Oppenheimer

Přátelé, kamarádi, jméno režiséra a scenáristy Christophera Nolana neznamená, že tomu automaticky lupnu pět hvězd!! Už předtím se Nolan párkrát nalokal, tady už se solidně topí. Prostě sám sebe nedokáže krotit. Obávám se, že moc dobře nespí, protože hlava mu pořád jede, skáčou z něj desítky myšlenek, novátorských prvků a nápadů, ale zároveň se to celé bije s nabubřelostí a nekontrolovaně egomanským stylem „podívejte, co všechno ještě svedu!“ Vyprávění je sice dynamické, ale první bezmála hodinu jsem docela trpěl, protože se melou odtažitá historická fakta a ubíjející fyzické postupy. Nejde ovšem o obsah, ten zase nějak komplikovaný není, jde o množství a intenzitu mluvících hlav. Navíc to místy absolutně nevyznívá přirozeně. O tom, že je to znovu chladné jak psí čumák, nemluvě. Nicméně se postupně dostáváme do rozervaného nitra jedné z klíčových postav 20. století, která spolu s předními vědeckými mozky pracuje na sestrojení masivní zbraně. A vlastně platí to, co jsem psal na začátku – souboj mužských eg. I Nolanovi zřejmě definitivně ruplo v hlavě a vzal si do ní, že je prostě génius. Po herecké, audiovizuální a řemeslné stránce je to samozřejmě „událost“, i pokládání si (včetně etické stránky) četných otázek je fajn, ale holt v posledních letech nejsem fanda nafoukance Nolana. (25.09.2023)

Před třemi lety jsem se nadlouho rozloučil s kiny Nolanovým Tenetem (který u mne propadl) a teď se do kina vracím symbolicky zase s Nolanem, který mne přivítal svým vzkazem určeným přímo pro diváky pražského IMAXu a já se naučil mít rád bombu... Oppenheimer není nejlepší film, který jsem kdy viděl. Není to asi ani nejlepší Nolanův film. Ale je to film zatraceně dobrý a i díky svému vyznění zatraceně potřebný. Náš národní hrdina Švejk je autorem výroku "i kdyby padla nějaká ta facka", ale spousta dnešních lídrů chce být také národními hrdiny a chová se způsobem "i kdyby padla nějaká ta atomovka": Důležité je zachránit si tvář, zejména co se týče čtyřpísmenné organizace, která není zvyklá prohrávat a je schopná otočit na pětníku svá mnohá předešlá prohlášení, co bylo dříve špatně je dnes dobře podle toho, kdo to dělá. Takže přes všechny vrstvy filmu vyjadřující se k osobní zodpovědnosti za vlastní činy v osobní i vědecké rovině, k politickým rozhodnutím z minula, k přátelství a důvěře, politickým ambicím a tak dále, je v Oppenheimerovi obsaženo i jasné stanovisko k současnosti a je tedy velmi aktuální. Aneb "Řetězovou reakci jsme stejně spustili," jak je ve filmu řečeno. Z filmařského hlediska je třeba chválit vynikající řemeslo, kdy několik časových linií je pointováno zároveň velmi podobným způsobem jako v Dunkirku, dialogy jsou skvělé, kamera dechberoucí, gradace zejména v klíčové scéně testu Trinity je přímo učebnicový příklad, jak stupňovat napětí. Přesto nemyslím, že je IMAX zcela nezbytný pro ocenění všech kvalit filmu, zejména ne ze druhé řady, což bylo jedno z mála míst, kde byla volná místa před týdnem, kdy jsem rezervoval vstupenky :) Taktéž bych se připojil k těm několika lidem, kteří mají drobné výhrady stran až přílišného nadužití hudby, občas by to skutečně chtělo více pracovat s tichem. Ale to jsou drobnosti. Na závěr chci vyzdvihnout to, co je na filmu ze všech jeho aspektů a momentů pro mne nejlepší, a to scéna Oppenheimerova projevu po úspěšném (jak zvláštní slovo v dané souvislosti) shození bomb na Japonsko. To je emocionální štěpení na prvočinitele. Na závěr nezbývá než spolu s Werichem říci "přijde na to, jaká hlava té energii velí." (23.07.2023)

Soustředěný Nolan, dokonalý Cilian Murphy a burácející Göransson v lekci z historie, kterou jsem chtěl vždycky vidět. Dusivá atmosféra narušená pouze oslavou výbuchu Trinity, se lepí na patro a člověku je místy až špatně z toho co mohlo být. Kdyby se Hitler nezastřelil tak by ty atomovky shodili k nám. Oppenheimerův život prodchnutý komunismem, jeho ženy, noční můry, přátelé i nepřátelé pohltí a tři hodiny nepustí. Ať už jde o černobílé konverzace nebo simulaci jaderného výbuchu. Děsivý konec s Einsteinem rezonuje. Stal jsem se smrtí, ničitelem světů. (25.07.2023)

Dvě komise, dva ambivalentní narcisové a spousta pnutí, (ne)vyřčeného a dějiny ovlivňujícího. Na Nolana nečekaně emotivní a s emocemi a charaktery pracující. Ve vší komornosti velkolepé, ve vší časohrátkové zběsilosti postav/jmen/událostí v jeden každý moment přehledné. Tři hodiny dialogů zhuštěných do pocitově mnohem kratší stopáže. Hmatatelnost toho všeho, herecké výkony, Göranssonův podkres, střih... Vše je na vůbec nejvyšší cinefilské laťce, ale není to důvod proč to milovat. Tím je, jak to totálně semele, zadře pod kůži, jak se to neškolometsky popasuje s vyrovnáváním se s velkými životními otázkami a především, jak setsakra dobré to je jako film a zážitek. (28.07.2023)

Nolan se s Oppenheimerem po letech konečně vrátil na svůj obvyklý standart. Jen kvůli Oscarům musel upozadit akci a efekty, což jeho úplně nejlepší filmy vždy zdobilo. Akademici se však mohli dojímat nad hereckými výkony a nekonečnými dialogy. To obyčejný divák určitě ocení intenzivní hudbu a inovativní kameru. Göransson a Hoytema jsou prostě jinde. (24.03.2024)