Drive My Car

Murakami se dá těžko zfilmovat. Často nudí i v knize, přičemž alespoň tam předvede své literární přednosti a talent. Na plátně je to pro mě spíše nuda.. (17.06.2023)

NÁDHERA. Prečo sa ako ľudia niekedy nevieme alebo možno ani nechceme hlbšie pochopiť medzi sebou navzájom a tým pochopiť seba samých? Prečo niekedy je zmysluplná komunikácia to najťažšie, čo medzi ľuďmi prebieha? S meniacou sa Júsukeho pozíciou v jeho Saabe podľa momentálnej situácie a rozpoloženia (šofér - zadné sedadlo - spolujazdec - posledná scéna), spolu s jeho mladou pridelenou šoférkou Misaki sa obe charaktery postupne existenčne dopĺňajú, chápu a vzájomne prenikajú do svojho vnútra. Nastáva súznenie, sebapoznávanie skrz druhého a čiastočné zmierenie sa s už nezvratnými okolnosťami, zanechávajúc minulé a nadobúdajúc silu pre nadchádzajúce. Príbehom viacvrstevnaté a postupne odkrývajúce, tempom neuponáhľané, ale atmosférou súčasne rovnako pohlcujúce a vyznením odhodlanie nachádzajúce dielo. Je teda nádhera ak nájdete tu správnu osobu. Osobu, ktorá vám prinavráti životnú energiu, ukáže cestu k porozumeniu a nepriamo otvorí dvere k novému (seba)poznaniu. DRIVE MY LIFE. We must keep on living. 90% (04.06.2022)

Děj filmu moc neodpovídá tomu co nastínil trailer. *** Děsivě dlouhé, ale dá se na to koukat. Jakožto doprovod na cestě z Prahy do Brna by to mohlo být fajn... :D Ale jinak bych možná místo toho radši zašel na kvalitní divadlo. *** Film mě alespoň motivoval si něco vyhledat o tom Saabu. (03.09.2022)

Intimní, odvážné, hodně dlouhé, jiné. Oscara jednoznačně přeju. I když jsem si poslední třetinu přála jiné směřování i konec samotný. (09.09.2023)

Vynikající. (14.12.2021)

Ne, že by mě to vůbec nebavilo, svou sílu film jistě má, ale asi jsem kulturní barbar. Pro mne to byla většinou nuda, bez emocí s mlácením prázdné slámy v dialozích. A dlouhé to bylo jak čtrnáct dní před výplatou. (13.07.2022)

Postupné mapovanie a odkrývanie nielen medzi ľudských vzťahov – myšlienky a logika myslenia, ktoré môžete nájsť len na východnom kontinente, v našom prípade v Japonsku. Stačí pozrieť si ten postup práce a prípravu na divadelné predstavenie, kde každý (človek hovoriaci s iným jazykom, alebo človek, ktorý vôbec nehovorí) môže dostať šancu. Dávam klobúk dolu pred Rjúsuke Hamaguči, ktorý pomerne krátky príbeh nafúkol na tri hodiny tak, kde ani jedna scéna – mnohé z nich trvajú dlhšie a sú pomerne statické – nedokáže nudiť a nebudí pocit, že by bola zbytočnou. Každý záber, každá odbočka, každá scéna a každé miesto má svoje opodstatnenie. Ani po tých 180 minútach som nechcel, aby tento film skončil. Osobné hodnotenie: 91% (*****) (27.12.2023)

Vydržel jsem polovinu filmu. Tedy ne málo - hodinu a půl. Pak už jsem zrychleně posouval jen abych zjistil, jestli je na konci nějaká pointa a jestli i zbytek filmu bude tak slabý, jako jeho první část. Byl. Vleklá nuda. (02.10.2022)

Bohužel, mé zklamání vychází nejspíš jen z mých přehnaných očekávání. Ze všech stran jsem na Drive My Car slyšel jenom chválu a nějak podvědomě jsem si k snímku přiřadil až škatulkové očekávání nového Parazita, ale pro mě to tam není. Tři hodiny dlouhá jízda, bohužel ne strhující ani nijak překvapivě filozofická, prostě jen doslova zdlouhavě pomalá jízda v autě, která spoléhá na to, že čím delší čas stráví divák s hlavními postavami, tím víc se do nich vžije. Já se ale ani trochu nevžil. Problém bude určitě ve mně, ale dovolím si říct že i v hlavním herci, kdykoliv může představitel "zlomeného" vdovce Kafuku (Hidetoši Nišidžima) zahrát nějakou pořádnou scénu, která by ukázala jak moc je smrtí manželky zlomenej, tak film zahne úplně jinam. Na konci snímku je tak jenom jedna scéna, ve které herec zahraje i nějaké ty emoce, ale ani ne pořádně. Prostě ten film není dojemnej a nedonutí diváka nad ničím kromě promrhanýho potenciálu přemýšlet. Občasné filozofické řeči jsou taky zcestné a jediná věta která mi ze tří hodin utkvěla v hlavě je: "ti co přežijí pořád myslí na ty mrtvé", což je sice fajn, ale fakt mi to od filmu s takovým záměrem nestačí. Samozřejmě musím pochválit krásnou japonskou přesnost a to hlavně co se týče barev a hudby. Jedna z posledních scén, kdy jde Misaki v barevném oblečení a s barevnou nákupní taškou k autu přes smutně nudné, bílo-šedé parkoviště, je skvělá a ta kompozice barev je dovedená k dokonalosti. Tady však bohužel končí můj pozitivní dojem a až mě mrzí, že mi Drive My Car nesedlo do noty, jako ostatním. Zklamáním nasáklé dvě až tři hvězdy a jestli si dám někdy rewatch, třeba ve filmu najdu to kouzlo, které našla většina mých kolegů. (24.01.2023)

Murakami je moj oblubeny autor a toto je naozaj krasne zobrazenie jednej z jeho knih. Film vystihol atmosferu Harukiho knih a pre mna dokonale zobrazil typickeho hrdinu jeho pribehov, ktory celi svojmu osudu, je pokojny a charizmaticky. Film pre milovnikov skrytych drahokamov. 91% (21.08.2023)

DRIVE MY CAR.  Divadelní herec a režisér je šťastně ženat s dramatičkou. Jednoho dne nalezne doma ženu mrtvou a je mu diagnostikován zelený zákal, takže nesmí řídit...(max.70%) (25.07.2021)

Erotické dusno ze začátku vystřídá postupná zpověď všech zúčastněných. Až se to v některých fázích protne a zůstane pouze trpká pachuť jejich životů, které jsou dále ozvláštněné neustálou jízdou v onom autě. Výstředním motivem je tu jednoznačně délka, celkově poskytující dostatek prostoru k divadelní hře, v níž lze spatřovat tu neuchopitelnost a zanícenost, s jakou se ze sebe snaží dostat to nejlepší. Jak v rámci svých rolí, pocitů, tak i faktu, že je něco tíží, chtějí adekvátně navázat na započatou konverzaci, patřičně se uvolnit a dát tak průchod svému pravému já. Zároveň to ukazuje onu estetiku poctivé japonské filmařiny, stojící čistě na umělecké rovině. Jíž nijak neopovrhuji. A i když tu mají mnohé pasáže nostalgický ráz, nesníží se to ke klasickým flashbackům. Tíhu okamžiku budují tvůrci za pomoci houstnoucí atmosféry a vzájemné důvěry jednoho k druhému. Na odiv se tudíž vystavuje upřímné sdělení, co nepotřebuje žádný obrazový doprovod. Tempo je pomalé, postavené na dlouho trvajících záběrech, z nichž je zřejmé, jakou trpělivost to na diváka vyvíjí. To červené auto má nespočet najetých kilometrů a nikam nespěchá. Potěšujícím aspektem je dravá sympatičnost zvolených postav, některé jen jako vedlejší, další jako ústřední, mezi něž se tu a tam vplíží milé a překvapující pohlazení na srdci. Mně se hodně líbila úvodní část, zde oddělená a sloužící jako seznámení s dějem. Pak prosluněná epizoda na čerstvém vzduchu. A ta síla přátelství a vřelosti, co tu šla spatřit. Byli si oporou, nenechali se odradit, někam se posunuli. A málem bych zapomněl, on své auto nesmí řídit, ze zdravotních důvodů. Tím je vše tam, kde má. A toho si moc cením. Závěrečná melodie rozhodně nezklamala. (10.02.2022)

Vo filme je cítiť Murakamiho rukopis a film je napísaný s citom. Ja osobne som ale čakal niečo lepšie a hlbšie. Vzťah medzi hlavnou postavou a šoférkou som nejako nevnímal a postava šoférky mi prišla úplne nevýrazná v pozadí. Pritom nosná myšlienka by mala byť budovanie vzťahu medzi týmito dvoma postavami. 7,2/10 (18.03.2022)

Pomalé, sociálně-filozofické drama, jeden z favoritů letošních Oscarů. Jenže jak jsem byl nadšený z Parazita, tak Drive my car mě minulo. Má to určitě nějakou nosnou myšlenku, která by mě měla vystřelit, a opravdu tu je pár solidních scén (celá scéna v autě, kdy si dva muži jen povídají). Nemůžu ale říct, že by mě ty 3 hodiny často nenudily. (22.03.2022)

Trojhodinová poetická jazda po japonských uliciach v starom červenom Saabe 900, pomalá a meditatívna (úvodné titulky sa spustia po štyridsiatich minútach!). Na prvé pozretie sa vyhýba jednoduchým analýzam, ale spolu s manželkou sme sa zhodli minimálne na dvoch hlavných témach — odpustenie a komunikácia. Rozhodne nepozerajte po náročnom dni a neskoro večer.                     80 % (09.05.2022)

Film režiséra Ryusukeho Hamaguchiho z roku 2021, vychádzajúci primárne z jednej poviedky spisovateľa Harukiho Murakamiho, predstavuje pohľad na život divadelného režiséra Yūsukeho Kafukua (Hidetoshi Nishijima), nacvičujúceho so skupinou divadelníkov dielo Antona Pavloviča Čechova Ujo Váňa pre festival v Hirošime. To je však iba základom Hamaguchiho filmu, pretože ako to už v Murakamiho príbehoch býva zvykom, najdôležitejším aspektom sú v nich ľudia. Inak tomu nie je ani v tomto prípade, pričom dôraz je pri postavách tentokrát kladený najmä na ich vyrovnávanie sa so stratou, s minulosťou, do veľkej miery aj s vinou, a zároveň hľadanie schopnosti preklenúť tieto aspekty a posunúť sa vpred. Ich vzájomná interakcia a bližšie spoznávanie sa, dejovo nepriamo prepojené s Čechovovým Ujom Váňom ako veľmi dobre zakomponovaným prepojením príbehov, sú nosným prvkom celého filmu. Rôznorodosť postáv a ešte väčšia rôznorodosť ich osobných príbehov - pomaly sa pred divákom otvárajúcich na ploche takmer troch hodín - majú schopnosť zaujať. Okrem hlavnej postavy režiséra Kafukua dokáže osloviť napríklad jeho festivalová vodička Misaki Watari (Tōko Miura), nemá kórejská herečka Lee Yoo-na (Park Yu-rim) či mladý herec Kōji Takatsuki (Masaki Okada). Film režiséra Hamaguchiho je však paradoxný. Hoci dokáže na jednu stranu príbehom zaujať, pričom v niektorých scénach dosahuje priam až nadpriemerných kvalít, na stranu druhú nedokáže zaujať príbehom čoby celkom do takej miery, ktorý by ho ako filmový celok dokázal povýšiť nad úroveň priemernosti. To v žiadnom prípade neznamená, že ide o zlý alebo nudný film, ba naopak. Sú v ňom obsiahnuté výborné myšlienky, ponúka zaujímavé herecké obsadenie a má aj pomerne silnú vizuálnu stránku, obzvlášť potom kameru, ktorá dosahuje svoj vrchol pri ceste Yūsukeho a Misaki do jej rodnej dediny na ostrove Hokkaido. Na filme nie je problémom ani jeho bohatá minutáž. Jednoducho však príbehovo nedokáže preklenúť akúsi pomyselnú hranicu, ktorou by povýšil na vyššiu kvalitatívnu úroveň. Drive My Car, byť v ňom viac toho šoférovania červeného Saabu 900, by sme pokojne mohli nazvať road movie. Hamaguchiho počin, pôvodom z Murakamiho pera, je však príbehom ľudí, ktorí hľadajú v minulosti odpovede pre budúcnosť. Mierne filozofické, poetické, s dávkou Čechova k tomu. Vskutku dobré a zaujímavé dielo, ktorému tá povestná malá štipka ešte chýba, aby bolo lepšie. Určite však divácky plnohodnotné necelé tri hodiny. (20.12.2022)

Film, ktorý je ako dlhá cesta autom. Pekný, chce sa vám pri ňom spať. (12.02.2023)

Je to maraton a ty scény ze zkoušek jsou hrozně dlouhý, ale filmařina skvělá. (06.02.2022)

Drive My Car 🚘 Skvostnej, krásně nasnímanej a velmi lidskej epos o lásce, pocitech viny, smíření s vlasními hříchy a o tom, že neschopnost postavit se vlastnímu strachu může být ve výsledku fatálnější než strach samotnej.    Určitě budu potřebovat minimalně ještě jednu projekci protože jsem určitě nechytil všechny zajímavý motivy, především vedlejších postav. Rád bych si taky přečetl původní Murakamiho povídku a srovnal ji s filmem, režiser určitě musel dost materiálu přidat, protože udělat ze 79 stran 3 hodiny by byl jinak docela výkon.   Hodně mě bavil prolog,(který mimochodem tvoři skoro třetinu filmu a až po něm začnou úvodní titulky)který poměrně intenzivně a dosti tělěsně zobrazuje hlubokou lásku mezi manžely, která rozhodně není dokonalá a má svoje vážné problémy, ale právě proto se režiserovi povedlo zachytit vztah mezi dvěma lidmi extrémně realisticky a lidsky a divák i přes to všechno nepochybuje o hloubce jejich vztahu.   Další dvě třetiny filmu se odehrávají v prostředí divadelních herců. Hlavní hrdina jakožto režiser dává dohromady skupinu herců, se kterou následně zkouší jednu z Čechovových her. (Pomrknutí na 1Q84). Evidetně má moc rád svoje staré auto, o které pečuje, (pomrknutí na Dance! Dance! Dance!) ale je donucen přenechat jeho řízení mladé, ne přiliš vyřečné dívce. Během cest z práce a do práce se ústřední duo pomalu sbližuje a vyplývaji na povrch težkosti jejich minulosti.    Zajímavým motivem, který jako by vypadl z románu Dance! Dance! Dance! je vztah dvou můžů, které spojila láska ke stejné ženě a jejich finalní konfrontace v autě je rozhodně  jakýmsi vrcholem filmu a pro někoho celkem netypicky příchazí už ve  ⅔ filmu. Poté tempo  filmu zpomalý a celkem klasicky Murakamiovsky je poslední třetina dojezd, ve kterém s hrdiny podobně jako na příklad v románu Na jih od hranic, na západ od slunce podstupujeme cestu smíření a pomalejší tempo nám dovoluje s nimi pocity prožít.    5/5 ⭐️ (17.02.2022)

Tříhodinové nic. Slovy klasika: "Vám se ten fotbal jako líbil?" Emociálně mě to naprosto minulo, dějově tam byla zápletka možná na hodinu a půl, a i to by bylo dost rozvleklé. Připadal jsem si, jako bych seděl v tom divadle a koukal na čtyřjazyčného strýčka Váňu, včetně znakového jazyka - z většinové reakce mám pocit, že se mi to mělo líbit, ale nechápu, proč by se mi to mělo líbit. Trochu jsem v tom cítil vibes Karamazových od Zelenky (o nichž samozřejmě nikdo z tvůrců nic neslyšel), ale zatímco Karamazovi byli naprostá pecka, Čechov se v japonštině, mandarínštině a korejské znakové řeči prostě ztrácí. P. S. Divadelní hra není jen o textu, ale i jeho přednesu, intonaci, důrazu. A proto nikdy nemůže neslyšící (teda vlastně nemluvící) hrát Čechova. (14.03.2022)