Drive My Car
Doraibu mai kâ
Drive My Car
Drive My Car
Réžia:
Rjúsuke HamagučiKamera:
Hidetoši ŠinomijaHudba:
Eiko IšibašiHrajú:
Hidetoši Nišidžima, Tóko Miura, Masaki Okada, Reika Kirišima, Yoo-rim Park, Dae-Young Jin, Sonia Yuan, Perry Dizon, Satoko Abe, Rjó Iwase, Tošiaki Inomata (viac)Obsahy(1)
Júsuke Kafuku je slávny divadelný herec a režisér, ktorý sa vyžíva v riadení svojho červeného Saabu 900. Počas angažmán na festivale v Hirošime musí túto radosť nedobrovoľne prenechať mladej málovravnej vodičke Misaki. Obaja na skúšobných jazdách nečakane zistia, že ich spája nielen záľuba v riadení. Spolu nájdu spôsob, ako sa vyrovnať so svojimi traumami a pocitmi viny, a ísť ďalej. Drive My Car režiséra Rjúsukeho Hamagučiho je atmosférická snímka plná tajomstiev, hľadania ľudského porozumenia a zmierenia. (Filmtopia)
(viac)Recenzie (149)
Uhlazené, ukázněné, odosobněné. A zároveň polomrtvé, jako vážná hudba v režisérově obýváku. Přes veškerou snahu jsem zvratům v příběhu a emocím postav věřil asi stejně, jako jejich inscenaci Strýčka Váni (v korejštině a znakovou řečí). Jedna z těch hvězdiček je za 900 Turbo. ()
Musím říct, že prvních 40 minut mě to moc nechytlo a nechápal jsem, co na tom ty lidé vidí. Začne to historkou z života středoškolačky, kterou vypráví žena hlavního hrdiny, a pak vidíme dlouhé jízdy autem. Historka mi přišla docela oplzlá a auto bylo jen hezky červené. Upřímně jsem se v 40 minutách moc nesžil s postavami. Kde se to, ale pro mě zlomilo byla jízda do Hirošimy a začátek zkoušení hry Strýček Váňa. Postupné odhalování traumat postav - režiséra divadelní hry, mladého záletnického herce, hluchoněmé herečky nebo samotné řidičky bylo pro mě fakt zajímavé. Nejlepší scéna (asi kolem druhé hodiny) byla jízda autem herce a režiséra, kde se konečně dovypráví příběh ze začátku. Emotivní byl i závěr u rozbořeného domu, který všechno krásně uzavřel. Pokusil jsem se nic nespoilerovat, takže doufám, že si film užijete. Rozhodně, kdyby vyhrál Oskara za nejlepší film, tak nebudu zklamaný. Jediná moje výtka je občasná horší kompozice záběrů. Některé postavy jsou moc na kraji obrazu, jindy se je kamera snaží sledovat švenky a moc to nevypadá dobře. Oproti tomu herectví bylo vynikající. Scénář se také povedl. Rozhodně nešlo o lásku na první pohled, ale ve výsledku šlo o docela úspěšné manželství. ()
/-/Those who survive keep thinking about the dead. (7/10) ()
Jako náročný divák jsem před sebou neobstál- na tenhle film jsem potřeboval asi deset dnů, abych ho dokoukal. A stejně mi ty dvacetiminutovky přišly nekonečný. Mám se ale rád za to, že teď nemám potřebu hlásat, jak to bylo báječné. ()
Aniž bych si dopředu o filmu cokoli zjišťovala a četla si popisek, po jeho zhlédnutí, když jsem uvažovala nad tím, co jsem to vlastně viděla a jaký to mělo smysl, mě napadaly věci jako hledání porozumění, pochopení, spřízněné duše. Tedy věci, které se v popiscích filmu objevují. Asi tedy tak nějak dokážu pochopit záměr, emočně mě to ale bohužel nechalo naprosto chladnou. I když jsem se snažila zohledňovat, že Japonci mají asi trochu jinou mentalitu, prožívání atd., bylo to na mě strašně odosobněné, chladné. Mám docela ráda různá filozofování, tady se ale na můj vkus filozofovalo a rozpitvávalo přespříliš, až do absurdna, což by nemuselo být na škodu, zde to ale bylo bez nějakého většího efektu. A nebo se zase přespříliš mlčelo, což bylo v kombinaci s postavami, které po většinu času nedávaly najevo žádné emoce, a s tříhodinovou stopáží, dosti nezáživné, místy až úmorné. Možná kdyby se v duchu toho, že předlohou byla povídka, vytvořilo nějaké kratší dílo, podařilo by se emoce vzbudit lépe. Třeba by zůstalo nějaké kouzlo, pro něž tu s těmi krásnými barevnými záběry krajiny, jíž projíždí červené auto s jedním smutným režisérem, jistě byl určitý potenciál. Takto bohužel zůstal do velké míry nevyužit... ()
Pomale rozjimani nad ztratami, odpustenim, porozumenim a mozna i nadeji. Krasne. ()
Tato adaptace Murakamiho povídek je velice rozporuplným zážitkem. První třetina, která je zároveň úvodem – úvodní titulky se totiž objeví až po tomto prvním aktu - se nese v duchu až téměř nesnesitelného přepisu Murakamiho poetiky do dialogů. Je statická, plná odkazů, až otravná a těžko přístupná. Film však náhle po prvním obratu nabírá dech a divák zjišťuje, že to všechno byla teprve expozice. O čem film skutečně je a jak je vystavěn se dovídáme až s těmi titulky po téměř hodině sledování. Od tohoto bodu už film šlape, hraje si s Murakamiho typickými motivy krize autorství, bolesti ze ztráty partnera, stejně jako se zvláštní až hororovou podivností postav. Protrpěný upovídaný začátek se dokonce zúročuje v jedné z nejsilnějších scén filmu, jednoduché jízdě a dalším monologu, který ale už kvůli své až hororové podivnosti najednou funguje. Důležitou rovinou je také zobrazení autora v krizi, režiséra pracující na Čechovově hře ve zvláštním pojetí, kde herci nehovoří stejnými jazyky. Divadelní scénu ze Strýčka Váni ve znakovém jazyce znovu považuji za jeden z vrcholů filmu, je čistá, nepřehnaná, jednoduchá. Bohužel jí ale předchází jiná scéna, která je pro mě na druhou stranu mírně křečovitým návratem k sentimentu a na můj vkus přílišnému melodramatu, má působit katarzně, ale čiší z ní autorské dolování emocí, které je příliš dlouhé. Murakami, kterého mám rád, k tomu evidentně vybízí a adaptace jeho literárního jazyka nabízí mnoho příležitostí, které Hamaguchi určitě využil, ale i dost překážek, které pro mě nepřekonal. ()
Hodně přestřelená stopáž, snímek však funguje na úzkou skupinu festivalového publika, leč běžný divák se může nudit. Mě většina filmů z Asie kvůli odlišnému přístupu a myšlení neoslovuje, a když už Japonsko a podobné hledání spřízněné duše, sáhnu po vrcholu žánru Ztraceno v překladu. Drive My Car naštěstí připomíná evropský, formálně vytříbený art s poetikou, melancholií a vnitřními traumaty. 75 % ()
tohle je prostě jiná kultura.Preferuji evropskouA v hlavní roli auto. ()
Film působí jako nějaká japonská odnož existencialismu. Murakami je výborný romanopisec, ale některé jeho povídky jsou trochu slabší. Děj filmu je mixem motivů z několika povídek, lepších i horších. Výsledek přesto vůbec není špatný. Bylo by skvělé, kdyby někdo zfilmoval jeho stěžejní romány, které mají blízko k magickému realismu. Předně mám na mysli třídílný román 1Q84. Dále pak tyto tituly: Kronika ptáčka na klíček, Konec světa & Hard-boiled Wonderland, Kafka na pobřeží, Hon na ovci. Pokud to už někdo učinil, tak mi to uniklo. ()
Pro mě asi největší překvapení letošních Varů. Tak nějak jsem se připravovala na to, že ty tři hodiny asi nedám a zbaběle zběhnu. Jenže opak byl pravdou. Autoři dokázali udržet postupně gradující tempo. Strhnout proměnami Strýčka Váni, aby nakonec zopakovali mnohokrát vyřčené v novém a hlubokém významu. Krásný příběh obyčejného života. ()
Povídku jsem kdysi četl a spolehlivě zapomněl, stejně jako celou nevýraznou sbírku. Tohle se ale povedlo, navzdory třem hodinám to parádně plynulo a rozhodně nenudilo. ()
"Môže sa vkradnúť k nemu domov, ale nesmie tam masturbovať." Poeticky ladená oscarová dráma, ktorá dokáže zahriať svojou ľudskosťou. Zaujal ma na nej ten spletenec jazykov ako v Babylóne a aj tá veľmi nevšedná metóda umeleckej tvorby manželov Kafukuovcov. Film trochu dopláca na svoju rozvláčnosť, keďže v sebe nemá až toľko energie, aby to vystačilo na celé 3 hodiny. "Oto Kafuku. To je meno." "Hlavný dôvod, prečo váhala, či si ma vezme. Že by sa volala "zvuk domu šťastia"." ()
Dva zranění, uzavření lidé, svedení dohromady okolnostmi, pomalu, pozvolna se otevírající jeden druhému. Důkaz toho, že tříhodinové filmy natočené podle krátkých povídek můžou fungovat. 9/10 ()
Že ja som sa dal nalákať na dobré hodnotenie japonského trojhodinového filmu. Fakt dávam jednu hviezdu iba za dopozeranie, tento film nemá čo povedať, nemá žiadne pozitíva a nič mi nedal. Toto jednoducho nemá konca kraja. Utrpenie. ()
| Sideshow | Pozor, autičkári, toto nie je ďalší Rush alebo Le Mans '66, ako by názov možno napovedal. Toto je psychologická slow-burn dráma s monštróznou 3-hodinovou stopážou, kde sa riešia vážne veci. Riešiť sa tu síce začnú až okolo tej 40-tej minúty, ale keď sa začnú, funguje to. Síce veľmi musíte byť pozorný a trpezlivý, ale funguje. Hlavne teda záverečný dialóg medzi dvoma mužskými postavami je srdcervúco dokonalý. Japonský opus, pri ktorom keď vydržíte dávať pozor, film vám to náležite oplatí naspäť. Viac TU. | Hodnotenie: 7/10 | ()
Unikátní zážitek s mnoha hlubokými myšlenkami a možností nahlédnout do života v Hirošimě. ()
Člověče, už si ani napamatuju, kdy jsem byl takhle na vážkách nejen co se týče hodnocení, ale především co se týče celkových dojmů z nějakého filmu. Bezmála tříhodinová japonská drama jízda, která mi dala zabrat, protože bez určité přípravy si ten film jednoduše nevychutnáte celý, a že toho je. Murakamiho krátkou povídku/předlohu neznám, neviděl jsem žádný Hamagučiho film a neznal jsem ani Dostojevskiho Strýčka Váňu, jehož hra se tu takřka celý film nacvičuje. Každopádně ten film mě vyloženě donutil, abych sledovačku zastavil a tohle si šel nastudovat, a pak už to bylo o něčem jiném (každému doporučuju udělat stejně). Pochopil jsem, že Drive My Car je opravdu synonymem Murakamiho tvorby, je to hodně o emocích, o sexu, o samotě a o strastiplném hledání vytoužené lásky, což jsou hlavní ingredience celého snímku. Rozhodně to není nejjednodušší film na sledování, rozhodně to není pro každého a vyloženě to, že má člověk rád japonský film nebo její kulturu hned nemusí nutně znamenat, že se mu Drive My Car bude líbit. A docela se divím, že to Hamaguči vůbec celé udržel pohromadě, tohle bylo teda velké sousto, které si před natočením musel ukousnout, ale zvládnul to s nadhledem, protože scénář drží a z technického hlediska je tohle naprostá řemeslnická nádhera, především střih, ozvučení a výběr míst je tady na té nejvyšší úrovni. A v neposlední řadě také zařazení Hidetoši Nišidžimi do hlavní role byl naprosto dokonalý tah, protože tenhle člověk svým hereckým umem a nadupanými emocemi zvládnul celé tři hodiny utáhnout tuhle "zívačku", která je ale pro pozorná oka spíše uměním. Lepší 3* ()
Súvisiace novinky
NEJ roku dle TOP uživatelů a adminů ČSFD
Opět se nám blíží konec roku, ale ještě před tím, než se všichni ČSFĎáci rozutečou do víru silvestrovských oslav, máme tu tradiční ohlédnutí za nejlepšími filmy a seriály roku podle nejoblíbenějších… (viac)
Nominace na Oscara zveřejněny!
Jedna z nejvýraznějších hollywoodských ceremonií roku, tedy předávání prestižních Oscarů, se pomalu ale jistě blíží a dnes ve 14:18 místního času začal přímý přenos vyhlašování kompletních nominací… (viac)
79. Zlaté glóby - výsledky
Dnes v noci byly v kalifornském Los Angeles uděleny Asociací zahraničních novinářů v Hollywoodu (HFPA) Zlaté glóby za uplynulý rok 2021. Kvůli stále neutuchající kontroverzi kolem asociace a bojkotu… (viac)
Nejlepší letošní filmy podle Baracka Obamy
Jako každý rok, i letos si bývalý americký prezident a zároveň obří filmový fanoušek Barack Obama sedl, aby sestavil své oblíbené kulturní žebříčky. Vedle knížek tak došlo pochopitelně i na filmovou… (viac)
Tomu říkám poctivá náhoda nebo zásah odněkud shora?. Dneska akorát předtím, než jsem se rozhodl pustit si tento film (cca v pět odpoledne), bylo na tomto portálu (nekecám) 979 hodnocení. No a jak film skončil, a já jsem se dal na hodnocení, byl jsem rovnou jubilejní tisící recenzent. Ale asi to dává smysl. Nevím jak u ostatních diváků, ale u mě to dnes padlo na melancholickou atmosféru. Venku pršelo, zatažená obloha, kapky dorážející na okna, a když vám od úvodních sekund začne hrát We'll Live Through the Long, Long Days, and Through the Long Nights, cítíte, že jste v totálním ambientním melancholickém módu. Atmosféra mi tedy byla nakloněna, a tímto zdravím i ostatní paralelně sledující diváky, a doufám, že si tuto tříhodinovou melancholii užili alespoň v podobném duchu jako má maličkost. Tož to byl ode mě takový krátký postřeh, a teď už šupem na hodnocení tohoto filmu. Ještě předtím bych chtěl ovšem zapracovat na prologu. Tento úvod bych chtěl věnovat samotnému Murakamimu, který je již řadu let mou velkou inspirací. Jsem vlastníkem jeho doposud všech českých překladů děl (zdravím především Tomáše Jurkoviče, který nám dal možnost objevit kouzlo tohoto autora) od tohoto naprosto originálního tvůrce, který mě v lecčems ovlivnil. Nepřečetl jsem od něj ještě zatím vše, ale chybí mi už toho velmi málo - 1Q84, Kronika ptáčka na klíček, Komturova smrt a Tancuj, tancuj. Osobně mě nejvíc zasáhlo Norské dřevo, Kafka na pobřeží, Konec světa a Hard-boiled Wonderland a Na jih od hranic, na západ od slunce. Obecně Murakamiho tvorbu rozlišuji do dvou obecných kategorií - reálné příběhy bez fantasknosti, a pak jsou zde jeho magicko-realistické výtvory. Každý čtenář si v jeho dílech najde to své, obě jeho zaměření mají své kouzlo, které může člověka výrazně ovlivnit nejenom v myšlenkách, ale v každodenních činnostech, kdy si uvědomí, že každá nejelementárnější záležitost dává dohromady záležitosti elementárnější, ty se pak spojují v záležitosti menší, malé, až po ty naprosto stěžejní a důležité. Ne nadarmo se říká, že pokud chceme měnit věci okolo sebe, musíme mít nejdřív pochopené své vlastní nitro a umět pracovat konstruktivně se svým vlastním já, se svými pocity a myšlenkami, ale i s emocemi, kdy i ty negativní mají svůj silný význam - ty nás totiž neuvěřitelně posunují vpřed, jsou potřeba, balanc je potřeba. Osobně nepreferuji to, aby na světě bylo dobro, ale aby bylo dobro i zlo vyvážené, vlastně z určitého úhlu pohledu zlo ani dobrou není, ale jen a pouze - BALANC. Murakami mě v tomto dosti ovlivnil, jelikož my ve svých dílech ukázal nejen sociokulturní pojetí existence lidstva, ale dokázal mi poukázat i na ty nejmenší prvky v složitém spektru každodenních událostí tohoto světa. A i když jsou některá jeho díla odlišná, spojuje je právě autorův rukopis, který lze dohledat ve všech jeho dílech, který je příznačný, a dělá z autora ikonu současné postmoderny. Prolog tímto uzavírám, díky za vše, Haruki, jsi legendou. Co dodat k samotnému dílu režiséra Hamaguchiho? Jedná se o adaptaci s tvůrčím zásahem autora. Režisér si zde vypůjčil nejen z této povídky, ale i z jiných některé důležité prvky, a sjednotil je do podoby tohoto díla. Jelikož Muži, kteří nemají ženy, dobře znám, je trošku hlavní téma tohoto filmu odlišné od toho, čím se ve skutečnosti zabírá v literární předloze. I detaily jsou v některých věcech odlišné, a rád se mi během filmu líbilo je hledat. Ať už je to jiná barva auta, jiný důvod smrti manželky protagonisty, či jiná celková pointa filmu. Zde se jako hlavní téma nabízí smíření s tím vším, co se stalo a snaha posunout se kupředu i přes všechny ty nepříjemné věci, které se staly. V povídce to vnímám trochu jinak. Protagonista se zde ptá v dialozích i v monolozích na to, v čem jako muž selhal, co neměl na rozdíl od milence jeho ženy. Trápí se v tom, jak ztratil své ego, jak nemá přátele a jak hledá sám sebe. Tohle je totiž právě jeden z autorových rukopisů, existenciální postavy, které nejsou žádní hrdinové bez chyb, ale veskrze obyčejní lidé, kteří dělají chyby, ale ve svém vlastním nitru se je snaží řešit nebo jim utéct. Nakonec je ale všechny přece jen dostihnou. Na druhou stranu oceňuji, že řidička Misaki je vykreslena do reality naprosto přesně, tady autor zachoval maximální autenticitu. I když je snímek poněkud mixem jiných povídek z této sbírky, má naprosto silnou ambientně melancholickou atmosféru, je vystavěn na silných existenciálních dialozích, kdy se zde paralelně střídají jízdy autem a přípravy na představení, jež tvoří silný řád, má hodně dobrou hudbu, a herecké výkony jsou rovněž na vysoké úrovni. Stopáž se netáhne, nenudí, nevleče se, ale přirozeně pomalu plynu, a je příjemně vypointivizována. Strašně moc se mi na režisérovi líbí, jak pracuje s kamerou a střihem, že se člověk často cítí, jako by v tom autě seděl on, jako by chodil těmi ulicemi města, jakoby projížděl tím tunelem, zabořoval nohy do sněhu a byl vlastně součástí tohoto celého příběhu. Toto kouzlo totiž málokterý režisér svede, a za to mu dávám velký palec nahoru. Nabízí se už jen jedna otázka k obsahu mé recenze - proč jsem neudělil tu pátou hvězdičku? Co jako jediné režisér nedotáhl k dokonalosti, je osudovost, emočnost, prostě pocit, při kterém bych fakt měl smutnit a klidně se i rozbrečet nebo aspoň cítit a soucítit s tím, co se děje. Ta empatičnost tam není taková, jakou bych si představoval - a ano, chápu, ona tam nejspíše prostě ani nemá být, protože protagonisti si zkrátka prošli peklem, ale v tom daném momentu rozuzlení to čekáte, že z nich to, co v sobě drží, uvolní mnohem více. V povídce to totiž zobrazeno není, ale zde si myslím, že mohlo, začněme jenom tím, jak Kafuku při pohled na smrt své ženy nebyl tak v hajzlu, jak jsem čekal - a i bez rozklepaných ruk volal záchranku - to je třeba jasný příklad toho, o čem mluvím. No a navíc ta propletenost dvou hlavních postav je totiž za mě více než osudová, je v lecčems podobná, a zasloužila by si lepší vykreslenost. To je asi tak jediné, co bych filmu vytkl. Někteří i tvrdí, že prvku z jiné povídky se věnovalo příliš mnoho prostoru, já si ovšem myslím, že tyto dvě povídky mají více společného, než se na první pohled může vůbec zdát. Na druhou stranu sám za sebe souhlasím s tím, že rozvíjení vztahu mezi oběma protagonisty mohlo být trošku pečlivější, ale nebral bych to jako nedotaženost nebo chybu - v povídce to také není nikterak vykresleno. I tak ale není co víc vytýkat než to, co jsem uvedl, je za tím neskutečně odvedený kus práce, a jsem upřímně zvědav, zda si současná režie troufne natočit v příštích letech i něco víc, než krátké Murakamiho povídky. Vidět zpracovaný Hard-boiled nebo Kafku na pobřeží, to by bylo něco. Závěrem bych chtěl poděkovat ještě jednou režisérovi, který se toho zhostil chvalitebně, a Murakamimu, který na mé duši zanechal a stále zanechává citelnou stopu. Drive My Car si právoplatně zasloužil sošku Oskara, toto téma totiž je, bylo a bude stále aktuální. Murakami je v jistém spektru padlým andělem, který dobře ví, o čem píše, a ta jeho ryzí autenticita z jeho knih hodně srší, a to na každé stránce! ***8,5/10*** () (menej) (viac)