J.Lajner

Komentář fuxofta, jest tím nejlepším doporučením jaké můžete dostat.

Za to geniální, leč prasácky useknuté kytarové sólo strhávám automaticky jednu hvězdu.

Až pohádkový úspěch v Americe, jaký romanticky laděný snímek Krokodýl Dundee s Paulem Hoganem ukořistil, byl stejně nepravděpodobný, jako úspěch ústředního hrdiny Micka Dundeeho v ulicích New Yorku. Užité základy výrazových prostředků, s nimiž film pracuje, tu byly již ve třicátých letech minulého století. Všechny ty archetypální vzorce postavené na kontrastu, postupném sbližování dvou hlavních postav a přítomnosti nafoukaného snoubence, který zastupuje klasický šrapnel uprostřed milostného trojúhelníku, existovaly dávno před tím, než sympatický zálesák s černým kloboukem na hlavě vstoupil na stříbrné plátno. Za důvodem, proč Krokodýl Dundee funguje, stojí především nekonvenční způsob, jakým snímek kadenci romantických stereotypů spojuje dohromady, díky čemuž si uchovává stálou jiskru a jakousi čistotu neméně podobnou krásám australské buše z úvodních pasáží. Avšak toto konstatování je do značné míry poplatné věku a době, v jaké jste film měli možnost poprvé spatřit. Na některých klišé, užitém humoru a komických scénkách příznačných pro druhou polovinu snímku je zřetelně vidět, jak moc film zestárl. Opravdu si nemyslím, že by generaci dnešních mladých diváků mohl Krokodýl Dundee něčím zaujmout. Mick Dundee je zkrátka fosilie, stejně jako tento film. Je to špatně? Vůbec ne. Záleží na tom, jak často dáváte přednost návštěvám muzeí. Právě tam se přeci obvykle ukrývají drahocenné artefakty. Více.

"Argento na LSD". Kromě solidní atmošky a syrové brutality si z filmu už moc nepamatuji. Celkově vzato to byl mimořádně podivný zážitek, okořeněný debilním scénářem a debilními postavami, které se však pohybují atraktivním (to jest strašidelném) prostředí.

„V okamžiku, kdy do kinematografie vstoupil zvuk, byla její pravá podstata zrazena.“ Melancholický, možná až romantický pohled Denise Villeneuva na úsvit rozpohybovaných obrázků zavání skrytou tužbou. Kanadský filmař si dobře uvědomuje, že mu žádné studio dvě stě milionů na zhotovení němého filmu nedá, a tak dělá „alespoň“ tohle. Mé maličkosti to úplně stačí a podotýkám, že audiovizuální obžerství dosahuje ve druhé části Duny až absurdních výšin, které mou pozornost občas odváděly od hlavní dějové linky. Opulentní, dechberoucí, s perfektně vygradovaným závěrem a charismatickým hrdinou v popředí. Výtky? Kosmická gilda hraje třetí housle, Jamisova minulost zůstává zapovězena a červíci jsou tak trochu degradováni do podoby sci-fi autobusů pro náročné pasažéry. Vše podstatné už zaznělo v hlavní recenzi. Závěrem jen tolik. Je trochu škoda, že někteří fandové mají tendenci pomalu každou filmovou novinku nějakým způsobem naroubovat na aktuální tok dějin a hledat problémy tam, kde nejsou. Pokud nejde o specifický dokument či cílenou satiru se zřetelným podtextem, pak to mám já osobně přesně naopak. U takového sci-fi diamantu, jakým Duna bezesporu je dokážu na tři hodiny zapomenout na veškeré bolesti světa a společenskopolitické třenice.

Někdo vnímá Crash jako divnou komedii, jiný se u něj nebetyčně nudí a pro celou řadu dalších diváků jde o choré dílo úchylného filmaře. Zkuste před někým nadhodit zápletku filmu. Uvidíte buď ironicky pozdvižené obočí nebo znechucený úšklebek. Je těžké Crash vzít a zasadit jej do pestré mozaiky režisérovy kariéry. Nenese stopy primitivního násilí, jež určovalo významný rys režisérových hororových prvotin. Nemá v sobě nádech sci-fi tématiky podtržený tělesným rozkladem. Nemůžeme jej zařadit ani mezi vyzrálá dramata, jaká Cronenberg začal točit s nástupem nového tisíciletí. Asi jde opravdu o černou ovci režisérovy filmařské práce. Je tam destrukce kovu i masa, pokroucené končetiny a Cronenbergova klinická režie vyšperkovaná temným chladem Suschitzkyho nástroje, ale přesto je Crash něčím jiný. Ty záměrně ploché herecké výkony, kovové zvuky strun, tma, zdemolované vozy a dusivé erotično, dodávají filmu stálý pocit vznášejícího se oparu nebezpečí. Ledově netečnou strukturou filmu Cronenberg divákovi brání, aby se s postavami ztotožnil tak, jak tomu bývá u mainstreamové produkce. Sledování nepřináší vzrušení ze zprostředkování filmového sexu ani napětí při pohledu na rychlá auta. Z diváka se spíše stává nespokojený voyeur, který pociťuje jisté nepohodlí z toho, co je nucen sledovat.

Seriál Fallout není výborný kvůli nádhernému vizuálnímu kabátku a slušně zpracované akci (když už na ní dojde). Není to ani o tom vystihnutí jedinečné estetiky, jakou je slavná herní značka proslulá. Tahle televizní show funguje, protože její tvůrci jsou sami fanoušci videoher. Nolan, Wagner a Robertson-Dworet znají hry ze série Fallout. Hráli je nesčetněkrát a vědí, jak důležité je odvyprávět dobrý příběh. Namísto doslovného přepisu jedné konkrétní dějové linky si vytvořili příběh vlastní. Svou vlastní fanfikci vycházející z milovaného zdrojového materiálu. Fallout není bezchybné dílo, avšak přístup jeho tvůrců za bezchybný klidně označím. Ani těch několik výtek (častý prvek náhody, scenáristické zkratky) nedokáže nalomit mé vnitřní přesvědčení, které říká, že jsem konečně viděl povedenou herní adaptaci. A vás ostatní, hrou nepolíbené jedince, srdečně zvu, jelikož tenhle bizarní svět má a do budoucna ještě určitě bude mít, co říct.

Za svůj život jsem už zhlédl stovky dokumentů, ale tohle bezmála osmihodinové monstrum rozdělené do pěti samostatných částí, překonává naprosto vše. Nejlépe zpracovaný dokument jaký jsem doposud viděl! Nejde vůbec o téma jako takové, ale především o naprosto špičkovou dokumentaristickou práci režiséra Ezry Edelmana, který na kontroverzní osobu nedávno zesnulého O.J. Simpsona nahlíží ze všech myslitelných úhlů. V dokumentu vystupuje celá řada policistů, právníků, sportovců, rodinných přátel a reportérů jejichž názory jsou všelijaké, jen ne jednotné. Edelman nikomu nestraní, svou precizní hodinářskou práci zasazuje do několika časových pásem, aby divák doslova cítil ten raketový vzestup a následný pád do totálních sraček (společensko sociálních i osobních). Tohle není pouze dokument o jednom Afroameričanovi, který se ke svým kořenům nikdy nehlásil, žil mezi bílou smetánkou a nakonec brutálním způsobem zavraždil svou bílou manželku a mladého barmana. Ne. Tohle je nepřikrášlený portrét USA, kde je otázka rasizmu stále tou nejpalčivější ze všech. Hnusní kolonizátorští Američané. Ti, kteří stovky let zotročovali, bičovali, kastrovali a po stovkách vraždili cizokrajné etnikum, které si na „svůj“ kontinent přivezli v řetězech. Hnusní a zákeřní zástupci LAPD, kteří bez mrknutí oka umlátí černocha za překročení rychlosti. Debilní systém, jež osvobodí prodavačku, co to zezadu našije do dvanáctileté černošské dívky. A nakonec pomstychtivý Afroameričané, kteří osvobodí člověka obviněného z dvojnásobné vraždy, jen proto, aby si mohli od plic zařvat: „Teď už aspoň víte, jak chutná vaše vlastní medicína!“ Atlet, který se rodí jednou za sto let, herec, úspěšný businessman, komik, žárlivý násilník, podvodník, lhář a bezcitný vrah. Tím vším byl O.J. Simpson. Dokonalý produkt USA. Tohle je Simpsonův syrový a řádně šokující obraz, jež se na pozadí čtyř dekád neustále měnil, ale nikdy nedokázal zastřít, že za tou pěknou fasádou číhalo nebezpečné monstrum! Budete plakat, zažívat stavy zuřivosti i nevěřícný údiv nad lidským druhém. Zasloužený Oscar. PS: Citlivé dušičky upozorňuji speciálně na Part 4. Respektuji a chápu proč tam ty explicitní záběry musí být, ale umím si docela živě představit, že tohle zkrátka každý nevydýchá. PPS: Komentář uživatele Fiftis ignorujte, případně jej berte jako ukázkový příklad jedince jež přemýšlí prdelí a nikoliv mozkem.

Místy velmi zkratkovité, ale jako informační kaleidoskop lidského zla, funguje tahle série dokumentů spolehlivě.

Takřka neznámí režisér Jim Van Bebber, který byl do té doby známý hlavně tvorbou videoklipů pro kanadskou industriální veličinu Skinny Puppy, přišel v roce 1997 s naprosto nekompromisním masakrem postaveným na reálném kriminálním případu z konce šedesátých let. Asi není třeba představovat manipulátora Charlese Mansona a jeho „povedenou“ rodinu nějak obšírněji. Ostatně, ten případ je notoricky známý a informací je plný internet (včetně autentických fotografií z místa činu). Nemám nic proti nevšedním experimentálním přístupům, kterým se někteří režiséři snaží mystifikovat své publikum, ale nejsem si jistý zdali je takové ohýbání reality vkusné zrovna v tomto konkrétním případě. Spíš ne. Film se tváří jako mix dokumentu a fiktivního filmu, přičemž hranice mezi fakty a výplody fantasie se chaoticky stírají. Problém je v tom, že režisér na mnoha místech záměrně překrucuje skutečnost, ale nemá potřebu své konání jakkoliv ospravedlnit nebo na to diváka alespoň upozornit. Dejme tomu. U smyšleného příběhu to nevadí. Vlastně to nevadí ani v souvislosti s nějakou lehkou historickou událostí, ale dělat si „prdel“ z bestiální, mnohonásobné vraždy, při níž mimochodem zemřela i žena v osmém měsíci těhotenství, mi přijde krajně nevkusné. Dobrá. Umění je zkrátka umění, a kinematografie - jak jistě souhlasíte - je jednou z nejsvobodnějších forem umění. Jenže ouha! Manson stojí za prd i po té umělecké stránce. Dementní střih, ploché herecké výkony a bláznivé obrazové filtry, ze kterých Vás za chvilku začne bolet kebule, to není umění, ale diletantství. I když nechám své puritánství za dveřmi, tak mi nezbývá konstatovat, že Bebber natočil obyčejný škvár. Šokující, ale pořád škvár, čímž se dostávám k jedinému pozitivu celého filmu. Na to, že jde o televizní produkci, mají zdejší gore efekty opravdu zničující účinky. V závěrečných deseti minutách dosahuje bestialita takové úrovně, že u citlivých jedinců může způsobovat samovolné zvracení. Zde se samozřejmě Bebber držel faktů zuby nehty, aby uspokojil svou touhu šokovat. Pokud Vám tohle stačí, pak nemusíte váhat, ale zdůrazňuji, že zrovna na tuhle černou skvrnu amerických dějin vzniklo daleko více kvalitnějších filmů, seriálů a dokumentů.