J.Lajner

„V okamžiku, kdy do kinematografie vstoupil zvuk, byla její pravá podstata zrazena.“ Melancholický, možná až romantický pohled Denise Villeneuva na úsvit rozpohybovaných obrázků zavání skrytou tužbou. Kanadský filmař si dobře uvědomuje, že mu žádné studio dvě stě milionů na zhotovení němého filmu nedá, a tak dělá „alespoň“ tohle. Mé maličkosti to úplně stačí a podotýkám, že audiovizuální obžerství dosahuje ve druhé části Duny až absurdních výšin, které mou pozornost občas odváděly od hlavní dějové linky. Opulentní, dechberoucí, s perfektně vygradovaným závěrem a charismatickým hrdinou v popředí. Výtky? Kosmická gilda hraje třetí housle, Jamisova minulost zůstává zapovězena a červíci jsou tak trochu degradováni do podoby sci-fi autobusů pro náročné pasažéry. Vše podstatné už zaznělo v hlavní recenzi. Závěrem jen tolik. Je trochu škoda, že někteří fandové mají tendenci pomalu každou filmovou novinku nějakým způsobem naroubovat na aktuální tok dějin a hledat problémy tam, kde nejsou. Pokud nejde o specifický dokument či cílenou satiru se zřetelným podtextem, pak to mám já osobně přesně naopak. U takového sci-fi diamantu, jakým Duna bezesporu je dokážu na tři hodiny zapomenout na veškeré bolesti světa a společenskopolitické třenice.

Někdo vnímá Crash jako divnou komedii, jiný se u něj nebetyčně nudí a pro celou řadu dalších diváků jde o choré dílo úchylného filmaře. Zkuste před někým nadhodit zápletku filmu. Uvidíte buď ironicky pozdvižené obočí nebo znechucený úšklebek. Je těžké Crash vzít a zasadit jej do pestré mozaiky režisérovy kariéry. Nenese stopy primitivního násilí, jež určovalo významný rys režisérových hororových prvotin. Nemá v sobě nádech sci-fi tématiky podtržený tělesným rozkladem. Nemůžeme jej zařadit ani mezi vyzrálá dramata, jaká Cronenberg začal točit s nástupem nového tisíciletí. Asi jde opravdu o černou ovci režisérovy filmařské práce. Je tam destrukce kovu i masa, pokroucené končetiny a Cronenbergova klinická režie vyšperkovaná temným chladem Suschitzkyho nástroje, ale přesto je Crash něčím jiný. Ty záměrně ploché herecké výkony, kovové zvuky strun, tma, zdemolované vozy a dusivé erotično, dodávají filmu stálý pocit vznášejícího se oparu nebezpečí. Ledově netečnou strukturou filmu Cronenberg divákovi brání, aby se s postavami ztotožnil tak, jak tomu bývá u mainstreamové produkce. Sledování nepřináší vzrušení ze zprostředkování filmového sexu ani napětí při pohledu na rychlá auta. Z diváka se spíše stává nespokojený voyeur, který pociťuje jisté nepohodlí z toho, co je nucen sledovat.

Seriál Fallout není výborný kvůli nádhernému vizuálnímu kabátku a slušně zpracované akci (když už na ní dojde). Není to ani o tom vystihnutí jedinečné estetiky, jakou je slavná herní značka proslulá. Tahle televizní show funguje, protože její tvůrci jsou sami fanoušci videoher. Nolan, Wagner a Robertson-Dworet znají hry ze série Fallout. Hráli je nesčetněkrát a vědí, jak důležité je odvyprávět dobrý příběh. Namísto doslovného přepisu jedné konkrétní dějové linky si vytvořili příběh vlastní. Svou vlastní fanfikci vycházející z milovaného zdrojového materiálu. Fallout není bezchybné dílo, avšak přístup jeho tvůrců za bezchybný klidně označím. Ani těch několik výtek (častý prvek náhody, scenáristické zkratky) nedokáže nalomit mé vnitřní přesvědčení, které říká, že jsem konečně viděl povedenou herní adaptaci. A vás ostatní, hrou nepolíbené jedince, srdečně zvu, jelikož tenhle bizarní svět má a do budoucna ještě určitě bude mít, co říct.

Za svůj život jsem už zhlédl stovky dokumentů, ale tohle bezmála osmihodinové monstrum rozdělené do pěti samostatných částí, překonává naprosto vše. Nejlépe zpracovaný dokument jaký jsem doposud viděl! Nejde vůbec o téma jako takové, ale především o naprosto špičkovou dokumentaristickou práci režiséra Ezry Edelmana, který na kontroverzní osobu nedávno zesnulého O.J. Simpsona nahlíží ze všech myslitelných úhlů. V dokumentu vystupuje celá řada policistů, právníků, sportovců, rodinných přátel a reportérů jejichž názory jsou všelijaké, jen ne jednotné. Edelman nikomu nestraní, svou precizní hodinářskou práci zasazuje do několika časových pásem, aby divák doslova cítil ten raketový vzestup a následný pád do totálních sraček (společensko sociálních i osobních). Tohle není pouze dokument o jednom Afroameričanovi, který se ke svým kořenům nikdy nehlásil, žil mezi bílou smetánkou a nakonec brutálním způsobem zavraždil svou bílou manželku a mladého barmana. Ne. Tohle je nepřikrášlený portrét USA, kde je otázka rasizmu stále tou nejpalčivější ze všech. Hnusní kolonizátorští Američané. Ti, kteří stovky let zotročovali, bičovali, kastrovali a po stovkách vraždili cizokrajné etnikum, které si na „svůj“ kontinent přivezli v řetězech. Hnusní a zákeřní zástupci LAPD, kteří bez mrknutí oka umlátí černocha za překročení rychlosti. Debilní systém, jež osvobodí prodavačku, co to zezadu našije do dvanáctileté černošské dívky. A nakonec pomstychtivý Afroameričané, kteří osvobodí člověka obviněného z dvojnásobné vraždy, jen proto, aby si mohli od plic zařvat: „Teď už aspoň víte, jak chutná vaše vlastní medicína!“ Atlet, který se rodí jednou za sto let, herec, úspěšný businessman, komik, žárlivý násilník, podvodník, lhář a bezcitný vrah. Tím vším byl O.J. Simpson. Dokonalý produkt USA. Tohle je Simpsonův syrový a řádně šokující obraz, jež se na pozadí čtyř dekád neustále měnil, ale nikdy nedokázal zastřít, že za tou pěknou fasádou číhalo nebezpečné monstrum! Budete plakat, zažívat stavy zuřivosti i nevěřícný údiv nad lidským druhém. Zasloužený Oscar. PS: Citlivé dušičky upozorňuji speciálně na Part 4. Respektuji a chápu proč tam ty explicitní záběry musí být, ale umím si docela živě představit, že tohle zkrátka každý nevydýchá.

Místy velmi zkratkovité, ale jako informační kaleidoskop lidského zla, funguje tahle série dokumentů spolehlivě.

Takřka neznámí režisér Jim Van Bebber, který byl do té doby známý hlavně tvorbou videoklipů pro kanadskou industriální veličinu Skinny Puppy, přišel v roce 1997 s naprosto nekompromisním masakrem postaveným na reálném kriminálním případu z konce šedesátých let. Asi není třeba představovat manipulátora Charlese Mansona a jeho „povedenou“ rodinu nějak obšírněji. Ostatně, ten případ je notoricky známý a informací je plný internet (včetně autentických fotografií z místa činu). Nemám nic proti nevšedním experimentálním přístupům, kterým se někteří režiséři snaží mystifikovat své publikum, ale nejsem si jistý zdali je takové ohýbání reality vkusné zrovna v tomto konkrétním případě. Spíš ne. Film se tváří jako mix dokumentu a fiktivního filmu, přičemž hranice mezi fakty a výplody fantasie se chaoticky stírají. Problém je v tom, že režisér na mnoha místech záměrně překrucuje skutečnost, ale nemá potřebu své konání jakkoliv ospravedlnit nebo na to diváka alespoň upozornit. Dejme tomu. U smyšleného příběhu to nevadí. Vlastně to nevadí ani v souvislosti s nějakou lehkou historickou událostí, ale dělat si „prdel“ z bestiální, mnohonásobné vraždy, při níž mimochodem zemřela i žena v osmém měsíci těhotenství, mi přijde krajně nevkusné. Dobrá. Umění je zkrátka umění, a kinematografie - jak jistě souhlasíte - je jednou z nejsvobodnějších forem umění. Jenže ouha! Manson stojí za prd i po té umělecké stránce. Dementní střih, ploché herecké výkony a bláznivé obrazové filtry, ze kterých Vás za chvilku začne bolet kebule, to není umění, ale diletantství. I když nechám své puritánství za dveřmi, tak mi nezbývá konstatovat, že Bebber natočil obyčejný škvár. Šokující, ale pořád škvár, čímž se dostávám k jedinému pozitivu celého filmu. Na to, že jde o televizní produkci, mají zdejší gore efekty opravdu zničující účinky. V závěrečných deseti minutách dosahuje bestialita takové úrovně, že u citlivých jedinců může způsobovat samovolné zvracení. Zde se samozřejmě Bebber držel faktů zuby nehty, aby uspokojil svou touhu šokovat. Pokud Vám tohle stačí, pak nemusíte váhat, ale zdůrazňuji, že zrovna na tuhle černou skvrnu amerických dějin vzniklo daleko více kvalitnějších filmů, seriálů a dokumentů.

Patrně nejlepší klip skupiny (Worlock) zde bohužel absentuje, ale zase tu máme obrazový doprovod ke skladbě Killing Game, což je jedna z mála skladeb s vyloženě „hitovým“ potenciálem.

Italská filmová tortura, toho nejtěžšího kalibru! Díky vynálezu zvanému satelit, německé televizní stanici RTL a shovívavosti mého dědy („hlavně o tom nemluv před rodiči, Járo“), jsem mohl zhruba v deseti letech zhlédnout oba dva díly této roztomile tupé zábavy na jedno použití. Každý díl sice točil jiný režisér, ale na tom ve výsledku opravdu nesejde. Obrovský krokouš, jehož nekonečný apetit a nepřirozené rozměry zajistil přísun radioaktivního odpadu (jak jinak), si to razí hustou džunglí či kalnou řekou a trhá na kusy vše, co mu přijde pod rypák: ženy, muže, staré, mladé, děcka, jeptišky, nebo rybáře. Zastavit jej nemůže nikdo jiný, než parta odhodlaných ekologů (jako fakt). Atrapa gumového krokodýla, kterého skrytý člen štábu patrně tahá na provázku je geniálně debilní, stejně jako tristní scénář, mizerná kamera, mimořádně idiotské chování postav a úsměvné herecké výkony. Italský skladatel Riz Ortolani zcela beze studu vykrádá legendární partituru Johna Williamse (Čelisti), scény na sebe mnohdy ani nenavazují a některé identické záběry můžeme dokonce nalézt v obou dvou filmech, což platí především pro finále. Ve druhém díle narve hlavní hrdina do tlamy krokodýla dynamit, načež se plaz krásně rozprskne po vodní hladině. Ovšem v tom prvním mu do huby vhodí nastartovaný lodní šroub z motorového člunu. Nejvtipnější ovšem je, že šroub způsobí úplně stejnou explozi. To víte. Oba filmy se točily naráz v Dominikánské republice aby se patřičně ušetřilo. Co z toho všeho vyplívá? Inu, pro milovníky braků, filmových rarit a beznadějných zastánců nostalgie jasná volba. No, a pro ostatní asi tolik. S partou přátel, načnutým sobotním večerem a zásobou kvalitního alkoholu určitě nešlápnete vedle, ale jinak si případnou projekci doporučuji důkladně rozmyslet. Subžánr takzvaných „Animal hororů“ nastartoval a zároveň dokonale vytěžil Steven Spielberg. Po Čelistech (1975) už se ale neobjevil žádný rovnocenný konkurent, přičemž jednotlivé filmy se od sebe odlišují pouze podobou úhlavního zabijáka: přerostlý krokodýl, gumové piraně, chlupatý grizzly, nasrané včely, nasraní mravenci atd. Na druhou stranu, co má být, že? Právě rozmanitost je na kinematografii nejlepší. Jako jednorázový nástroj pro vypuštění přebytečného stresu, je Krokodýl zabiják vlastně docela fajn, a to se počítá 😎

Netvrdím, že dnes žijeme v ráji. To ani omylem, ale tahle propagandistická sračka dává jasně na srozuměnou, že  předešlé dekády zapáchaly daleko intenzivnějším odérem. Pravé peklo má především lidskou podobu, což manipulativní pseudo dokument „Atentát na kulturu“ dokazuje každou vteřinou. Opravdová rarita, která má především nedocenitelnou výpovědní hodnotu. George Orwell v praxi, s nadsázkou řečeno. Autentická a zároveň děsivá příručka demonstrující pokřivené machinace státního aparátu, které z party mladých hudebníků udělaly veřejného nepřítele číslo 1. Objektivně asi nehodnotitelné, přesto nesmírně poučné. Ostatně.

Dnes už rarita o jedinečném reliktu československé undergroundové scény jménem Magor Jirous. Upřímný pijan, rozervaná duše, hovado i dobrosrdečná duše. Tento kratičký dokument nám jej ukazuje ve všech polohách. Od rozjímání nad okovy socialismu, přes jeho divokou oslavu padesátých narozenin až k zajímavým náhledům do jeho soukromí. Samorost, na kterém se sice podepsaly tvrdé údery policejních pendreků, ale přesto dokázal zůstat svůj.