bratr.Milan

V letech 1990 až 1993 Chris Marker instaloval v Centre Georges Pompidou (Paříž) multimediální projekt nazvaný „Zapping Zone“ (podtitul: Návrhy pro imaginární televizi). Francouzské slovo „zapping“ v názvu odkazuje k bezhlavému přepínání TV programů, typickému chování diváků v 80. letech, kdy se velmi rozšířila nabídka TV programů. Součástí instalace byly fotografie, interaktivní počítačové programy a filmy na videokazetách. Vše bylo rozděleno do zón inspirovaných filmem Stalker (1979) od Andreje Tarkovského. V zóně nazvané „Bestiář“ se promítalo pět krátkých filmů: Chat écoutant la musique (1990), An Owl Is an Owl Is an Owl (1990), Zoo Piece (1990), Bullfight in Okinawa (1992), Slon Tango (1993).

Protagonista snímku Guillaume-en-Egypte, Markerův milovaný kocour, se stal jeho alter egem. Markerovi fanoušci znají jeho kreslenou podobu, kterou všude používal místo své fotografie, protože se snažil vyhýbat medializaci vlastní osoby.

Klavírní skladba, kterou kocour poslouchá, je od skladatele Federica Mompou.

Název filmu je přímou citací z básně Guillauma Apollinaira ze sbírky „Bestiář aneb Orfeův průvod“ (1911): „Se čtyřmi dromedáry svými don Pedro prošel celý svět. O jeho kráse skládal rýmy. Kdybych měl čtyři dromedáry, do světa šel bych hned.“

Fotografie použité ve filmu jsou výsledkem Markerova desetiletého cestování a fotografování v Číně, Izraeli, na Kubě, v Severní Koreji, ve Francii, Japonsku, Skandinávii a Sovětském svazu.

Chris Marker natáčel 16mm kamerou zapůjčenou filmařem a producentem Paulem Paviotem. Chtěl natáčet i továrny a dělníky, ale to by vyžadovalo osvětlení, které pro nedostatek prostředků neměl, a tak se rozhodl natáčet v neděli za deního světla, když lidé nepracovali.

Film získal v roce 1956 na festivalu v Tours Cenu za nejlepší krátký film a v roce 1957 na MFF v Moskvě Zlatou medaili.

Film vznikl při cestě skupiny redaktorů časopisu Espirit do Číny, kterou uskutečnili na podzim roku 1955. Účastnili se jí filozof Paul Ricoeur, redaktor a pozdější dramatik a filmový režisér Armand Gatti, agronom René Dumont, básník a etnolog Michel Leiris, malíř Jean Lurcat a Chris Marker v roli reportážního fotografa, který zároveň natáčel záběry, z nichž pak vyrobil film.

Film měl být uveden na filmovém festivalu v Cannes v roce 1955. Na naléhání německého velvyslance francouzská vláda tlačila na festival, aby film nebyl promítán, údajně proto, že „utrpení lidí, kteří jsou vězněni, zastrašováni, mučeni a umírají“, by se špatně hodilo ke slavnostnímu duchu takové příležitosti. Poté, co stovky obětí tábora pohrozily, že budou v Cannes pochodovat oblečeni do vězeňských obleků, festival film uvedl mimo soutěž.

Spisovatel Jean Cayrol se zapojil do francouzského odboje. V roce 1942 byl po udání zatčen a deportován jako politický vězeň N.N. (Nacht und Nebel) do koncentračního tábora Mauthausen-Gusen. Po návratu na základě zkušeností z koncentračního tábora složil básnickou sbírku „Poèmes de la nuit et du brouillard“ („Básně noci a mlhy“, 1946), jejíž text pak v roce 1955 rozšířil a následně upravil do podoby komentáře pro film.

V nezkrácené verzi se objevuje mladý ministr bez portfeje François Mitterrand na oficiální návštěvě v Africe. Tento archivní záběr byl dlouho považován za choulostivý.

Film byl dokončen v roce 1953 a tentýž rok ho cenzura zakázala. Spory vyvolával vedle komentáře Chrise Markera, který byl považován za příliš politicky kritický, především třetí a poslední kotouč, kde je odsuzován kolonialismus. První dva kotouče byly uvolněny do distribuce v roce 1957 a cenzurní zákaz byl s konečnou platností zrušen až v roce 1963.