Lima

Cronenberg podává krátký náhled do stěžejních myšlenek Freuda a jeho žáka Junga naprosto divácky vstřícnou a jednoduchou formou, což je v podstatě vzácný a vítaný dar, v porovnání se složitě formulovanými přednáškami o psychoanalýze, či literárními odbornými pokusy o výklad jejich díla. Přitom díky dechberoucímu herectví všech tří ústředních person a mistrně napsaným dialogům, které dávají hlavu a patu (což ve filmové produkci dneška není často pravidlem :o) a mnohdy poskytují i skrytou pointu, shledávám Cronenbergův film i divácky atraktivním.

Emmerich řemeslně překročil svůj léta neblaze budovaný stín. Ačkoliv nesdílím jeho bulvární teorii o pravosti/nepravosti autorství Shakespearových děl, minimálně precizní výprava a herecké výkony (speciálně Rhyse Ifanse) zaslouží absolutorium. Některé zdejší výtky směrem k nepřehlednosti nesdílím. To na první shlédnutí zdánlivě komplikované flashbackové vyprávění zas není tak složité pobrat, stačí si zapamatovat cca 5 jmen a být trošku divácky bdělý při sledování flashbackových skoků (a všudepřítomných politických úskoků :o) ) a tápání v orientaci nehrozí. A také palec nahoru dávám Emmerichovi za odvahu přijít s takovou nepodbízivou látkou do dnešních kin, kdy nasazování komerčních filmů spíš připomíná řízený výrobní proces. Divím se sám sobě, ale dát Emmerichovi šanci protentokrát stálo zato.

Režijně precizní, s důrazem na detaily, i ty nepodstatné, kdy si Alfredson jen tak hraje (vosa v autě, zabitá sova ve třídě), ale jinak až příliš odtažité vyprávění a nepříliš pohlcující. Gary Oldman předvádí nesnesitelnou lehkost mlčenlivých pohledů a uvážlivých proslovů a je nejsvětlejším bodem celého filmu. Ovšem byly už zde lepší špionážní zápletky k vidění.

Spolu s ´Dexterem´ jeden z nejlepších krimi seriálů současnosti. Se zajímavou zápletkou, bez „vatové“ výplně a ke konci skvěle gradující. Hlavní plus vidím v ústřední dvojici – umanuté detektivce v podání Mireille Enos (nominace na Emmy) a hlavně jejího kolegy s nekonvenčními metodami, který si s předpisy moc velkou hlavu nedělá. Toho ztvárnil Joel Kinnaman, který se tak zařadil do řady zajímavých evropských seveřanů (Stellan a Alexander Skarsgardovi, Nikolaj Coster-Waldau), kteří si dokonale osvojili angličtinu, i s jejím přízvukem a našli tak herecké uplatnění v Hollywoodu. Jen tak dál, kluci severští, fandím vám.___PS: Nesrovnávat, prosím, s Twin Peaks. Tohle je úplně jiný pojetí, jiná liga, jiný vesmír.__PS2: Po strhující 2.sezóně přihazuji na maximum.

Nejlepší film se sportovní tematikou za poslední roky. Je jedno, jestli rozumíte baseballu, nebo máte vztah ke sportu jako takovému. Sorkinův brilantní (opět) scenář je hlavně o zapálení pro věc, bezmezné víře svému úsudku a v to, co dělám, i přes riziko ztráty svého kreditu. Interakce Pitt – Hill byla přímo diváckým pošušňáním. To vše bez otravného klišé a falešně efektních scén, které by rády rozplakaly snad i kámen (viz. např Warrior).

Klišé nad klišé, kdy vše jede podle stokrát viděného mustru, v předpokládaných kolejích, kdy není sebemenší problém odhadnout vývoj děje na dlouhé minuty dopředu, dokonce i ty dialogy můžete v duchu přežvýkat předem, než je herci vypustí z úst. Srovnávání s Rockym je troufalé, ten byl, více než jiného, především originální a netuctovou milostnou romancí, ve Warriorovi není originální a netuctové zhola nic. PS: Na tolik zde vzývaného Oscara, chlapci a děvčata, rovnou zapomeňte.

Vrcholně estetizující záležitost, do níž Tarsem Singh obtiskl své nezaměnitelné, bizarní obrazové cítění. Divadelní stylizace, absence epičnosti a střídmost filmových kulis (přitom tak vizuálně opojných) je autorský záměr, nikoliv znouzectnost a díra v peněženkách pánů producentů. Tohle chci mít na blu-ray.

Po třetí projekci už mám jasno – tenhle film zraje a nabízí mnohem více, než by se po prvním povrchním zhlédnutí mohlo zdát. To, co ho zdobí především, je jeho HRAVOST. Je nabit tolika režijními nápady a vizuálními fígly, obrazovým a zvukovým hračičkovstvím (funkční flashbacky, rozdělování obrazu, osvěžujícím způsobem zvolená hudba), až je přímo labužnická radost tohle atypické vyprávění sledovat. A to i navzdory lehce morbidnímu vyvrcholení. James Franco je v tomhle filmu PAN HEREC a Danny Boyle je génius.

„Ruský patos v té nejotravnější podobě“ jsem za minulého režimu zažil ve velké míře, coby častý kinodivák sovětských válečných filmů, ale Michalkův film k nim rozhodně nepatří. Naopak, co oceňuji, je Michalkovem systematické nabourávaní klišé válečného žánru, buď prostřednictvím jemného absurdního humoru, nebo fraškovitých situací, které dokreslují absurdnost války, či skrze nezvyklý autorský přístup, který je nečekaný a tudíž občerstvující (závěrečná scéna s odhalením poprsí). Ano, patos je zde také, ale ve velmi rozumné míře. Michalkov se určitě nemá za co stydět a těším se na druhou část vyprávění.

Není moc autorů mužů, kteří se vypíší za svých pocitů a pak to nechají zahrát ženami. ´Melancholii´ považuji za jednu z nejupřímnějších autorských výpovědí posledních let a úvodní prolog se zpomalenými záběry a působivou hudbou Richarda Wagnera za estetický orgasmus. Co znamenala 19.jamka, není myslím příliš směrodatné (už vidím Von Triera, jak se směje pod vousy při četbě různých, na hlavu postavených, vysvětlujících teorií).