Lima

Smím-li vyslovit názor obyčejného mudly, jakým jsem já, tak Newell nic nepokazil, ale ani nenadchl. Především tu není jediná scéna či jediná postava, která by mně ohromila, zaujala či vyděsila. Se slzou v oku vzpomínám na stylové Cuarónovy mozkomory, kteří tak dokonale brnkali na temnou strunu příběhu, v Newellově filmu zde temnotu zastupuje Voldemort, který by nevyděsil ani mého křečka (a to mám Ralpha tak rád) a jehož přehrávající teatrální finále patří k nejslabším okamžikům filmu. Hlavní problém filmu je ale v absenci hlubších emocí (aspoň na mně to tak působilo) a až příliš útržkovitém vyprávění,spousta scén je dějově nedotažených, Newell zbrkle, zřejmě i díky scenáři, skáče od scény ke scéně, člověk netknutý knižní předlohou tápe a holým faktem zůstává, že plně docenit Newellův film mohou snad pouze čtenáři, kteří mohou porovnávat své čtenářské vizuální představy s děním na plátně. Věřím, že by pomohlo film "natáhnout", či rozdělit na dvě části a učinit tak děj plnějším dojmem. Jo a jen tak mimochodem, touha po hypogryfovi, model Klofan, mě už přešla. Teď prahnu po "žaberníkovi", s ním by se dalo při mé plavecké mizérii dobře machrovat před ženskými v bázéně :o)

Miluju filmy P.T.Andersona a jeho samého považuji za génia, ale tohle je krok zpět. Sice režijně brilantní, žánrově nazařaditelný úlet, ale dějově naprosto o ničem, bez nějakých emocí, či hlubšího sdělení .Je zde několik slibně načatých motivů, kdy jsem si pomyslel "To by mohlo být zajímavé", ale než je stihne Anderson nějak rozvést, náhle je utne, nedořekne a na jazyku filmového gurmána zůstane podivná pachuť. Netvrdím, že to takhle musí fungovat u ostatních diváků, ale u mně ano a se začátkem závěrečných titulků jsem si uvědomil, že mi ten film vlastně vůbec nic nedal, ačkoliv podobné filmové úlety miluju. PS: Nečekal jsem to, ale Sandler byl vynikající a jeho neodolatelné milostné vyznání na Havaji mě hlasitě rozesmálo.

Stejně jako glamrocková éra britpopu 70.let, nastoupivší po vystřízlivění z ideálů květinových dětí, byla cesta nikam, tak i tento film se mlátí od ničeho k ničemu. Drží ho nad vodou jen ta hudební čísla, kde lze nasát atmosféru glamrocku, se vším jeho třpytivým pozlátkem a všeprorůstající dekadencí, s vysokými botami, těsnými přiléhavými kostýmy a barevnými trvalými, hudební éry, z jejíhož vizuálna čerpal Freddie Mercury v raných dobách, či David Bowie. A propós ten a jeho vymyšlené alter-ego Ziggy Stardust tu má styčný bod s hlavní postavou filmu - Brianem Sladeem - v celkem přesvědčivém podání Rhys-Meyerse, zatímco McGregor, vystrkujíc během vystoupení na diváky přirození, tu svými excesy a divokostí nápadně připomíná enfant terrible rockové scény Iggyho Popa a ač překvapivě nemá ve filmu mnoho hereckého prostoru, svých pár výstupů též zužitkoval vydatně. V hlavní dějové linii ale film nefunguje. Novinářské pátrání Christiana Balea, jehož překvapivě mdlý projev spočívá pouze ve fascinovaném zírání na své idoly, je nudné, spolu s až snovými scénami nedrží pohromadě a do toho se tvůrce filmu snaží sdělovat pochybné myšlenky ("Image muže je jeho životem."). S tímhle filmem se to má jako s glamrockem - zajímavý, ale hodně brzy se okouká.

Pohodový film o věcech, které prožívá každý z nás, ať je to v Seattlu, nebo v Brně. Lidi se láskují, potom se rozcházejí, utvářejí milostné vztahy, které se později buďto vydají cestou "...buďme aspoň přáteli...", či se v lepším případě vydají na společnou cestu životem, plným vzájemného porozumění. Crowe o tomhle všem vypráví s velikým nadhledem ve filmu, plném odkoukaných životních situací a chytrých dialogů, jehož hlavní myšlenkou je naprosto zřejmá skutečnost, že každý člověk k sobě někoho potřebuje a srdce si vždycky řekne samo. A když k tomu hraje výkvět grungeový scény, jako jsou třeba Alice in Chains, či Soundgarden, pak není co řešit. Nebylo taky marný nasávat tu atmosféru tehdejšího Seattlu, města, jehož vliv na hudební scénu začínal v té době být celosvětovým. Točilo se ve stejný době, kdy Nirvana se svým Nevermind pořádně nakopla "dveře vnímání" a pomohla dostat rockovou hudbu do věřejnoprávních rádií. Kdo ví, možná k tomu pár procenty pomohl i tento Croweův film. PS: Pobavila mně minirole zpěváka Pearl Jam Eddieho Veddera jako bubeníka Dillonovy kapely :o)

Jako pravdivý portrét doby samozřejmě úplně mimo, ale jako názorná ukázka toho, jak se dělá lživá propaganda a jak si svojí pravdu představovalo tehdejší komunistické vedení, naprosto dokonalé. Pročež soudružko, zazpívej si Píseň práce, usedni za volant traktoru a vyjeď vstříc novým zítřkům.

Film se zpočátku tváří jako thriller z doby tíživého pétainovského režimu Francie 2.svět. války, aby se pak ve druhé půli při neustávajícím útěku ústřední herecké dvojice změnil až na jakýsi dobrodružný příběh, ve kterém o spád a napětí a nečekané dějové zvraty není nouze. A nade vším ční herecký výkon nesmírně charismatické Simone Signoret a její nepřehlédnutelné veliké mandlové oči.

"Nás mnóga". Ačkoliv se pravdu o Kursku už asi nikdy nedozvíme (a tento dokument není vyjímkou), připomínat si, jak to na Rusku chodí, je v dnešní době potřeba jako sůl. Na jedné straně by tato země chtěla být v očích Západu zařazována mezi vyspělé země, na straně druhé nikdo nemůže přehlédnout soustavné porušování lidských práv, utužování režimu pod vedením bývalého agenta KGB Putina a naprosto elementární nedostatek úcty k lidskému životu. Vyměnit několik desítek mladých lidských životů za utajení jakéhosi pofidérního vojenského tajemství - je to vůbec možné? V Rusku naprosto no problem.

Sympatický dobrodružný příběh ze střídmě filmařské země, jakou je Norsko, který zaujme ani ne tak jednoduchým příběhem o pomstě, jako svou autentičností a exteriéry v čele s mrazivě nádhernou norskou přírodou, při jejíž sledování se i divákovi, zachumlaném pod dekou v teple rodinného krbu, zadírá zima pod nehty. A poklona také lidem od castingu, kteří pro představitele nepřátelského kmene našli opravdu dokonalé divoké ksichty.

Typická nudná sračka, kterých se v normalizační éře rojilo jako hub po dešti. Tím netvrdím, že by tenhle Fukův pokus o komedii byl nějak politicky "šmrncnutý", jen trpí pouze bolístkou drtivé většiny filmů té doby, tedy bezzubým a příšerně nudným scenářem, v tomto případě i se zmatenou změtí spousty zbytečných vedlejších dějových linek. Bože, čemu jsem se tenkrát smáli.

Ač příliš nevyhledávám studiové televizní inscenace pro jejich filmařskou strohost, tuhle jsem si báječně užil díky jedinečným hereckým výkonům všech zúčastněných, nejenom Mistra Kemra.