Lima

Pattinson se bolavého stigma trapného upíra bude jen těžko zbavovat, nicméně, pokud mu scenáristická látka dovolí, tak umí i seriozně zahrát. Filmů z cirkusového prostředí je jako šafránu, takže tady bodík navíc, ale na rozdíl od ostatních bych tak nepřechvaloval výkon Christopha Waltze – pokud hraje cholerického žárlivého manžela, či lehce sadistického týpka (bodání slonice), tak je vše v pořádku, ale jeho pláč (starost o živobytí) jsem mu nežral ani omylem.

Ani bych nečekal tak stylově a invenčně natočenou zábavu od autora schematického ´Iluzionisty´. A v případě Bradleyho Coopera jenom tolik, že od krajně nesympatického floutka ve ´Wedding Crashers´ se vypracoval až ke spolehlivému hlavnímu tahounovi filmu. Charisma spojené s hereckým nadáním – o Bradleyho budoucnost nemám strach.

Příjemné překvapení a čiré potěšení z inteligentního filmu a řekl bych, že od doby skvostného Coppolova ´Vyvolávače deště´ se urodilo jenom málo podobně kvalitních právnických dramat, jako je toto. Matthew McConaughey konečně odhodil okoukanou slupku sunny boye na surfovém prkně a po letech (od role v Schumacherově ´Času zabíjet´) si zopakoval to, co mu jde nejlépe, tj. zapáleného obhájce, který vzbuzuje ambivalentní pocity – za jeho vychcanost byste mu nakopali, ale svým způsobem mu fandíte. Chytrý scénář obsahuje tolik dějových zvratů, že by vystačily na tři jiné filmy a já uznale pokyvuji hlavou a vřele doporučuji.

Filmová magie. A konečně s blu-ray projekcí jsem si tenhle podmanivý zážitek mohl plně vychutnat. V době, kdy se australská kinematografie plně nadechovala a z hlediska mezinárodního uznání byla ještě v plenkách, přišel talentovaný Peter Weir s filmem, který uchvacuje obrazovou krásou, ruku v ruce s nádhernou hudbou (Mozart, Beethoven, Čajkovskij, Bach a neskutečně podmanivý flétnový motiv George Zamfira) a zejména svojí neskutečnou ATMOSFÉROU. Ta někdy dosahuje až hororových prvků a nepotřebuje k tomu bubáky, či podobné hororové propriety. Prostě stačí jedna veliká záhada a atmosférické čarování s obrazem a hudbou. V Austrálii se to má s tímhle filmem podobně jako s Vláčilovou Marketou Lazarovou u nás. Také vyhrává všemožné ankety kritiků o nejlepší australský film všech dob. A myslím, že plným právem.

Zážitek z filmu je přímo úměrný divákově zájmu (či nezájmu) o skutečnost, že v první polovině 50.let skupina reportérů ze CBS systematicky šlapala na kuří oko senátorovi z Winsconsinu Josephu McCarthyovi, jehož tažení proti "rudému moru" se nechvalně zapsalo do historie pohrdáním lidské důstojnosti a lidskými právy, zaručovanými ústavou (např. Charles Chaplin by mohl vyprávět). Nemožnost adekvátně se hájit proti křivému nařčení z kolaborace s komunisty a z toho pramenící profesní problémy, jako byla ztráta zaměstnání, či dokonce v krajních případech i žalář, na to vše poukazovala CBS v čele s novinářskou legendou Edwardem Murrowem. Divák, neznalý jména McCarthy se z kraje asi nebude chytat, nejenom díky prvním dvaceti minutám, plných překrývaných dialogů a záplavě jmen, ale i díky tomu, že Clooney neukazuje problém mccarthismu v celé jeho šíři (historické souvislosti zde stručně načrtne jenom krátky osvětlující text), ale rovnou vrhne diváka do televizního studia mezi Murrowa a jeho společníky při přípravě toho času velmi sledované večerní show, ve které poukazovali na křivá obvinění amerických občanů (ve filmu jde konkrétně o dva případy). Vrcholem je pak Murrowův televizní duel se samotným McCarthym, jehož demagogický projev na adresu Murrowa patří k nejsilnějším zážitkům z filmu. Hlavní devízou Clooneyho filmu je jeho autentičnost, díky černobílé kameře, dobové hudbě a precizní výpravě hmatatelná atmosféra 50.let, kdy vám nebude připadat jak pěst na oko vkládání dobových záznamů. A možná někteří z vás, při záplavě plytkosti, která se na nás v současnosti valí z komerčních TV stanicí, se hořce usmějí při závěrečném Murrowově vyznání touhy po "vysvětlující, vzdělávající a inspirující televizi". Bohužel Ede, tak zrovna tenhle boj si nevyhrál......

Je mi už jasné, proč shakespearovský tvůrce Kenneth Branagh do toho šel. Všechny scény z Asgardu totiž vypadají jako velenákladné divadelní představení, se zajímavými postavami, velikou osudovostí, zradou, závistí a žárlivostí. Asgard, se svojí megalomanskou architekturou a veškerou pompézností, bavil nejvíce, episoda ze Země díky dobrým hercům potěšila také, i když se nemohu zbavit dojmu, že ze skutečnosti „divící se Thor mezi lidmi jako slon v porcelánu“ šlo vytěžit více bezděčného humoru. Chris Hemsworth sympaťák každým coulem, Hopkins konečně po delší době v roli, která mu sedí nejlépe, tyhle noblesní postavy, to je jeho parketa. Celkově příjemně strávené 2 hodiny a nebránil bych se pokračování.

Určitě nejlepší díl série. Bohužel přepálená stěžejní akční scéna v závěru, se zdemolovanou půlkou Ria a přikurtovaným trezorem za dvěma bouráky, byla na můj vkus až příliš za hranou akceptovatelnosti. A když se v neakčních pasážích otevře huba a postavy ze sebe trousí životní pravdy a moudra, tak i paní Klišé a Hloupost se běží s hrůzou schovat za kameru, fakt se to nedalo poslouchat :o) Díky aspoň za Dwayneho postavu agenta Hobbse, protože The Rocka není nikdy dost a jeho pěstní souboj s Dieselem, kdy se okolní zdi bortily jako polystyrenové kulisy, mě slušně probral z letargie.

Divácky chvílemi trochu nepřívětivé, bez pevné vypravěčské kostry, ale i tak mě to bavilo. Kdybych měl Haynesův film k něčemu připodobnit, napadají mě dvě slova – „pocitové puzzle“, jehož hlavním plusem je téměř permanentní Dylanova hudba v pozadí, resuscitace atmosféry doby beatnické generace a neskutečná Cate Blanchett, která dokonale odkoukala Dylanovy tiky, pohybové móresy i to držení cigarety :o) Naopak od absolutního hodnocení sráží tenhle film zbytečný Richard Gere (i když chápu, „co tím chtěl básník říci“) a až přehnaně dlouhá stopáž.__PS: Moc se mi líbil Ben Whishaw se svým nejistým, rozpačitým, klukovským výrazem, tak typickým pro mladého Dylana :o)

Dobrá práce. A trošku se mi při sledování filmu jitřily mé vlastní vzpomínky na tu dobu, kdy coby mladý rocker jsem demonstroval svůj malý naivní osobní vzdor vůči tehdejšímu establishmentu s džískou pokrytou nášivkami METALLICA, ACCEPT, IRON MAIDEN A HELLOWEEN :o) O STB-áckém špiclování naší rodiny bych mohl vyprávět hodiny. Nebyla to hezká doba, ale jedno pozitivum měla. A tím byla ta pevná, příjemná pospolitost lidí „na druhém břehu“, rockerů, metaláků a všech podobných živlů, kteří nejeli na státem povolené oficiální vlně a tajně se setkávali na nepovolených burzách, kde si vyměňovali desky s Floydy, Zeppelíny apod. a protirežimně si zanadávali v hospodách či na čundrech. Muzika tehdy byla symbol vzdoru, která lidi spojovala, to už se dneska nezažije.

Trošku nadhodnocuju, ale nezastírám, že patřím mezi obdivovatele Kaplického práce a příznivce jeho originální, odvážné a progresivní „chobotnice“. A proto tento dokument konvenuje mým pocitům a velmi lituji, že nakonec k samotné stavbě nedošlo, už jen kvůli tomu vidět Václava Klause přivázaného řetězy ke stavbě (jak sliboval) - věřím, že by se pro ´zemského škůdce´ Klause nějaké pěkné místečko našlo a mohl by k sobě přivzat Béma s Jaklem, zabily by se aspoň tři otravné mouchy jednou ranou.