Lima

Zpočátku omamující kýč, potom už jen únavná selanka, pajdající na obě nohy. Jak jde o samoúčelné kamerové fígle a čarování s obrazem, tam si je Luhrmann jistý v kramflecích, ale v prostém smysluplném vyprávění a ve snaze dostat se zúčastněným postavám pod kůži selhává. Zmínil jsem kýč – při všech těch opulentních večírcích si připadáte, jakobyste se dívali na velkého sádrového trpaslíka, ověšeného pestrobarevnými pentlemi a blikajícími žárovičkami. Potom, když má dojít na city, je to jak z plytké povídky v nějakém dívčím časopise – mám na mysli to kolovrátkovité „Má tě ráda, nemá tě ráda, má tě rád, nemá tě rád, odejde s Tebou, neodejde s Tebou…..“. Díky bohu aspoň za dvě věci – chlapáckou postavu Edgertonova Buchanana, jedinou to plnokrevnou postavu celého panoptika a pak za scénu opětovného setkání Gatsbyho a Daisy – jediný moment v celém filmu, kde byly cítit nějaké emoce. Luhrmann už začíná být nějak vyčpělý.

Nečekané, celkem příjemné překvapení. Zatímco legendární prequel – TURKISH STAR WARS byl zábavou opravdu pro otrlé masochisty, vizuálně odpudivý, vykrádající možné i nemožné, Star Wars počínaje a Indianou Jonese konče, včetně bezostyšného nastříhání záběrů z Lucasovy ságy a Williamsovy hudby, tenhle nový sequel je snad z jiného vesmíru, jakoby zakladatel Tureckého státu Ataturk řezal své poddané, zde konkrétně turecké filmaře, i po smrti, se slovy „Vy kreténi, takovouhle ostudu mi dělat nebudete!“ Turci se opravdu poučili a vzali to z jiného soudku. Zatímco prequel hrál na smrtelně vážnou notu, tohle je čistokrevné komedie, která se nebere vůbec vážně. Sice je humor místy podbízivý, ale – světe div se – někdy i opravdu vtipný, turečtí tvůrci si nejednou dělají srandu sami ze sebe, takovým příjemným, sebeshazovačným způsobem, stejně jako si utahují i z některých sci-fi klasik. Samozřejmě, humor zde zobrazený většinou není bůhvíjak sofistikovaný, ale to jsem ani nečekal. Scenář má cosi, co aspoň trochu připomíná příběh, díky ne úplně low-budgetové výpravě a časté změně lokací film nepřipomíná levnou brněnskou TV inscenaci a Mehmet Ali Erbil je docela zábavný týpek. Čekal jsem totální srágoru a dostal neškodnou kravinku, jejíž zdejší nízké hodnocení přičítám zaslouženému opovržení, kterého se dočkal nechvalně známý předchůdce. Škoda, že většina zdejších hodnotitelů neocení tu sebereflexi tvůrců, kterou já naopak vnímám a vítám. A která tak chybí některým naším filmovým tvůrcům, Troškou počínaje a Magnuskem konče. ___PS:Sledováno s anglickými titulkami (nutnost!).___PPS: Hlavní star prequelu, Cuneyt Arkin, se tu mihne jen na pár sekund. Naštěstí…

V základní premise (na které ale film zdaleka nestojí) budete jako doma, pokud jste viděli oscarový THE ARTIST (2011). I tady jde o éru přechodu z němého filmu na mluvený a všechny patálie, co s tím souvisí, ale hlavním posláním filmu je tady něco jiného – a tím je až nakažlivá radost ze života. Nikde, v žádném jiném filmu, neuvidíte tak jedinečné taneční výstupy, muzika je skvělá a herci? Debbie Reynolds je sladká, Kellyův sidekick Donald O´Connor je požehnáním pro každého tahouna filmu, tím jak je talentovaný, ve své roli přesný a nahrávající hlavní hvězdě filmu – a tou je samozřejmě Gene Kelly, muzikálností a pohybem obdarovaný génius, přitom tak ohromný sympaťák, že bych se do něj v tu ránu zamiloval, kdybych nebyl hetero. Zhruba dvacetiminutová pasáž ve druhé půli filmu, kde se v rychlém sledu střídají jedna stage za druhou, je vizuální slastí pro každého estéta a jednotlivé výstupy jsou co do nápaditosti a rozmanitosti dnes označovány za předchůdce dnešních videoklipů. Tenhle film je esencí krásného a pozitivního filmového zážitku a na blu-ray vypadá úchvatně!

Plytký popcorn, kterému chybí duše, atmosféra i jediná zapamatováníhodná scéna, které činily gangsterský žánr vždy tak atraktivním a divácky vděčným. Mnoho momentů z filmu a posledních deset minut psal scenárista asi podle poučky "Jak sesmolit nechtěnou parodii na žánr snadno a rychle." Nad vodou to drží pouze chlapácké charisma Joshe Brolina. V globále je to stejně rutinní a hloupé, jako Zombieland, což jsem ale u Fleischera čekal, takže o zklamání nemůže být vůbec řeč. S ohranou hláškou "Inspired by a True Story" mě nekrmte, páni producenti.

Jiří Trnka byl filmařská osobnost světového významu, důkazem budiž i spousta mezinárodních a festivalových ocenění tohoto filmu. Je tu zjevná inspirace dílem Josefa Mánese a Mikoláše Alše, ale přitom zůstal Trnka svůj, plný obrazové fantazie. Tím, že celé to vyprávění pojal velmi poeticky, je možná trošku zkratkovité, ale to mi na zážitku neubralo. Přitom je film oproštěn od přílišného patosu, přestože doba a pojaté téma k tomu svádělo. Obraz je, jak je u Trnky zvykem, velmi dynamický – kamera často mění úhly pohledu, krouží, pluje libovolnými stranami, zoomuje a Trnka se nevyhýbá ani masovým scénám, což muselo být realizačně velmi náročné. Co do imaginace byl Trnka srovnatelný snad jen s Karlem Zemanem, či Břetislavem Pojarem a v této souvislosti mě napadá – kdypak se u nás dočkáme DVD edic jeho díla? Stejně jako donedávna u Zemana, i tady mají naši distributoři velký dluh, či spíše nezájem. Ale co se divím, v zemi, kdy během pár týdnů přijde 600 tisíc lidí na Babovřesky, pravdaže…

V dnešní době, plné sociálních, společenských i kulturních nejistot člověk potřebuje aspoň jednu jedinou. A tady jí máte – tou je, že se buřtík Taylor Lautner do 5 minut zase svlékne :o) A jinak samozřejmě, že podle blábolivé a hloupé literární předlohy nemůže vzniknout nic jiného, než blábolivý a hloupý filmový přepis. Tady by nepomohl ani Chris Nolan za kamerou.

V hudbě jsem strávník všežravý, nikoliv však nekritický. Nejvíc miluju 60. a 70. léta, mé miláčky PINK FLOYD a The BEATLES, kteří posunuli hudbu o několik dekád dopředu, ale oslovuje mě i tvorba IRON MAIDEN či první čtyři alba METALLICY, z opačného pólu třeba DEPECHE MODE, nebo BJORK. Popová tvorba Robbieho Williamse jde tak trochu mimo mě, ale jedno mu upřít nemohu – aspoň na krátký čas zpopularizoval širším masám úžasné hudební období, kdy světu kraloval swing. V tomhle koncertě si to neskutečně dává – bezchybně intonuje, klouže po oktávách s obrovskou suverenitou, jako snad Sinatra samotný, až člověk lituje, že u toho swingu Williams nezůstal a zahazuje se průměrnou popinou (snad 10 roků nevydal pořádné album, je vidět, že jeho skladatelský guru Guy Chambers hodně chybí). Vedle těchhle swingových nesmrtelných pecek se dnes jako nahý král odhaluje bezpohlavnost a neinvečnost a – nebojím se říct sračkovitost – současných hudebních „idolů“ typu Justin Bieber či One Direction. Nu což, každému co jeho jest…..

Někdy holt člověk pro své divácké duševní zdraví potřebuje i takovouhle pohádku, sice průhlednou, až to bolí, ale s pozitivním feelingem a to vůbec není málo.

Plakátové.info: VSTUPTE DO VĚKU NEZNÁMÝCH HRůZ, POHANSKÉHO UCTÍVÁNÍ a OBĚTOVÁNÍ PANEN!!!___Legendární studio Hammer netočilo jenom horrory, ale produkovalo i tento pseudodobrodružný kousek z dob pravěkých, které byly tak populární na přelomu 60. a 70.let. Scenář mohl napsat klidně šimpanz po lobotomii, je to takový zcela bezdějový mišmaš, ve kterém se míchají dohromady dinosauři, lovci z doby kamenné a dokonce je zde zdůrazňováno (a má jistý význam pro chabou zápletku), že v té době ještě Měsíc neexistoval a teprve se tvořil (blah!!), což je zřejmé při závěrečné scéně zuřících pozemských katastrof. Pravěké ženy mají dlouhé, pěstěné účesy, jsou čisťounké a chodí zásadně v kožených bikinách, muži mají všichni plnovousy, aby se aspoň trochu odlišili od dnešních mužů. Co ale tomuhle filmu nemůžu upřít, jsou opravdu VÝBORNÉ triky, které si ani tahle ptákovina nezaslouží. Skvělé, a to podtrhuji, skvělé pookenkovým snímaním rozpohybované loutky prehistorických zvířat (napočítal jsem jich osm – např. dinosaurus, pterodaktyl, obří krab atd.), které jakoby vypadly z dílny Raye Harryhausena v nejlepší formě. Zcela funkční zadní projekce a prolínačky, které nebijou do očí, zkrátka radost pohledět a tu oscarovou nominaci chápu. Možná bych hodnotil celkově i pozitivněji, ale absence děje, přehrávající herci, věčné pobíhání po kamenité krajině a žvatlání nesrozumitelnou hatmatilkou, které mělo dodat punc autentičnosti (pouze na začátku padne asi 10 anglických slovíček) bylo ke konci už velmi úmorné. Pokud chcete opravdu zkusit žánrově podobný snímek, zkuste raději ONE MILLION YEARS B.C. z roku 1966, který tuhle módu pseudopravěkých dobrodružství rozpoutal a je o mnoho záživnější.

Co tenhle film povyšuje nad béčkovou sci-fi tvorbu ´Zlatého věku 50.let´, je především jeho pozoruhodný soundtrack, z pera Van Cleaveho, který se vymyká všem těm „uniformních“ symfonickým produktům v žánrově spřízněných filmech ´Zlaté éry 50.let´. Výhradně za doprovodu klavíru, používáním občas disharmonických prvků a občas hlubokých osudových tónů, někdy jak z klavírních děl George Gershwina, vytváří v tomto frankensteinovském příběhu velmi znepokojivou atmosféru. Dokonce první dvě třetiny má příběh vědce, který do 2m vysokého robota (s vizáží androida Kryton z Červeného trpaslíka, oblečeném v plášti) namontuje mozek svého zabitého geniálního syna, náběh na 4*. Režijně sebejistě vyprávěný, příběhově umírněný (bez béčkových propriet a špatných triků), dokonce pokládající některé věčné filozofické otázky, které si filmy s Frankensteinem vždycky kladly. Jenže od scény s prvním zabitím (robot šlehá z blikající očí smrtonosné paprsky) dává film přeci jenom na srozumitelnou, že tady se pohybujeme v béčkových vodách a závěrečný masakr v budově United Nations, kdy oběti jen tak nečinně přihlížejí, jak stádo ovcí, je až komicky nezvládnutý. Přesto spokojené 3*, za tu povedenou atmosféru a ne až tak marný scénář (byť je pochopitelně jen moderní variantou na román Mary Shelley).