Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Dráma
  • Akčný
  • Komédia
  • Horor
  • Sci-Fi

Recenzie (2 191)

plagát

K zázraku (2012) 

Postupně ty krásné obrazy a ta krásná hudba vyprchají, když se nemají o co opřít. Ani o příběh, ani o herce, zbyde jenom prchavé poetično a přehršel monologů, které s přibývající stopáži působí ubíjejícím dojmem. Bloumání odnikud nikam. Zážitek, který vyšumí do ztracena.

plagát

Pád Bieleho domu (2013) 

Kdysi jsem četl takové ironické popíchnutí, že herci jsou nejlépe placení prostituti na světě. Tehdy jsem nad tím moc nepřemýšlel, ale v tomhle filmu se to ukazuje náramně. To, co tady ve druhé půli s kamennou tváří pronášejí, zcela vážně a plni patosu, to by položilo i sebemrskajícího masochistu. A nejvíc mi bylo líto Morgana Freemana. Jeho účast, protlačena producenty jenom proto, aby si odškrtli aspoň jedno slavné jméno, je tu zredukována na stále stejný bezradný apatický výraz, kdy je zcela zřejmé, že Morgan tu vlastně nemá co hrát a jeden jeho rozčilený několikasekundový výraz už na tom nic nezmění. Americký prezident je tu vzor čestnosti, udatnosti a vědomí vážnosti svého postavení, kdy už jenom čekáte, až z toho všeho začne srát mramor. Všechny repliky, které lítají vzduchem mezi Butlerem, vojenským štábem a šéfem teroristů jsou pak ekvivalentem esence demence, že už i ty zpomalené scény s prostřílenou americkou vlajkou, ´Cerberus kód´ a hrdinný výkřik „Přísahám na vlajku Spojených států amerických!“ vám připadnou jako tím nejmenším prohřeškem na diváckém vkusu. Ten film měl prvních cca 45 minut našlápnuto dobře, díky staromódní ´osmdesátkové´ akci, kdy teroristi a bodyguardi padají na zem jak po zásahu vojína Matrixe (tímto zdravím Arnolda), ale pak všechny aktéry a zejména scenáristy obestoupil duch Chucka Norrise, bez sebemenší špetky nadhledu a všechno šlo do hajzlu. Zlatý Schwarzeneggerovo ´Komando´, to je proti tomuhle vtipná odlehčená komedie plná hlášek.

plagát

Muž z ocele (2013) 

Všechny příjemné vzpomínky na tenhle film ve mě v budoucnu budou spjaty pouze s první polovinou, kdy Clark hledá své místo ve světě, objevuje své schopnosti a do toho problesknou i nějaké ty emoce. Zbytek stopáže bych ohodnotil dvěma slovy: DIGITÁLNÍ BORDEL. Nicméně, Henry Cavill je velký sympaťák a ten pravý Superman, nějakému střízlivějšímu pokračování s ním bych se rozhodně nebránil. Potenciál tu je.

plagát

Veľký Gatsby (2013) 

Zpočátku omamující kýč, potom už jen únavná selanka, pajdající na obě nohy. Jak jde o samoúčelné kamerové fígle a čarování s obrazem, tam si je Luhrmann jistý v kramflecích, ale v prostém smysluplném vyprávění a ve snaze dostat se zúčastněným postavám pod kůži selhává. Zmínil jsem kýč – při všech těch opulentních večírcích si připadáte, jakobyste se dívali na velkého sádrového trpaslíka, ověšeného pestrobarevnými pentlemi a blikajícími žárovičkami. Potom, když má dojít na city, je to jak z plytké povídky v nějakém dívčím časopise – mám na mysli to kolovrátkovité „Má tě ráda, nemá tě ráda, má tě rád, nemá tě rád, odejde s Tebou, neodejde s Tebou…..“. Díky bohu aspoň za dvě věci – chlapáckou postavu Edgertonova Buchanana, jedinou to plnokrevnou postavu celého panoptika a pak za scénu opětovného setkání Gatsbyho a Daisy – jediný moment v celém filmu, kde byly cítit nějaké emoce. Luhrmann už začíná být nějak vyčpělý.

plagát

Dünyayi Kurtaran Adam'in Oğlu (2006) 

Nečekané, celkem příjemné překvapení. Zatímco legendární prequel – TURKISH STAR WARS byl zábavou opravdu pro otrlé masochisty, vizuálně odpudivý, vykrádající možné i nemožné, Star Wars počínaje a Indianou Jonese konče, včetně bezostyšného nastříhání záběrů z Lucasovy ságy a Williamsovy hudby, tenhle nový sequel je snad z jiného vesmíru, jakoby zakladatel Tureckého státu Ataturk řezal své poddané, zde konkrétně turecké filmaře, i po smrti, se slovy „Vy kreténi, takovouhle ostudu mi dělat nebudete!“ Turci se opravdu poučili a vzali to z jiného soudku. Zatímco prequel hrál na smrtelně vážnou notu, tohle je čistokrevné komedie, která se nebere vůbec vážně. Sice je humor místy podbízivý, ale – světe div se – někdy i opravdu vtipný, turečtí tvůrci si nejednou dělají srandu sami ze sebe, takovým příjemným, sebeshazovačným způsobem, stejně jako si utahují i z některých sci-fi klasik. Samozřejmě, humor zde zobrazený většinou není bůhvíjak sofistikovaný, ale to jsem ani nečekal. Scenář má cosi, co aspoň trochu připomíná příběh, díky ne úplně low-budgetové výpravě a časté změně lokací film nepřipomíná levnou brněnskou TV inscenaci a Mehmet Ali Erbil je docela zábavný týpek. Čekal jsem totální srágoru a dostal neškodnou kravinku, jejíž zdejší nízké hodnocení přičítám zaslouženému opovržení, kterého se dočkal nechvalně známý předchůdce. Škoda, že většina zdejších hodnotitelů neocení tu sebereflexi tvůrců, kterou já naopak vnímám a vítám. A která tak chybí některým naším filmovým tvůrcům, Troškou počínaje a Magnuskem konče. ___PS:Sledováno s anglickými titulkami (nutnost!).___PPS: Hlavní star prequelu, Cuneyt Arkin, se tu mihne jen na pár sekund. Naštěstí…

plagát

Spievanie v daždi (1952) 

V základní premise (na které ale film zdaleka nestojí) budete jako doma, pokud jste viděli oscarový THE ARTIST (2011). I tady jde o éru přechodu z němého filmu na mluvený a všechny patálie, co s tím souvisí, ale hlavním posláním filmu je tady něco jiného – a tím je až nakažlivá radost ze života. Nikde, v žádném jiném filmu, neuvidíte tak jedinečné taneční výstupy, muzika je skvělá a herci? Debbie Reynolds je sladká, Kellyův sidekick Donald O´Connor je požehnáním pro každého tahouna filmu, tím jak je talentovaný, ve své roli přesný a nahrávající hlavní hvězdě filmu – a tou je samozřejmě Gene Kelly, muzikálností a pohybem obdarovaný génius, přitom tak ohromný sympaťák, že bych se do něj v tu ránu zamiloval, kdybych nebyl hetero. Zhruba dvacetiminutová pasáž ve druhé půli filmu, kde se v rychlém sledu střídají jedna stage za druhou, je vizuální slastí pro každého estéta a jednotlivé výstupy jsou co do nápaditosti a rozmanitosti dnes označovány za předchůdce dnešních videoklipů. Tenhle film je esencí krásného a pozitivního filmového zážitku a na blu-ray vypadá úchvatně!

plagát

Lovci gangstrov (2013) 

Plytký popcorn, kterému chybí duše, atmosféra i jediná zapamatováníhodná scéna, které činily gangsterský žánr vždy tak atraktivním a divácky vděčným. Mnoho momentů z filmu a posledních deset minut psal scenárista asi podle poučky "Jak sesmolit nechtěnou parodii na žánr snadno a rychle." Nad vodou to drží pouze chlapácké charisma Joshe Brolina. V globále je to stejně rutinní a hloupé, jako Zombieland, což jsem ale u Fleischera čekal, takže o zklamání nemůže být vůbec řeč. S ohranou hláškou "Inspired by a True Story" mě nekrmte, páni producenti.

plagát

Staré pověsti české (1952) 

Jiří Trnka byl filmařská osobnost světového významu, důkazem budiž i spousta mezinárodních a festivalových ocenění tohoto filmu. Je tu zjevná inspirace dílem Josefa Mánese a Mikoláše Alše, ale přitom zůstal Trnka svůj, plný obrazové fantazie. Tím, že celé to vyprávění pojal velmi poeticky, je možná trošku zkratkovité, ale to mi na zážitku neubralo. Přitom je film oproštěn od přílišného patosu, přestože doba a pojaté téma k tomu svádělo. Obraz je, jak je u Trnky zvykem, velmi dynamický – kamera často mění úhly pohledu, krouží, pluje libovolnými stranami, zoomuje a Trnka se nevyhýbá ani masovým scénám, což muselo být realizačně velmi náročné. Co do imaginace byl Trnka srovnatelný snad jen s Karlem Zemanem, či Břetislavem Pojarem a v této souvislosti mě napadá – kdypak se u nás dočkáme DVD edic jeho díla? Stejně jako donedávna u Zemana, i tady mají naši distributoři velký dluh, či spíše nezájem. Ale co se divím, v zemi, kdy během pár týdnů přijde 600 tisíc lidí na Babovřesky, pravdaže…

plagát

Twilight sága: Úsvit - 2. čast (2012) 

V dnešní době, plné sociálních, společenských i kulturních nejistot člověk potřebuje aspoň jednu jedinou. A tady jí máte – tou je, že se buřtík Taylor Lautner do 5 minut zase svlékne :o) A jinak samozřejmě, že podle blábolivé a hloupé literární předlohy nemůže vzniknout nic jiného, než blábolivý a hloupý filmový přepis. Tady by nepomohl ani Chris Nolan za kamerou.

plagát

Robbie Williams: Live at the Albert (2001) (koncert) 

V hudbě jsem strávník všežravý, nikoliv však nekritický. Nejvíc miluju 60. a 70. léta, mé miláčky PINK FLOYD a The BEATLES, kteří posunuli hudbu o několik dekád dopředu, ale oslovuje mě i tvorba IRON MAIDEN či první čtyři alba METALLICY, z opačného pólu třeba DEPECHE MODE, nebo BJORK. Popová tvorba Robbieho Williamse jde tak trochu mimo mě, ale jedno mu upřít nemohu – aspoň na krátký čas zpopularizoval širším masám úžasné hudební období, kdy světu kraloval swing. V tomhle koncertě si to neskutečně dává – bezchybně intonuje, klouže po oktávách s obrovskou suverenitou, jako snad Sinatra samotný, až člověk lituje, že u toho swingu Williams nezůstal a zahazuje se průměrnou popinou (snad 10 roků nevydal pořádné album, je vidět, že jeho skladatelský guru Guy Chambers hodně chybí). Vedle těchhle swingových nesmrtelných pecek se dnes jako nahý král odhaluje bezpohlavnost a neinvečnost a – nebojím se říct sračkovitost – současných hudebních „idolů“ typu Justin Bieber či One Direction. Nu což, každému co jeho jest…..

Ovládací panel
11. naj používateľ Česko
3 318 bodov