Adramelech

Moderní zpracování klasického Wellsova románu. Začne to neobvyklými meteorologickými jevy. Lidé se nejprve myslí, že to způsobují erekce na Slunci nebo tepelná perverze v ovzduší, jenže pak vypadne proud a přestanou fungovat mobily, potom začne praskat asfalt a z hlubin země se vyloupnou první mimozemští tripodi. Přišli sice z vesmíru, ale místo shůry záludně napadli lidstvo zdola. Proč se rozhodli lidstvo zničit? Dlouhodobě lidskou populaci sledovali a dospěli k závěru, že je to vesměs banda debilů a darebáků. Avšak podobně jako sklenice dokáže přetéct přidáním jedné jediné kapky, i zde sehrál zásadní roli poslední drobný impuls: mládenec bez dovolení odjel otcovým autem a přitom ani neměl řidičský průkaz. (Podobně tomu bylo při zkáze Sodomy, kde coby příslovečná poslední kapka zapůsobila soulož striptérky s pávem. Její vystoupení mělo úspěch, ale Hospodin se nakrknul a pak začala z nebe pršet horká měď. V Bibli tuhle historku nenajdete, je z jednoho apokryfu.) Děj se opírá o klišé použité již v nespočetných variantách, což není míněno jako kritika, nýbrž jako konstatování; když to Wells psal, tak to ještě klišé nebylo. Naproti tomu jsem nikdy neviděl sci-fi film, kde by invaze mimozemšťanů skončila totálním vyhlazením lidstva a jehož závěr by ukazoval, jak mimozemšťané vybudovali na Zemi lepší, spravedlivější, dokonalejší a možná i krásnější civilizaci – samozřejmě už bez lidské účasti, neboť lidé po úspěšné dehumanizaci planety přestali existovat. Kdybych byl dolarovým multimilionářem, nechal bych takový sci-fi thriller podle mého námětu natočit. Samozřejmě v USA, naši režiséři dobrý thriller natočit nedovedou.

Zajímavý kousek české filmové historie. Ve své době to musela být divácky úspěšná komedie a ani zub času nedokázal z tohoto snímku ohlodat všechno jeho kouzlo, i když ta pachuť Červené knihovny dnes už přece jenom trochu ruší. Exceluje zde Anny Ondráková, kráska s andělskou tvářičkou a hlasem jak píšťalka. Je poznat, že zvukový film byl v té době ještě novinkou, neboť Ondráková používá výraznou gestikulaci a mimiku, jež byla v němém filmu nutností, aby divák pochopil děj, kdežto ve zvukovém filmu se staly takové herecké projevy nadbytečnými. Ale stejně jí to sluší.

Film poukazuje na jeden málo známý problém multikulturalismu. Mladí migranti ze zemí třetího světa ztrácejí kontakt se svými kulturními tradicemi. V rodinách se sice ještě slaví příslušné svátky, ale esoterické jádro duchovních nauk se vytrácí. Pak ovšem není divu, že jedna holka transportuje démona ve sklenici se šroubovacím uzávěrem a druhá holka, která už ani na démony nevěří, jí tu sklenici rozbije. Ve starověku se démoni zavírali do měděných nebo bronzových nádob, které se něčím ušpuntovaly a otvor se pak ještě zalil olovem, do nějž se vtiskla příslušná pečeť, aby démon nemohl zátku vyrazit. Do sklenice, děvenko, můžeš zavřít jen něco relativně neškodného, třeba bludičku, pokud si ji chceš prohlédnout, trochu s ní pokecat a za pár dní ji zase pustit. Ale i tak musíš vědět, jak ji přinutit, aby do té sklenice vlezla. Každopádně se „lahvování“ démonů v Indii nikdy moc nevžilo. Samina však nad ničím takovým nepřemýšlí, daleko víc ji zajímá, jak by se integrovala s jedním bílým Američanem. Jenomže to by nesměla rozbít tu sklenici. Démon už je venku a pěkně si Amíka podá. Poté má Samina sen o tom, že ji pronásleduje démon, zjevně s úmyslem natrhnout jí prdel. Děvče utíká, upadne, dál prchá po čtyřech, tedy vlastně ve vhodné pozici – a pak se s křikem probudí. Samina se svěří učitelce, vypráví jí o smrti svého amerického přítele a o svých zážitcích. Sice sama dobře nechápe, co se děje, ale přesto je schopná vše plasticky popsat. Učitelka správně porozumí podstatě problému a identifikuje démona coby entitu patřící do kategorie pišáčů (překladateli titulků, polepši se!), kteří jsou ještě horší než neblaze proslulí rákšasové. Zbytek filmu už okultně moc nesedí, ale zato je pěkně dramaticky vyšperkovaný. Pro příznivce esoterických hororů veskrze akceptovatelný film.

„Chyť ji, zab ji“, to zní jak název společenské hry vymyšlené Hamásem. Jako hřiště se používá nejlépe nějaký kibuc. To je ovšem aktuální asociace, film byl natočený o rok dřív. Takže k tomu filmu. Neoznačil bych jej za horor, ale spíše za thriller. Na jedno shlédnutí je dobrý. – Ženy schopné se ubránit násilí existují i ve skutečnosti. Jednu moji známou už před delším časem přepadla na ulici banda cikánů, chtěli ji okrást. Ona jednoho zmlátila a ostatní utekli. Jinou moji kamárádku onehdy osahával jeden cizinec. Řekla mu, ať toho nechá. On toho nenechal a ona mu při sebeobraně zlomila ruku. On pochopil, že tato žena o znásilnění fakt nestojí, a raději se vzdálil. Tomu říkám vyjasnit si situaci.

Název filmu jsem nejprve chybně přečetl jako Organ Tail, což bych přeložil jako Organický ocas. No co, když může existovat film s názvem Mechanický pomeranč, tak proč ne Organický ocas? Zkušeného diváka takový název filmu rozhodně nezaskočí. Ale záhy mi došlo, že hlavní hrdinka nehledá žádný ocas, nýbrž že jde po stopě ukradeného koně. Mimochodem, kokotů vedoucích křesťanské řeči o tom, jak bůh člověka zkouší, je ve filmu plno; však jsem to kvůli tomu málem hned na začátku vypnul. Celkem vzato jde o výpravný historický příběh, bohužel poněkud rozvláčný. Zájemcům o dějiny USA a o prapočátky jejich demokracie lze doporučit. Podle překladatele titulků se film nazývá Mrazivý Západ.

Pěkný oddechový film s motivem cestování časem. Nejlepší byl kontrast amerických  poměrů v roce 1987, kdy v USA ještě nestrašila politická korektnost, s americkými poměry v roce 2023. Na tom se scénárista fakt vyřádil. Už proto stojí za to tenhle film vidět. Kromě toho tam hrají pěkné holky a občas tam padne i nějaká ta vtipná hláška: „Kdyby kouřila ptáky, byla by ještě naživu.“ Anebo: „Zasekly se jim do sebe rovnátka, když se v autobuse ocucávali.“ – O cestování časem spekuluje i fyzika. Podle matematických rovnic by pohyb prostoročasovým bochníkem měl být možný. Jenom není k dispozici technické řešení. Film elegantně zodpovídá otázku známého paradoxu. Konkrétně: Co kdyby během dívčina pobytu v minulosti přišla o život její matka, žijící ve své mladší verzi v této minulosti? Přestala by dívka, tj. tehdy ještě nenarozená dcera oné ženy, existovat? Jedna fyzička odpovídá, že nikoli. Přestala by existovat pouze podoba budoucí reality, kde dívka předtím žila a odkud přišla, takže by se holka neměla kam vrátit a natrvalo by uvízla v minulosti. Změněná verze budoucnosti by totiž nepřipouštěla její existenci.

Moderní americká parafráze slavného de Laclosova románu. Laclos mínil svůj text jako kritiku morálního úpadku francouské šlechty, která si krátila čas pletichami, sexuálními hrátkami a psaním formálně vytříbených dopisů. Popsal mentalitu vládnoucí třídy v době, do níž budoucnost už vrhala stín gilotiny. Ostatně samotný de Laclos unikl popravě jen díky protekci. Chci říci, že de Laclosovi ten příběh lze věřit. Naopak nelze uvěřit, že by dnešní mládež, byť třeba americká, uvažovala způsobem, jaký se zde prezentuje. Navzdory tomu mě film nenudil. Laclosův román Nebezpečné známosti (1782) je dílem vytepaným z tak ryzího kovu, že se jej Rogerovi Kumblemu vyplatilo ukrást i po víc než dvou stoletích.

Děj některých filmů je založený tam tom, že některé postavy si počínají, jako kdyby byly slabomyslné. Do bohaté rodiny ve složení otec, syn a dcera se vloudí dvě podvodnice. Mladší si má brát podnikatelova syna, starší předstírá, že je její matka. Jediný, kdo má podezření, že tady něco nesedí, je dcera. Nicméně nikoho nenapadne, aby si ty dvě osoby vygooglil. Když by se ukázalo, že jejich identita asi bude falešná, mohl by si zámožný podnikatel najmout soukromého detektiva, aby o nich zjistil něco bližšího, což by nebylo tak těžké, protože jejich krytí trestné činnosti je velmi chatrné a stejně po nich už někdo jde. Film je nevhodný pro diváky s IQ vyšším než 80.

Pohádka, kde jsou báchorečné prvky pomíchané s novodobými americkými motivy. Výsledek mi přišel krajně bizarní, ale občas vtipný a vůbec ne špatný. Po řemeslné stránce velmi dobře udělané, krásná představitelka hlavní role. Film vysloveně volá po natočení verze pro dospělé diváky. Pěkná by mohla být třeba scéna se zapojením obrů. A co ta scéna, jak byla holka zavěšená nad kotlem a lidožrouti čekali, až se začně vařit voda? To ji chtěli vařit oblečenou? No a tak dále.

Romanticky laděná špionážní pohádka. Za minulého režimu jsem byl osobou dlouhodobě sledovanou Státní bezpečností, ale nasadila na mě postupně všeho všudy jenom dva agenty. Na takovouhle agentku jsem coby disident okresního formátu zřejmě neměl nárok. Vnímám to jako jednu z křivd, jíž se na mně komunistický režim dopustil. Ani pochroumanou baletku mi neposlali. Anebo je tomu tak, že to, co se ve filmu ukazuje, je čirý mýtus?