Adramelech

Ve filmu je zmiňovaný nějaký pan Dohnal z pražského muzea. Tak toho neznám. Jinak jde o dobrodružný film určený přednostně dětským divákům, kteří si jej možná i užijí. Já jsem se však nijak zvlášť dobře nebavil.

Podle názvu filmu jsem si tipnul, že by toto filmové dílo mohlo pojednávat o toxicitě azbestu (as bestas – co jiného by to tak mohlo znamenat?), tedy o tématu, jehož zpracování by si snad žádný náročný divák nenechal uniknout. Ukázalo se však, že je to film o toxicitě mezilidských vztahů. Termín „toxické vztahy“ znám z internetu, dřív se nepoužíval, ale přijde mi docela výstižný, takže jej akceptuji a zde i poprvé používám. Je možné, že pro mladé osoby je to dnes zcela běžný slovní obrat. Ostatně slyšel jsem z úst dnešních spratků a spratkyň, chci říci od současné mladé generace už i mnohem podivnější výrazivo. Film ukazuje lidskou mentalitu takovou, jaká ve skutečnosti často je, takže nelze říci, že by na mě zapůsobil povznášejícím dojmem ani že by mi sdělil něco nového. Ale natočené je to dobře.

Mengerova houba je trojrozměrným fraktálovým útvarem, jehož objem se limitně blíží nule. I kdyby bylo možné vyrobit ji jinak než virtuálně (počítačovou simulací), musela by být zhotovena z nějakého materiálu. Protože žádný materiál s nulovou hmotností není znám, měla by tato houba nenulovou hmotnost a nevznášela by se ve vzduchu, nýbrž by, kdyby ji člověk pustil z ruky, spadla na zem. Není sebemenší důvod, proč by něco s nulovým objemem, i kdyby to reálně existovalo, mělo mít antigravitační vlastnosti. Viz Newtonův gravitační zákon, který praví, že gravitační síla působicí mezi dvěma tělesy je přímo úměrná hmotnostem těles a nepřímo úměrná druhé mocnině jejich vzdálenosti. O objemu tam nestojí ani slovo. A vůbec už netuším, proč a jak by Mengerova houba měla sloužit jako lapač duchů. To už mi přijde rozumnější lapat duchy do láhví. Uměl to král Šalamoun, uměli to arabští magikové, jenom my to dnes už neumíme. (Na toto téma existuje rukopisná monografická studie, ale bohužel ten archaický škrabopis nedokážu přečíst a navíc je sepsaný v italštině, kterou neovládám.) Tolik k věcné stránce filmu. Pokud divák odhlédne od fyzikálních i okultních absurdit, může si ten film snad i užít. Má celkem slušnou atmosféru, pár překvapivých momentů a bohužel i nezanedbatelnou porci sentimentality. Ovšem čím blíž ke konci, tím větší je to guláš.

Film je po většinu času postižený fenoménem černé obrazovky. A když ve filmu není prakticky nic vidět, tak také není na co koukat. Sem tam nějaká ta světlejší scéna to nezachrání. Byla to jen o málo větší zábava než čučet do monitoru vypnutého počítače.

Sexuální turisté znají přísloví, že jedna Thajka v posteli je lepší než deset Thajek v pitevně. Ve filmu vidíme jednu, která – ač živá – není ani v pitevně nic platná, protože vidí duchy a bojí se jich. Divák už v tuto chvíli tuší, že slečna Mai se lékařkou asi nestane. Čekal jsem, že Mai skončí u jiné profese (předpoklady by pro to měla) a film tudíž skončí happyendem, ale to ne. Místo toho se tam pořád motají duchové. Nerad bych tomu filmu křivdil, protože nějaký děj přece jenom má, byť rozvleklý. Vlastně to ani není tak špatný film, pouze mi přišel poněkud nezajímavý. Už jsem viděl zdařilejší asijské horory.

Děj se hrozně vleče, asi aby měl divák čas vstřebat psychologickou hloubku tohoto filmového díla. Já jsem si během hluchých míst stihnul ostříhat nehty na rukou. Žena by si během filmu určitě stihla nehty i nalakovat a ještě by jí lak stačil uschnout. Hlavní hrdina věčně bloumá sem a tam, navíc každou chvíli v tom výzkumáku vypadne proud. To, že se člověka furt někdo snaží ojebat s nějakými elektronickými nesmysly. je mi známo. Kupříkladu tlak, který se dnes vyvíjí na seniory, aby si nechali důchod posílat na účet a platili bezhotovostně, je vskutku brutální. Doufám, že mi příště na poště, až si půjdu vyzvednout svoji měsíční almužnu v hotovosti, nebudou jako prémii za přechod na internetové bankovnictví nabízet elektronickou sukubu.

Čekal jsem komedii podobného ražení jako je Satanic Panic, ale tohle mělo blíž k hororu. Obětí je samozřejmě děvče navštěvující křesťanskou školu, navíc panna. Třeba do ateistky, satanistky, neopohanky či vyznavačky kultu wicca ďábel nevleze. Z celkového pojetí a hlavně z některých detailů je patrná Hendrixova znalost okultismu. V opuštěné satanistické svatyni vidíme nad oltářem napsané jméno Andras. Zní to dost civilně, ale je to jméno jednoho z nejnebezpečnějších démonů. V Goetii se o něm píše: „Andras se zjevuje v podobě anděla s uhlově černou havraní hlavou. Přijíždí na strašlivém černém vlku a mává nad sebou ostrým, blýskavým mečem. Rozsévá rozbroje. Pokud není magik dostatečně obezřetný a opatrný, duch jej zabije. A nejenom jeho, ale i všechny jeho společníky a přátele.“ Scéna s amatérským exorcistou, který to najednou vzdá a přenechá dokončení exorcismu kamarádce posedlé dívky, je pojatá dost netradičně, má však svoji logiku, ale samotný závěr vymítání je už moc filmově opentlený a posouvá děj do oblasti grotesky. Škoda toho pokaženého konce. Mohly to být čtyři hvězdičky.

Docela obstojná komedie. Grady Hendrix je zřejmě obeznámený s okultismem, když jej dokáže tak vtipně parodovat. V českém prostředí toto uměl Josef Váchal. Ten se o okultismus nejprve vážně zajímal, ale když měl výsledky, dostal strach, že se zblázní, a začal tyto fenomény – rovněž velmi fundovaně – zesměšňovat ve svých textech, čímž se od magie nejen distancoval, ale v podstatě i spontánně objevil ono „zažehnání smíchem“, které o mnoho let později popsali chaosmagikové. Vedle toho se svých obsesí zbavoval tím, že je zobrazoval; jeho výtvarné dílo je dnes velmi ceněné. – Hendrix je též autorem svěže napsané hororové novely Horrorstör (2014). Tento příběh klasického střihu situovaný do obchodního domu s nábytkem vysloveně volá po zfilmování, k němuž však, pokud je mi známo, zatím bohužel nedošlo. Je to škoda, protože výsledkem by mohl být plnokrevný hororový film.

Koukám, že je to prequel ke snímku X. Tak jsem si tady rozkliknul X a zjistil jsem, že X jsem viděl a ohodnotil jej dvěma hvězdičkami. V paměti z děje X mi ovšem neutkvělo skoro nic. Je to jeden z těch filmů, co člověku poslouží k zabití času – a to je všechno. Mám pocit, že velká část filmů se točí právě z tohoto důvodu. Pearl si však zaslouží vyšší hodnocení. Kupříkladu scéna, jak hlavní hrdinka nejprve tančí a posléze masturbuje se strašákem v kukuřičném poli, až svým křikem při orgasmu vyplaší všechny vrány, byla fakt dobrá. Pearl je docela pohledná holka. V těch montérkách nebo v čem to na farmě chodí vypadá, že má moc velký zadek, ale ve vaně, kde lépe vyniknou její přednosti a hodnoty, působí velmi příznivým dojmem. Je ovšem tak trochu cáklá a kromě toho se na ní podepsala příliš přísná výchova, která však v tomto případě byla kontraproduktivní. Výsledkem je drsné psychologické drama, navíc formálně velmi vytříbené. Každopádně mi tento prequel přijde lepší než byl samotný quel X.

Brazílie je mimo jiné zajímavá tím, že se tam téměř nevyskytují materialisté a že se tam daří snad všem druhům spirituality. Tento film je agitka proti potratům. Dost mě vyděsil, protože představa, že v záhrobí, kde se dost možná už brzy ocitnu, vedou duchové tak stupidní řeči jako v tomto filmu, mi přišla vysloveně hrůzná. To už snad raději do pekla. Jenomže pobývat ve společnosti Emanuela Moravce nebo Václava Havla by se mi také nechtělo. Zároveň mě toto filmové dílo znechutilo tím, že z něj Světlo a Láska (ano, tak to sluníčkářští esoterikové většinou píší – s velkými písmeny na začátku) přímo tečou proudem, což ale nebrání tomu, aby osmkrát potracené dítě skončilo v bardu v samotce za mřížemi. Inu, nevyzpytatelné jsou cesty Páně. Coby kompenzaci sem vkládám záznam misantropického snu s duchovní tematikou. - - - Sen o audienci (v noci z 30. na 31. března 2017) - - -     Na stará kolena jsem se začal živit jako duchovní mistr. Přijímám klienty, vykecávám se s nimi a občas jim předvedu nějaký ten trik. Jitka mi dělá manažerku: bere telefony, objednává klienty a má pod kontrolou finance.      Čekám v audienčním sálu mé vily. Za chvíli budou vpuštěni klienti. Bohužel se zdá, že mám momentálně nějaký výpadek. Nemohu si vzpomenout, jak jsem přišel k té rezidenci. Ale asi jsem si ji koupil za peníze, které jsem vydělal. Je obecně známo, že povolání duchovního mistra docela slušně sype. Jitka otevře dveře a vpustí dovnitř zhruba deset dnešních klientů. Není to mnoho. Jak vidět, Sáji Bábovy popularity jsem zatím ještě nedosáhl. No nic, je třeba pustit se do práce.      Mezi návštěvníky je i snědý Ind v turbanu. Drží v ruce knížku vytištěnou na cigaretovém papíru, tu a tam z ní něco přečte a potom k tomu něco povídá. Mluví anglicky. Nevím, jestli za to může jeho výslovnost nebo moje angličtina, ale vůbec mu nerozumím. Pokouším se aspoň odhadnout, jestli cituje z Bhagavadgíty nebo z Nového zákona, ale bezúspěšně. „Speak Czech, please!“ zavrčím na něj. On s pečlivou artikulací pronese: „Indian pressmedia.“ No to jsi mi to fakt vysvětlil, indiáne, pomyslím si. Vezmu list papíru a všem jej ukážu. Potom svinu papír do kornoutu a nabídnu Indovi, aby si z kornoutu něco vytáhnul. Vím, že tohle kouzlo je v Indii oblíbené. Ind sáhne do kornoutu a vytáhne z něj hrst ovčího trusu. Tváří se dost překvapeně. Copak asi čekal? Věneček s vanilkovým krémem? Jitka zachraňuje situaci a perfektní angličtinou objasňuje, že pokud se ovčí trus zkalcinuje a použije se obvyklým způsobem, funguje ještě lépe nežli kravský trus. Čeští bhairavové, adepti stezky levé ruky, kteří se za bezměsíčných nocí shromažďují na žárovištích a obklopeni šakaly a hyenami provádějí své obřady k uctění bohyně Kálí, používají výhradně ovčí trus. Při zmínce o šakalech zavyje jako šakal a při zmínce o hyenách napodobí charakteristický štěkot hyeny. Je to perfektní manažerka, každý duchovní mistr by mi ji mohl závidět. Věnuji Indovi i kornout, aby si obdržený dar mohl zabalit, načež jej se slovy „Smašanakáliká“ povzbudivě poklepu po rameni. Zdá se, že mu to stačilo. Ten už prudit nebude.      Další klient se mnou chce mluvit soukromě. Koukám, že přišel i s manželkou, která drží malé dítě. Představíme se a podáme si ruce, načež se mne muž po sluníčkářském způsobu chystá obejmout. Zdvořile, ale důrazně to odmítnu s tím, že tohle tady není zvykem. Jdeme ke stolu v rohu místnosti a posadíme se. Muž se zeptá, o co se zajímám. Mlčky na něj znechuceně hledím. To snad není pravda. Jestli neví, o co se zajímám, tak proč sem leze? Jitka zaregistrovala, že nejsem ve formě, a přinesla mi malý kalíšek se smaragdově zelenou tekutinou. Asi nějaké povzbuzovadlo. Kopnu to do sebe. Podle chuti je to meduňková kvintesence. Docela mě srovnala, ale potřeboval bych ještě jednu dávku. Vidím, že Jitka prozíravě nechala na stole láhev s malým zbytkem nápoje. Chci si nalít, ale než tak stačím učinit, vytáhne žena z kabelky sklenici, klasického velkého panáka, dolije si zbytek, jedním douškem jej vyžahne a spokojeně mlaskne. Dítě se vzápětí začne sápat po láhvi i po sklenici a obojí převrhne. Říkám ženě, jestli by si toho svého haranta nemohla líp hlídat. „Ale no jo, no, furt. Dyk je to dítě,“ odvětí žena. Zareaguji tím, že dítěti požehnám, a fakan skoro okamžitě usne. Upozorním ženu, že mrňous teď bude nějakou dobu spát, aby mé požehnání vstřebal, protože jsem mu požehnal silně.      Vstanu a prohlásím, že jsem právě obdržel pokyn shůry, že se mám neprodleně odebrat do nedaleké restaurace. Zbytek audience bude probíhat tam. Kdo chce, může mě následovat. Zdůrazním, že je to kuřácká restaurace, neboť doufám, že někteří by mohli odpadnout, ale jdou se mnou všichni. Sakra práce, pomyslím si. Uduste se, zatracení sluníčkáři!