Adramelech

Když se řekne Norsko, vybaví se mi Vidkun Quisling, Anders Breivik a Barnevernet. Na druhé straně tam však na západním pobřeží mají pěkné fjordy. Také se tam narodil spisovatel Knut Hamsun, jehož román Hlad zůstal v mé knihovně i po drastické redukci beletrie, jež musela v průběhu let uvolnit místo odborné literatuře. Takže proč se nepodívat na norský film? Nedokážu posoudit, do jaké míry zde prezentované poměry v norském školství a společnosti odpovídají skutečnosti, tedy jestli Norové spolkli neomarxistickou propagandu i s navijákem nebo jestli jde o pouhou ideologickou agitkou či dokonce o satiru na současné norské poměry. I tak by se to totiž dalo chápat. Prostinká zápletka spočívá v tom, že rodiče s dcerou, všichni ještě normální, zavítají do prostředí opanovaného politicky korektními magory, kde jsou podrobeni soudružské kritice. Příběh poněkud připomíná svazáckou schůzi z padesátých let minulého století. Jiní lidé, jiná země, jiná doba, jiná ideologie, ale obdobný kolektivismus a v podstatě i podobná nesvoboda. „Všechny názory jsou správné,“ zkuste však mít jiný názor než ten oficiální a uvidíte! „Pokud člověk nestojí o společenství, tak svým způsobem odmítne i sám sebe,“ říká se ke konci filmu, který má možná být happyendem. Já bych řekl, že dost záleží na tom, o jaké společenství se jedná. Existují totiž společenství, jejichž přijetí znamená popření sebe sama. Film mě víceméně nudil, ale zároveň mi při jeho sledování tak trochu běhal mráz po zádech. Vzhledem k tomu, že snímek může posloužit jako studijní materiál totalitních mechanismů, jej však nemohu hodnotit jako odpad. Navrhuji filmovým tvůrcům, aby natočili alternativní verzi příběhu, která by se odehrávala v období Quislingovy fašistické éry. Některé myšlenky by se pak mohly stát explicitnějšími.

Termín Soweto jsem musel dohledat na Wikipedii. Cituji: "Soweto (zkratka anglického South Western Townships, Jihozápadní městské obvody) je předměstí největšího jihoafrického velkoměsta Johannesburgu. Vzniklo jako ghetto pro domorodce: dosud tvoří 98,5 % obyvatel černoši, převážně Zuluové, Sothové, Xhosové. Počet obyvatel se oficiálně odhaduje na 1,3 milionu."

Romantický slaďák o vdově, jejíž záruční lhůta se už začíná chýlit ke konci, a chlápkovi, který se snaží zachránit před krachem její restauraci. Zároveň jde o idealistický návod na destrukci kapitalismu tím způsobem, že všichni zaměstnanci firmy vloží do této firmy svůj kapitál, čímž se z vykořišťovaných námezdních pracovních sil stanou de facto rovněž kapitalisty. Trochu mi to připomnělo někdejší závodní rady pracujících, s nimiž se experimentovalo v Československu. U jejich zrodu stála myšlenka, že když výrobní prostředky patří lidu, měl by se lid podílet i na jejich správě. Orgány podnikové samosprávy u nás začaly vznikat po roce 1948, ale pak je bolševik nějak zaříznul. V období tzv. pražského jara oprášil myšlenku rad pracujících ekonom Ota Šik, za jehož pokusem udělal tečku srpen 1968. Posledním dozvukem této ideje byl podfuk s kupónovou privatizací. Je zřejmé, že ani státní kapitalismus (tj. socialismus) ani korporátní kapitalismus (tj. ten, co tady teď máme) nic takového nestrpí. Jde o celkem složité téma, které autorka scénáře Julie Sherman Wolfová pojala se skutečně rajskou naivitou. Scénář by bylo třeba radikálně přepracovat. Také bych změnil název filmu na titul Chuť na pivo. Pak bych scénáristce předložil tento test: „Přijde-li do restaurace v deset hodin večer samotná pěkná mladá slečna, posadí se a objedná si pivo, tak to znamená a) že dostala žízeň, b) že ji rozbolely nohy a ona si potřebuje chvíli odpočinout, c) že se chce seznámit.“ Správně, Wolfová. Holka se chce s někým seznámit. Vida, jak ti to myslí, když se snažíš. A teď to téma pěkně rozpracuj do podoby scénáře.

Velmi dobře zpracovaný dokument zaměřený převážně na polemiku s křesťanstvím a některými novými církvemi z něj odvozenými. Judaismu a islámu je věnováno méně místa. Pro zajímavost připojuji jednu svoji osobní zkušenost. - - - Mluvení jazyky - - - Jednou jsem navštívil shromáždění jisté charismatické církve. Doslechl jsem se totiž, že příslušníci této církve praktikují tzv. mluvení jazyky a byl jsem na to zvědavý. Nebyl jsem zklamán. V sále v řadě za mnou seděl mladý muž s mladou ženou a oba mluvili velmi zřetelně. U muže šlo o typickou glosolálii, ale žena hovořila výbornou angličtinou.      Zlatým hřebem programu bylo kázání švédského kazatele, který vyprávěl o svých zážitcích z misijní cesty do Indie. Jeho projev byl velkolepým řečnickým i hereckým výkonem, stejně jako simultánní překlad z angličtiny. Když kázání skončilo, vyzval kazatel přítomné, aby sklopili hlavy. Pak řekl: „Jestli je mezi vámi někdo, kdo dosud nepřijal Ježíše Krista, ať zdvihne ruku.“ V sále zavládlo ticho.      „Jestli je mezi vámi někdo takový, ať se nestydí a zdvihne ruku,“ opakoval po chvíli kazatel. Na ta slova jsem zdvihl ne sice ruku, ale hlavu, abych se podíval, jestli se někdo hlásí. S údivem jsem zpozoroval, že kazatel s očekáváním hledí přímo na mě.      Ten chlap vážně není žádné béčko, když poznal, s kým má tu čest, pomyslel jsem si a zase jsem hrdě sklopil hlavu.      „Pokud jste všichni přijali Ježíše Krista, pak jste všichni spaseni,“ řekl smutně kazatel a já jsem cítil, že mě misionář už v duchu vidí smažit se v pekelném ohni.      Možná jsem se k nim přece jen měl dát, dumal jsem, když jsem odcházel. Hodilo by se mi, aby na mě také sestoupil anglický jazyk. Anglicky sice čtu, ale když ode mne chce nějaký cizinec vysvětlit cestu, tak je to bída.

Nejprve se na film podívejme tak, jak to dělají komise, které filmům udělují ceny: Genderově je děj vyvážený (ženy v posádce) a zkrátka nepřijdou ani sexuální menšiny, neboť hned na začátku se hovoří o dvou astronautech, obou označovaných jako Buzz. A jeden Buzz plus jeden Buzz jsou dva Buzzové. Po rasové stránce zajišťuje soulad s neomarxistickou doktrínou jedna čmoudka. Je sice jenom jedna, ale zato má účes a kukuč jako lesba. Z ideologického hlediska je tedy všechno v cajku. – Nyní k vlastnímu ději. V anotaci se píše: „Na oběžné dráze mezinárodní vesmírné stanice ISS provádějí dvě posádky vědců výzkum zaměřený na zlepšení lidstva.“ Bohužel s tím začali pozdě, protože dosud nezlepšené lidstvo mezitím na Zemi rozpoutalo válku, která se rozšíří i na vesmírné stanici mezi bohužel zatím rovněž nezlepšenými vědci. – Než k tomu dojde, může si divák poslechnout různé banální dialogy, třeba o tom, jak v Rusku pěkně voní borovice, nebo se potěšit pohledem na to, jak si počínají bílé myši ve skleněném kotci v beztížném stavu: plachtí ve vzduchu, hrabou pracičkami a jedna samou radostí rotuje. Kosmonauté sedí u stolu a zpívají. Koukal jsem, jakým chlastem se tak upravili, ale nedokázal jsem přečíst etiketu na láhvi. Přijde řeč na politiku: „Jsme inteligentní živočichové. Nad politiku se povznášíme.“ Pak následují ještě nějaké duchovní kecy. Ale druhý den jsou už všichni OK. Na Zemi se však začínají objevovat jakési ohníčky, které se nezdají být sopečného původu. Kosmonauté se snaží kontaktovat Zemi, protože chtějí vědět, co se tam děje. Pragmatická kosmonautka Weronika připlachtí prostorem ke svému kolegovi a pošeptá mu sladké tajemství: „Pod konzoli jsem přilepila láhev vodky.“ Americká i ruská část posádky dostane od svých šéfů pokyn, že mají za každou cenu převzít kontrolu nad stanicí. A jak se nejlépe přebírá kontrola? No prostě tak, že ty druhé, kteří by to chtěli mít pod kontrolou sami, jednoduše vymlátíme. Zde začíná vlastní drama, které mě však nijak zvlášť nebavilo. Nevím jak kdo, ale já takovému filmu říkám odpad.

Co to bylo? Porno to nebylo, umění také ne. Kamera, střih, zvukový doprovod - všechno ubohé, vlastně asi experimentální. Poznámka k úvodní sekvenci: Ženskou, která by se takhle zadýchala při provádění orálního sexu, jsem nikdy neviděl - ani ve filmu, ani v reálu.

Film pojednává o tom, jak jsou na tom lidé s partnerskými vztahy. Ukazuje se, že jsou na tom různě, což nepřekvapuje. Film nepřináší nic zásadně nového. Jeho zajímavost je daná zajímavostí tématu, které v běžném životě (vedle debat o vlastnostech, počinech a poklescích našich bližních) patří k nejčastějším námětům hovorů. Probírat vlastní i cizí vztahy lidi snad nikdy neomrzí. Vzpomínám si, jak jeden kamarád vyprávěl v hospodě historku o tom, jak ze své stále patrnerky udělal občasnou milenku a ze své občasné milenky stálou partnerku. Tato zdařilá rošáda žen se stala tématem večera. Takové věci se nedějí každý měsíc! Pro pobavení připojuji jednu vlastní historku. - - - Moudrá žena - - - Svého času jsem udržoval poměr s vdanou ženou. Jednou, když jsme odpočívali po milování, se mě otázala, co řekneme jejímu manželovi, pokud celá věc vyjde najevo. V dané chvíli jsem o tom neměl žádnou konkrétní představu. „Pokud jde o mne,“ pravila žena, „řeknu, že já jsem jenom ležela. A z toho, co jsi dělal ty, se budeš muset zodpovídat ty.“ Sklonil jsem se před její moudrostí. - - - Podnětné recenze: rhol, NinadeL, rivah.

Extrémistická agitka nabádající k terorismu a obhajující protizákonné činy ekoteroristů. Vím, napsal to tady už někdy jiný, ale prostě nemohu jinak, než to zopakovat. Přikládám tematicky korespondující záznam snu. - - - Sen o ministerstvu životního prostředí (v noci z 18. na 19. listopadu 2023) - - -     Volá mi šéf personálního oddělení ministerstva životního prostředí. Nejprve mi připomene, že jsem se někdy v polovině devadesátých ucházel o jakési úřednické místo na MŽP. Tehdy mě nepřijali, ale nyní se jedno místo uvolnilo, konkrétně místo ministra. Neměl bych zájem? Divím se, jak si na mě po tolika letech vzpomněli. Personalista vysvětluje, že ministr náhle zemřel. O uvolněnou pozici projevili zájem někteří politikové. Nejvhodnějšího z uchazečů však tentokrát vybírala umělá inteligence a do databáze byla pro porovnání vložena i data všech osob, které byly v posledních desetiletích ministerstvem odmítnuty. Konkurz jsem s přehledem vyhrál. Měl bych zájem přijít k osobnímu jednání? Usoudím, že ministerský plat by se mi hodil a domluvíme termín schůzky. Personalista slíbí, že pro mě pošle auto s šoférem: „Sídlíme dnes už na jiném místě a trochu špatně se to hledá.“      Sedím v autě. Nejprve jedeme po trase tramvaje č. 7, ale pak šofér zabočí do jedné z příkrých ulic směřujících k Vyšehradu. Po další odbočce vjedeme na silnici, jejíž serpentiny vedou divokou přírodou: rozeklané skály porostlé vesměs listnatými a zjevně prastarými lesy. Pak se dostaneme na cestu lemovanou alejí staletých dubů, která končí u budovy, jež připomíná šlechtické sídlo z 18. století. „Sídlo ministerstva,“ prohodí řidič.      Personalista mi nejdřív ukáže ministerskou kancelář. Je úžasně rozlehlá, tedy hlavně dlouhá, a vyznačuje se obrovským oknem sahajícím od podlahy až ke stropu. Právě k němu mě směruje můj průvodce, abych se pokochal vyhlídkou. Zjišťuji, že budova aspoň tímto svým koncem stojí na srázu propasti. Na její druhé straně je vidět plochý skalní výběžek. Dozvídám se, že ministr tohoto rezortu se těší zvláštní výsadě. Má právo skočit s koněm z okna své kanceláře na onen výběžek. „Kancelář je dostatečně dlouhá, aby se v ní mohl rozběhnout závodní kůň. Pro dobrého jezdce s dobrým koněm to není zas až tak náročný výkon.“ Odpovím, že jsem na koni nikdy neseděl a že mě adrenalinové sporty nelákají. Raději bych vyzkoušel, jestli je ministerské křeslo dostatečně pohodlné: „Tak půl hodiny bych v něm poseděl a popřemýšlel. Pak vám řeknu, jak jsem rozhodl. Zatím ať mi sekretářka přinese kafe a popelník.“      Sedím, piji kávu, pokuřuji a přemýšlím o tom, jaké změny bych zavedl. Ministr, který nezavede žádné změny, je předem odkecaný. Musí mít nějakou vizi. Tak předně bych se vymezil proti Green Dealu. Prosazoval bych auta se spalovacími motory, zrušil bych dotace na fotovoltaiku a zavedl bych dotace kotelen topících tuhými palivy. Kdyby totiž klesla produkce kysličníku uhličitého, mohlo by to mít za následek ochlazování planety a všichni bychom zmrzli. Dále je třeba zatočit s ekoteroristy. Pokud se některý přilepí k silnici apod., musí se odlepit vlastními silami. Neodlepí-li se sám, vyčká se, až dojde k jeho odlepení působením přírodních sil (slunce, deště, větru, lišek, krkavců apod.). Časosběrná videa takových případů by se prezentovala na webu. Stromy, k nimž se připoutají ekologičtí aktivisté, budou pokáceny i s aktivisty. Spolu s nimi budou odvětvené kmeny naloženy na vhodné vozidlo, pak dopraveny na pilu a tam po vyschnutí dřeva zpracovány. K oddělení aktivistů či jejich zbytků dojde až při odkůrování kmenů. K tomu, abych se zviditelnil, by to pro začátek mohlo stačit.      Moji pozornost však pořád přitahuje to okno. Kdybych byl mladší, najal bych si (samozřejmě za peníze daňových poplatníků) učitele, který by mě naučil ovládat závodního koně. Je to přeci jen svého druhu výzva...

Eichmann byl válečný zločinec první kategorie. Zůstal věrný svým ideálům, nevyměnil kabát a nesypal si popel na hlavu, i když později u soudu vše zapíral. Zvukové záznamy pořízené jeho soukmenovci v Argentině obsahují některé bezděčně humorné momenty. Eichmann hovoří o tom, že když uprchl z amerického zajetí a cestoval přes Německo do Rakouska a pak dál, natrefil v Německu na Židy: „Pořád si stěžují, že jsme je všechny poslali do pecí, a teď aby se s nimi člověk handrkoval.“ No kterého přesvědčeného nacistu by to nenaštvalo? V Argentině se mu nijak valně nedařilo. Živil se, jak se dalo, mimo jiné též chovem králíků. Že by si neulil žádné peníze do nějaké švýcarské banky? Asi ne. Podstatná část filmu zachycuje průběh jeruzalémského procesu s Eichmannem, což je téma poměrně známé, ale to neznamená, že by nemělo být připomínáno.

Co to, proboha, bylo? Sci-fi rozhodně ne! Spíše stupidity než oddity.