Adramelech

Vodní příšera působila dost komicky. Také jsem už viděl hezčí Thajky, než jsou ty, co hrály v tom filmu. Asi je při castingu museli hodně pečlivě vybírat, protože Thajsko je známo coby líheň krásných žen. Moc mě to neuchvátilo.

Vizuálně dokonalý film z dílny příslušníka světové režisérské smetánky. Kdysi jsem Topení po číslech viděl ve filmovém klubu, později několikrát na monitoru počítače, naposledy dnes. O čem to je? Libido a pud smrti (též destrukční pud; někteří psychoanalytikové razili název destrudo, ale neujal se; více se používá protiklad Eros – Thanatos) hrají hru na hřišti obsese. Nutkavé prvky jsou zde zastoupené opravdu hojně. Děvče počítá hvězdy na obloze, chlapec listy na stromě, chlupy psovi a hlavně zvířecí mrtvolky přejeté automobily. Film začíná erotickým výjevem, ale záhy se stane patrným, že pud smrti má v tomto případě silnější pozici. Čtyři vraždy utopením se jeví být něčím iracionálním, ale nevědomí pro takové konání může mít vážné důvody, které by před soudem vědomí neobstály. Ve filmu je ostatně uslyšíme. Procesy, které v lidské psýché mohou probíhat jako nevědomé fantazie, jsou tu zvnějšněné v plné symbolické parádě, jako je třeba lov smrtihlavů a spousta dalších náznaků, zvláště v bizarních v hrách, ale i jinde, např. rubáš, hrobník nebo leklé ryby. Zkrátka naprostá filmová lahůdka.

Nebýt žraloků, chyběla by na našem jídelníčku chutná ryba (přesněji řečeno paryba). Dále bychom nikde nesehnali žraločí chrupavky, jež slouží jako doplněk stravy a pomáhají proti artróze. Tím se však užitečnost žraloků nevyčerpává. Filmy o žralocích představují oblíbený filmový subžánr, ať už jde o proslulý film Čelisti nebo a celou řadu dalších snímků lepší či horší kvality. Tento film sice nepatří ke špičkovým squalerům (tj. filmům o žralocích), ale úplná pitomost to nebyla.

Původní francouzská verze z roku 1955 je výrazně lepší. Tento remake byl sice obohacený o lesbické prvky, ale z poctivého francouzského policisty ve výslužbě, který byl jako vystřižený z nějaké detektivky, udělali policistku v invalidním důchodu. Také trochu opentlili konec ve snaze, aby byl dramatičtější, ale spíše to jenom pokazili. Tak to dopadá, když si někdo na původním dobrém příběhu chce přihřát svoji polívčičku. Co takhle vymyslet vlastní příběh? Jenže to nám moc nejde, že? Chechik a Roos by za tohle měli jít stát na hanbu.

Nevím, jestli děti vnímaly tenhle film jako horor, nedokážu se natolik vžít do dětské duše. Mně se při jeho sledování vybavila kampaň, kterou v období normalizace vyvíjel bolševik proti mužům s dlouhými vlasy. V televizi běžely krátké šoty pod heslem „Máš-li dlouhý vlas, nechoď mezi nás“. Rovněž se na toto téma otiskovaly vtipy v časopisu Dikobraz. Esenbáci na takové muže hleděli s podezřením coby na protisocialistické živly. Dnes možná budí podezření spíše muži s vyholenou hlavou. Další asociace: Struwwelpeter, strašidelná německá knížka pro děti (česky Rozcuchánek). Každopádně dost zvláštní film. Dal by se k němu napsat psychoanalytický výklad.

Další z četných filmů o roztleskávačkách, který dává tušit, že roztleskávačky mají v životě Američanů důležitou a nezastupitelnou úlohu. Proto se o nich také točí tolik filmů. Již počátkem osmdesátých let jsem tvrdil, že existence SSSR a sovětského bloku je okultně vázaná na Leninovu mumii, a že chátrání ostatků Vladimíra Iljiče je předzvěstí blížícího se zániku sovětského impéria. Nelze vyloučit, že americká světová hegemonie se okultně vzato opírá právě o roztleskávačky. Je možné, že kdyby tyto z nějakého důvodu přestaly roztleskávat, nastal by konec jak amerického imperialismu, tak té jejich demokracie, jakkoli propojení mezi oběma jevy by spolu nesouviselo kauzálně, nýbrž synchronně. Kdybych byl mladší, odjel bych do USA vyvíjet rozvratnou činnost mezi roztleskávačkami. „Jdem s tebou, jsme do toho celý žhavý.“ - Jedna hvězdička za ženské. Výstižné komentáře k filmu: Deimos, Ryuuhei, Eldrick a další.

Pěkný akční film s parádními efekty a dobře vymyšlenou zápletkou, který trochu připomíná Matrix. Děj se odehrává zcela mimo realitu, ale proč ne? V realitě žije člověk pořád a občas jí má plné zuby, tedy aspoň pokud jde o mne. Na odreagování se toto filmové dílo znamenitě hodí. Rychlé okysličení atmosféry Marsu zapnutím reaktoru, který postavili mimozemšťané, pro mě bylo na hranici únosnosti, ale budiž, nebudu takový hnidopich, protože celkově se mi ten film líbil.

Film se opírá o zvukové záznamy pořízené na gramofonové desky při norimberském procesu. Desky byly nalezeny v archivu a zachycují některé dříve nezveřejněné informace. Obrazovou stránku obstarávají autentické filmové záznamy z procesu, jakož i z období nacistické éry a druhé světové války. „Pro norimberský proces bylo velice důležité ukázat, jak nacisté přiměli lidi, aby si mysleli, že zlo, na kterém se měli podílet, je jakýmsi způsobem správné,“ říká komentátor. Řekl bych, že indoktrinační techniky nacismu se od indoktrinačních technik jakýchkoli jiných režimů lišily pouze obsahem, nikoli metodami. Když média dost dlouho znovu a znovu cpou lidem něco do hlav, tak tomu většina lidí uvěří. Film je pozoruhodným historickým dokumentem, ačkoli má pouze doplňující hodnotu, neboť prezentuje jen zlomek materiálů, jež jsou o nacismu známé. Kromě toho ukazuje hlavně konec nacistické éry, přičemž její počátky jsou neméně zajímavé a pro dnešního diváka by snad mohly být i poučnější. Zastavil snad někdo nacismus, když se dral k moci? I tehdy v Evropě existovali populisté (řečeno současnou terminologií), kteří před nacismem varovali, ale nebylo to nic platné. „V psychologickém aspektu nejsou minulé události skutečně minulé, nýbrž dřímají v nevědomí, jsou reálně existujícími vrstvami duše a jsou v zásadě kdykoli k nalezení. Podobně je všechno budoucí už zde, skrytě spočívající v přítomnosti...“ (Alfred Fankhauser)

Od té doby, co jsem zjistil, že se dá natočit skvělý film o ztracených botách (Božské děti, 1997), jsem přesvědčen, že schopní filmoví tvůrci dokážou zpracovat do kvalitní filmové podoby jakékoli téma. Nenechal jsem se proto odradit anotací na Busterův svět, ačkoli nebyla právě slibná, a statečně jsem si tento dánský film pustil. Hned na začátku jsem si povšiml, že tvůrci asi chtějí sbírat neomarxistické body za vhodná témata (tělesně postižená holčička, nemohoucí senior), ale nevypnul jsem to. Hlavním hrdinou je chlapec, který touží proslavit se jako varietní umělec (eskamotér). Postižené děvčátko je jeho sestra. Otec obou dětí je cvok, který mele o tom, že je třeba naslouchat nebi a nad všechno se povznést, protože je to velmi povznášející. To, že mu jeho dceru ve škole šikanují spolužáci, neřeší nebo to ani nezaregistroval, ale nejspíš se jen tváří, že o tom neví. Zbytek viz v anotaci filmu. Jde o přihlouplý, nasládlý, sentimentální kýč, který se snaží brnkat na city skupiny mentálně rezonujících diváků, k nimž naštěstí nepatřím. Občasná moudra, jež filmové postavy vinou scénáristy pronášejí, jsou fakt k posrání.

Hned na začátku tam nějací jůtůbeři (ano, tak je píši, nic lepšího si nezaslouží) řvou jak debilové. Dozvídáme se, že letí do Moskvy, aby tam absolvovali nějakou zvláště vymakanou únikovou hru. Doufal jsem, že tam všichni chcípnou, a to pokud možno co nejbrutálněji. Už dlouho mě žádné filmové postavy neštvaly tak intenzivně jako tahle partička. Naproti tomu scény z ruského života (milionářský synek s ochrankou, luxusní zábavní klub) byly pěkné. Zdalipak to v Moskvě opravdu takto vypadá? Dění v únikové místnosti nabralo trochu nečekaný spád. Inu, existují i ruští jůtůbeři a také touží po sledovanosti. Jejich američtí kolegové pro to však nejeví pochopení. Gore bylo málo a odehrávalo se hlavně ve tmě, takže nebylo prakticky nic vidět, a ten americký jůtůber, co mě tak iritoval, nakonec zřejmě vyvázl živý. V rámci plejády filmů na téma únikových místností bych toto dílo označil za slušný průměr.