Dudek

127 hodin začíná tak jak si divák může dle traileru představovat. Rozfázovaný záběr, vysoké tempo a podmanivá hudba. Perfektní audiovizuální složka není nic, na co bychom nebyli u Dannyho Boyla zvyklí, takže vše začíná v podstatě přesně dle očekávání. První fáze snímku je vysoce dynamická a téměř bez ustání si drží vysoký převod. Recipient by nejspíš měl být tempem snímku rozladěn, neboť tuší, že podobnou rychlostí se hlavní postava do očekávaných trablů dostane poměrně brzy, přesto si probíhající jízdu užívá, ba dokonce by ji nejspíš chtěl zažít. V druhé části snímku dochází k prudkému útlumu tempa, Aaron je pevně zakotven v jedné lokaci a divák de facto s ním. V tuto chvíli je nejspíš jeho přáním zvýšení tempa a rychlé ukončení snímku. Motivátorem může být nezájem – snímek nevytváří vděčnou podívanou, případně nesnesitelná dávka empatie – pro diváka se utrpení postavy stává těžko sledovatelným. Otázkou však je, zda tu právě ten první důvod jasně nevyhrává. Ne, že by to byl přílišný problém. Ono je v podstatě jedno, jak je dosaženo cíle, nicméně nakonec je to právě divák, kdo se bude cítit ošizen. O čem vlastně tenhle snímek chtěl více vyprávět? O utrpení, které Aron ve svém „vězení“ pociťoval, nebo o nudě, kterou tam zažíval? Nejen vložené flashbacky, ale i scény s ruční kamerou napovídají, že se snímek mnohem více věnuje právě nudě. Utrpení zabírá mnohem méně prostoru a v podstatě z temporytmického hlediska pouze napomáhá dějovému vývoji. Objevuje se téměř neznatelně a v plné síle se projevuje až na konci. Ač jsem to sám příliš nepociťoval, dle komentářů se dá usuzovat, že emociální dopad na diváka (od prožívání s hrdinou, po znechucení explicitními scénami) tento nový Boylův přeci jen snímek má. Na druhou stranu, je to opravdu podstatné? … K té obsahové skoroprázdnotě a pseudopsychologizujícím náznakům by se raději ani nevyjadřoval. Někdy je prostě lepší mlčet. Jako lidský příběh neuvěřitelné, jako film ovšem nepříliš přesvědčivé.

Základní nápad to nemá zrovna špatný, vždyť z té historky s dinosaury se dalo vytřískat poměrně hodně, ale tvůrci s ním příliš dobře nezacházejí. Setkání starých známých s dinosaury („Když byli vyhynulý, měl jsem je mnohem radši.“) totiž od samého prvopočátku vjíždí do již dávno vyjetých a značně omletých kolejí. Již po několika minutách je jasné, že o dinosaury tu až zase tak moc nepůjde a že nástrahy nového světa jsou něčím, na co bude během okamžiku zapomenuto. Nakonec většina komentujících ráda spíše vzpomíná na novou tragikomickou postavu lasičáka, než na roztomilost dinosauřích mláďat či starostlivost jejich matky. Není to dobré zejména, protože to nedokáže nijak překvapit. Ani jednička neměla bůhví jak silný děj, ale to ještě Doba ledová dobře pracovala sama se sebou. Povledlo se jí prodat nejen postavy, ale hlavně nápad (tedy lokaci a dobu). Trojka už je několikrát přežvýkaný recyklát s čím dál větším množstvím moralitek. A tentokrát nepomáhá ani veverka, která byla v jedničce slušným průvodcem. Její naroubování do příběhu je příliš násilné, a i když v jejím případě k jistému ozvláštnění a oživení došlo (přibyla ženská složka), filmu jako celku to chybějící šťávu dodat nedokázalo.

Psychoville je něco jako retardovaný kamarád, kterého musíte mít rádi. Vidíte spoustu nedokonalostí, křeče, ve kterých se zmítá, ale nakonec si stejně uvědomíte, že to co ze sebe vypotil je docela dobré. Psychoville mi v mnohém připomíná snahy amatérských filmařů o natočení něčeho velkého. Vzhledem k nedostatku talentu a finančních prostředků se většina z nich hrne do natáčení za běhu vymýšlených šíleností. Většinou z toho vzniknou nepříliš zajímavé snímky, které ocení jen hrstka diváků (ta hrstka, co zná protagonisty, či se podílela na natáčení), ale občas se vynoří něco, co jistým způsobem zaujme. Ač se tenhle nenápadný seriálový počin dá, co do produkčního i tvůrčího pozadí, s amatérskou scénou srovnávat jen velmi těžko, svou nápaditostí se jí přibližuje mnohem více než „první lize“. Znatelné je to jak na charakterech hlavních postav – těch nenormálních se tu sešlo opravdu požehnaně – tak zejména na použitém humoru. Ten se většinu stopáže drží jen kousíček od naprosté trapnosti, a pokud se mu do ní podaří spadnout, velmi rychle zase vymanévruje zpět. Psychoville má rozhodně daleko k seriálu pro každého, určitému spektru publika se ovšem trefí do vkusu dokonale.

Co je důležitější? Být originální a nepředvídatelný nebo dokonale zabavit diváka? To je asi ta nejpalčivější otázka, která mě při sledování Misfits neustále napadala. Seriál, který zpočátku působí svěžím dojmem nejen díky svému netradičnímu pojetí superhrdinského universa, se během několika dílů dostane do stereotypu, vůči kterému se tak vymezoval. Znatelné je to již na konci první série, ta druhá to bohužel odnesla mnohem tvrději. Snaha o dějovou soudržnost v rámci celé série je tatam a tvůrci se soustředí zejména na jednotlivé epizody. Provázanost dílů postavou tajemného ochránce je vrtkavá a nedokáže být tak silným motivátorem ke sledování jako „vyšetřovací“ linie z první série. Což je fakt, který si bohužel uvědomili i tvůrci, díky čemuž jsme se dočkali velké porce různých odhalení z budoucnosti. Tyto oslí můstky mohou na jednu stranu napomáhat udržet diváka v napětí a vyvolávat otázky a různé teorie, na druhou stranu značně napomáhají k odhalení budoucího děje. To co vytváří příjemné pocity po zhlédnutí jednoho dílu, bohužel snadno kazí epizody následující. Na druhou stranu je nutné uznat, že Misfits se i přes spoustu svých neduhů dokáže držet na slušné úrovni. Může za to zejména vysoká míra zábavných momentů. Ať je to Nathan a jeho neuvěřitelný talent na průšvihy všeho druhu, leckdy šílené schopnosti některých postav, případně ujetá nápaditost některých dílů. Má to drajv, je to cool, otázkou tedy zůstává jen, zda Misfits opět dokážou chytit správný směr.

Snímky, u kterých nevíte, které postavě dřív fandit patří mezi vůbec ty nejpopulárnější. Stejně oblíbené jsou i filmy, ve kterých záporná postava musí čelit ještě většímu zlu, než je ona sama. Den som frykter ulven nabízí svým divákům oba tyto prvky. Přesto však nepatří do kategorie těch nejpovedenějších žánrových filmů. Důvod je jasný. Snímek je kvalitativně velmi rozkolísaný, navíc se dá velmi snadno rozdělit na dvě růzdě povedené roviny. Tou první je dějová linka točící se kolem Karstena, vyšetřovatele na odchodu. Tato příběhová rovina je velmi slabá a nepříliš překvapující. Nezajímavost hlavní postavy, tuctoví démoni minulosti a slabě načrtnutý vývin strhávají celou vyšetřovací část strmým obloukem dolů. Velmi povedená je však polovina, ve které sledujeme Erkkiho a Morgana. Tvůrcům se daří těžit dostatek napětí zejména z postavy uprchlého pacienta Erkkiho, který je obklopen spoustou tajemství. V první fázi (nastolenou větou: „To není žena, to je můj Erkki.“) perfektně pracují s divákem, který na rozdíl od Morgana ví, co je Erkki zač a má tedy možnost obávat se následujícího děje. Skvělým způsobem se tu role ohroženého dostává ozbrojený bankovní lupič, nikoli rukojmí. Tato situace se během snímku několikrát otočí a divák je tedy nucen neustále přát někomu jinému. V druhé fázi se do příběhu přimíchává zcela nečekaně i motiv černé magie, který však působí velmi přirozeně a nijak nerozmělňuje napětí, ba naopak, stává se zajímavým prvkem a napomáhá tvořit téměř hororovou atmosféru. Problémem je, že tohle částečně funguje pouze v první polovině snímku. Té druhé totiž chybí spád. Už nejde ani tak o práci s postavami, ale o čekání na konečně vyvrcholení. Vývoj vztahu Erkkiho s Morganem nabere rychle obrátky a stává se viditelně konstruovaným. Příběh je čím dál méně zajímavý a začíná být až banální. Psychologická rovina dostává na frak, tápe v bludných kruzích a nijak se nevyvíjí. Co se originality týče, má tenhle snímek co nabídnout. Smůlou však je, že spolu s ní musíte sníst i celou tu banální a předvídatelnou omáčku. V konečném důsledku si tak pochutnáte jen velmi průměrně.

Remake Noční můry v Elm Street selhává téměř ve všech oblastech. Tou stěžejní je asi Freddy Krueger, který se díky nevhodným úpravám změnil z charakterního vraha v tuctovou figurku s opičím obličejem. Volba masky, která má nejspíše směřovat k větší realičnosti postavy, se již od prvního Freddyho zjevení na scéně, ukazuje jako nevhodná. Nejenže působí směšně, ale zároveň postrádá snadno zapamatovatelné rysy. Z Kruegera se tak stává psychopaticky šeptající figurka, ze které si zapamatujeme tak maximálně pruhovaný svetr. Nepovedené jsou i scénáristické zásahy do vrahova charakteru, které opět vedou spíše k průměrnosti, než k odbočení od rutiny a tedy i logicky větší zajímavosti postavy. Kosmetickými zákroky prošel i vzhled filmu, který se oprostil od veškeré špinavosti a působí čistým, ba až přehnaně nablýskaným dojmem. Tuto změnu lze vypozorovat jak na samotných postavách, tak i na většině lokací (třeba bělostná škola má k přirozenosti hodně daleko). Domnívám se, že tím se tvůrci snaží současnou generaci varovat před světem plným pozlátka, do kterého s nadšením směřují, či se v něm již nachází. Ani ve vysněném životě totiž nejste před Freddym Kruegerem, ba zlem jako takovým, chráněni. Druhou možností samozřejmě je, že se jedná o pouhou módní záležitost. Podobnou očistu totiž můžeme sledovat u většiny současných mládežnických hororových snímků. Nijak nevadí, že nová Noční můra notně zaostává za originálem, větším problémem je, že jej ani nijak nedoplňuje ani neaktualizuje, čímž se stává naprosto zbytečným snímkem.

Šestá a pravděpodobně nejzatracovanější Noční můra bývá často kritizována za chybějící atmosféru, nesympatické postavy, hloupý scénář a případně nulové přínosy v rámci celé série. Nebudu tyto body vyvracet, ale v žádném případě je nepodpořím. Zůstat věrný původní myšlence a přitom přijít s novým přístupem k tématu je těžké, zvláště pokud se jedná o tak pokročilé pokračování. Freddyho smrti se to ale podařilo. Jistým způsobem zde napomohl feeling raných let devadesátých, ale o to hlavní se postarali tvůrci již při psaní scénáře. Rozhodli se znovu zapátrat ve Freddyho osobním životě, což sice může být otravné, ale pokud je to podpořeno povedenou dějovou linií tak proč ne. Děj pátého pokračování je dobře zvládnut po rytmické stránce. Jedním z důvodů může být slušná rozmanitost lokací, ale tím důležitějším je vrstvení děje. Tentokráte se totiž krom klasické snové a reálné pasáže dočkáme i retrospektivní roviny odkrývající život hlavního antihrdiny. Přestože jednotlivá zabití trvají delší dobu (zvláště v porovnání s vraždící mašinerií ve čtyřce), mají slušný drajv; prostě to šlape. Proč tomu tak je lze velice dobře vidět například ve scéně, kdy se Fred pustí do chlapce s naslouchátkem. Ta je poměrně různorodá, co se prostředí týče, dokresluje postavu, navíc je v ní dobře dávkován humor. A právě ten může být další rozporuplně přijímanou věcí v této Noční můře. Bez přílišného přehánění se totiž dá označit za přehnaný, až šaškovský, což některým fanouškům může připadat jako troufalost. Největším průšvihem je pak trojice duchů, díky nimž získal Freddy své schopnosti. Páté pokračování Noční můry bych tedy neviděl nijak černě, spíše naopak. Díky výše uvedené scéně, videoherní vraždě a poměrně slušnému finále rozhodně je na co vzpomínat.

Třetí Noční můra zvesela ignoruje nepovedený druhý díl a téměř přímo navazuje na původní film. Nejenže se vrací Nancy v podání Heather Langenkamp, ale skladatel navazuje na původní hudební motivy a řešení snů se filmařskými postupy mnohem více přibližuje originálu. Došlo však k několika významným změnám, z nichž ty povedené nadobro ovlivnily směřování celé série. Tou nejdůležitější je asi kladení mnohem většího důrazu na černý humor. Druhou poměrně důležitou novinkou je postava, která dokáže vtahovat do svých snů jiné lidi. Změna, která přináší zajímavé možnosti, příznivě zrychluje dynamičnost děje a je samozřejmě potencionálem k přísunu čerstvého masa. No a pak je tu třetí novum, které už tak vysoce nehodnotím. Hrdinové disponují ve snech svou vlastní silou, jako jsou například jakési elektrické blesky a podobně. Naštěstí je to věc, která si získala jen minimum prostoru. Přestože se třetí díl jedničce nepřibližuje co se atmosféry týče, dokáže se mu vyrovnat díky lepší práci s původním nápadem. Odklon od hororového žánru nakonec není takový problém, protože tenhle snímek má i tak co nabídnout. Jednotlivé scény smrti se posunuly zase o kousek dál a díky černému humoru jsou obohacené o další rozměr. Taková loutka, či televizní show se mohou směle řadit k nejlépe provedeným úmrtím. Ani přesunutí vedlejší (reálné) dějové linie do psychiatrického ústavu není problém. Spíše naopak. Krom snů je díky tomu nepříjemná a stísněná část, kdy hrdinové bdí. Mnohem více tak vyniká zoufalost a bezmocnost jednotlivých postav. Jediným větším problémem je, jak je u této série zvykem, závěr. Rozdělení na dvě roviny nepůsobí tak jak by mělo a zejména souboj na vrakovišti podkopává celému filmy pomyslné nohy.

Noční můra v Elm Street patří bez přehánění mezi nejznámější horory, které kdy vznikly. Oprávněně. Už zabití první osoby, která byla od začátku prezentovaná jako hlavní postava, a tedy jako ta co by neměla umírat, tedy rozhodně ne hned na začátku, je velmi překvapivé. Nápad se zabijákem, který se ve snech mstí potomkům svých vrahů, je perfektní. Bohužel v prvním díle se jej nepovedlo zcela rozvinout. Důvod je nasnadě. Tvůrci se snažili o co nejuvěřitelnější prolínání mezi reálnými a snovými pasážemi. Nechtěli využít veškerý prostor snu k realizaci šílených nápadů, které by bouraly již tak vratkou atmosféru, a bohužel zcela rezignovali i na vyobrazení bezmocnosti, kterou museli, resp. mohli, jednotlivě postavy zažívat (zejména neprávem obviněný Rod a hlavní hrdinka). V konečném důsledku tak sledujeme spíše komorní podívanou, ve které je jediná hlavní postava opakovaně konfrontovaná se světem Freddyho Kruegera. Je ovšem třeba vyzdvihnout fakt, že hlavní postava prochází neustálým vývojem a k Freddymu se vrací vždy obohacena o nové myšlenky, které může a chce využít. Jejich souboj je čím dál vyrovnanější, což přináší větší napětí v důsledku očekávání dobrého, či špatného konce. Problém je, že toho napětí je na začátku co by se za nehet vešlo a na konci to není zase až o tolik lepší. Nervydrásající atmosféra a okusování prstů ze strachu o hrdiny se bohužel nekoná. Takovým hřebíčkem do rakve je pak závěr, který je nejslabším článkem celé série.

60 let po skončení druhé světové války, 40 let od německého studentského hnutí, 30 let po „německém podzimu“, 20 let po pádu železné opony a uprostřed společenského pozdvižení způsobeného „Agendou 2010“. Skupina režisérů si dala za cíl uchopit všechna silná témata, která utvářela německou minulost a ovlivňují i jeho současnost a budoucí směřování, a vytvořit panoramatický společenský a politický obraz dnešní spolkové republiky. Jednotlivé příspěvky jsou zcela svobodnou interpretací každého jednotlivého režiséra, který má možnost u své povídky volit jak formu, tak i obsah. Fantazii se meze nekladou, ať se jedná o dokumentární příspěvky, abstrakci či experimentální pokusy, slibují tvůrci na svých stránkách… Bohužel, skutečnost je poměrně vzdálená. Spíše než originálního se nám dostává přístupu tradičního. Vypravěčské postupy se sice v různých povídkách mírně odlišují, přesto však téměř nikdo nepřichází s ničím překvapivým… První den může být pro některé diváky poměrně problematickým příspěvkem. Pro mě do té chvíle neznámá režisérka Angela Schanelecová postavila svou povídku kolem básně Rolfa Dietera Brinkmanna, kterou jsem se vám v závěru této části komentáře pokusil (a možná špatně) přeložit. Musím se přiznat, že i pro mě je dost těžké správně interpretovat podobně poetickou záležitost. Povídka plná dlouhých záběrů, které krom pomalu se probouzejícího Německa nemají nic společného. Jen jednou se v ní promluví, a to když starostlivá matka kontroluje skrze telefon, zda nenechala náhodou zapnutý plyn v kuchyni. Vzhledem k Brinkmannovu citátu, který tento příběh ukončí, se dá soudit snad jen to, že se jedná o jakési zhodnocení neustále se opakujícímu rytmu života… Každé ráno je stejné, i když vlastně nevíme, kam nás den zavede. „Nemám hlad, v tuto chvíli, i když vím, že ta nekončí a hlad pokračuje, Země pokračuje, společenská situace pokračuje, i ten pes, který je uvězněn v sousedním bytě a už celé ráno štěká, pokračuje.“ Druhá povídka, Josua od Dani Levyho, je k té první vskutku výrazným protikladem. Je to jízda, chtělo by se říct, přitom začátek nevypadal nijak výrazně. Klasická pouliční anketa na téma charakterizujte několika slovy Německo. Jenže tenhle příběh nabere zkrátka nečekaný spád. Nejenže v tomhle snovém tripu prolétá Levyho syn Josua celý Berlín a bude mít nakročeno k tomu se stát novým vůdcem, ale je též odhalen původ atentátů z jedenáctého září a samotná Angela Merkelová skončí u psychiatra. Hodně zábavné, ztřeštěné a plné nápadů. V třetí povídce jménem Jméno Murat Kurnaz se režisér Fatih Akin rozhodl pro formu interview s novinářem. Německý občan Murat Kurnaz, též přezdíván Brémský talib, je reálně žijící muž, který byl vězněn a vyslýchán v americkém Guantámu. Po dlouhých pěti letech byl propuštěn jako nevinný. O tomto otřesném případu, ve kterém selhala i německá vládá, je něco málo dohledatelného i v našem tisku. Naprosto chápu, proč režisér zvolil formu jakou zvolil, nicméně z diváckého hlediska nic zajímavého. Další příspěvek, Nedokončená, natočila Nicolette Krebitz, u nás známá spíše jako herečka, než jako režisérka. Ve své povídce nás seznamuje s trojící žen, které si v uvolněné atmosféře poměrně poklidně povídají a současné situaci. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby se nepsal rok 1969… Mám podobný problém jako u předchozího příběhu. Tyhle minimalistické konverzačky jsou sice pochopitelné, ale nepříliš zábavné. Povídka Obtížná situace je další z řady, která nepřináší nic zajímavého. Zato Cesta, kterou nechceme jít je konečně alespoň něčím novým. Dokumentární příspěvek o německé poválečné architektuře funguje poměrně dobře po obrazové stránce, kdy nás kamera provede jednotlivými městy a ulicemi, ve kterých ční obrovské domy, které si jako jediné pamatuji všechny ty hrůzné události posledních let.