Reklama

Reklama

Německo '09

(festivalový názov)
  • Nemecko Deutschland 09 - 13 kurze Filme zur Lage der Nation
Nemecko, 2009, 151 min
(ďalšie profesie)

Obsahy(1)

13 krátkých filmů o stavu národa. Každý zúčastněný režisér interpretuje své osobní vnímání a filmový pohled na dnešní Německo, abstraktně či konkrétně, svobodně ve volbě formátu a obsahu. Jednotlivé příspěvky mohly být krátké hrané filmy, dokumentární filmy, filmové eseje nebo experimenty. Na projektu se podíleli (v abecedním pořadí): Fatih Akin, Wolfgang Becker, Sylke Enders, Dominik Graf, Christoph Hochhäusler, Romuald Karmakar, Nicolette Krebitz, Dani Levy, Angela Schanelec, Hans Steinbichler, Isabelle Stever, Tom Tykwer a Hans Weingartner. „Deutschland '09 je dílo mimořádné, rozmanité, brilantní, banální, stranické, překvapující, je to výkladní skříň extrémně talentované režisérské generace.“ (Die Welt) (oficiálny text distribútora)

(viac)

Recenzie (4)

kubyno 

všetky recenzie používateľa

Jak to vůbec hodnotit?? Zdá se nereálné, a navíc se těžko soustředí na film, když je německý dabing, anglické titulky a mateřský jazyk čeština. Každopádně některé díly byly skvělé, některé nepochopené. Jako celek i jednotlivě je to nesmírně originální proniknutí do hlubin vnímání jednotlivých tvůrců, realisticky zpracované, a netradičně pojaté, ale občas pěkně nudné. "Německo 09" je dalším jedinečným přínosem do nejen německé kinematografie a vyžaduje více shlédnutí a hodně přemýšlení. ()

Reklama

Ephemeris 

všetky recenzie používateľa

13 krátkych filmov, ktoré sa snažia zachytiť dušu nemeckého národa pred desiatimi rokmi. Bolo už dosť mozaikových filmov, ktoré chceli priblížiť atmosféru určitého mesta. Paríž, New York, Berlín. Ale zachytiť psyché celého národa vo filme? Zaujímalo ma, ako sa s touto úlohou popasuje najlepšia národná kinematografia Európy posledných rokov. Výsledkom je rozpačité Zeitverschwendung, strata času a škrípanie zubov. Hocijaký iný národ by na to išiel cez každodenné príbehy obyčajných ľudí, romantiku, rodinné vzťahy... Tu ale dostávame občiansky aktivizmus, politický aktivizmus, architektonický aktivizmus, zasadanie mestskej rady, zasadanie rady architektov, školský diskusný krúžok o modelovej demokracii, neustále sa znepokojovanie nad stavom vecí a stavom spoločnosti. Takže platí tu synergický efekt, celok je viac než súčet jednotlivých častí. Jednotliví nemeckí režiséri majú čo povedať, ako celok je to zase raz šedá a sterilná bieda. Majstrami sťažovania sa, ako všetko stojí za prd (a pritom sa všetci majú ako prasce v žite), to môžu byť fakt len Nemci a Rakúšania. Ale nech len nekáram... najlepší je jednoznačne príbeh bavorského borca, čo sa rozhodne vystrieľať redakciu Frankfurter Allgemeine Zeitung, pretože postupne prestávajú písať švabachom pri obrázkoch. A ešte príbeh vyžitého prevádzkára bordelu a jeho spomienky. Áno, tu by som povedala, že sa úchylnú psyché národa naozaj zachytiť podarilo. Hneď sa mi vybavil futbalový bundestréner Joachim Löw a jeho fetiše... ()

Dudek

všetky recenzie používateľa

60 let po skončení druhé světové války, 40 let od německého studentského hnutí, 30 let po „německém podzimu“, 20 let po pádu železné opony a uprostřed společenského pozdvižení způsobeného „Agendou 2010“. Skupina režisérů si dala za cíl uchopit všechna silná témata, která utvářela německou minulost a ovlivňují i jeho současnost a budoucí směřování, a vytvořit panoramatický společenský a politický obraz dnešní spolkové republiky. Jednotlivé příspěvky jsou zcela svobodnou interpretací každého jednotlivého režiséra, který má možnost u své povídky volit jak formu, tak i obsah. Fantazii se meze nekladou, ať se jedná o dokumentární příspěvky, abstrakci či experimentální pokusy, slibují tvůrci na svých stránkách… Bohužel, skutečnost je poměrně vzdálená. Spíše než originálního se nám dostává přístupu tradičního. Vypravěčské postupy se sice v různých povídkách mírně odlišují, přesto však téměř nikdo nepřichází s ničím překvapivým… První den může být pro některé diváky poměrně problematickým příspěvkem. Pro mě do té chvíle neznámá režisérka Angela Schanelecová postavila svou povídku kolem básně Rolfa Dietera Brinkmanna, kterou jsem se vám v závěru této části komentáře pokusil (a možná špatně) přeložit. Musím se přiznat, že i pro mě je dost těžké správně interpretovat podobně poetickou záležitost. Povídka plná dlouhých záběrů, které krom pomalu se probouzejícího Německa nemají nic společného. Jen jednou se v ní promluví, a to když starostlivá matka kontroluje skrze telefon, zda nenechala náhodou zapnutý plyn v kuchyni. Vzhledem k Brinkmannovu citátu, který tento příběh ukončí, se dá soudit snad jen to, že se jedná o jakési zhodnocení neustále se opakujícímu rytmu života… Každé ráno je stejné, i když vlastně nevíme, kam nás den zavede. „Nemám hlad, v tuto chvíli, i když vím, že ta nekončí a hlad pokračuje, Země pokračuje, společenská situace pokračuje, i ten pes, který je uvězněn v sousedním bytě a už celé ráno štěká, pokračuje.“ Druhá povídka, Josua od Dani Levyho, je k té první vskutku výrazným protikladem. Je to jízda, chtělo by se říct, přitom začátek nevypadal nijak výrazně. Klasická pouliční anketa na téma charakterizujte několika slovy Německo. Jenže tenhle příběh nabere zkrátka nečekaný spád. Nejenže v tomhle snovém tripu prolétá Levyho syn Josua celý Berlín a bude mít nakročeno k tomu se stát novým vůdcem, ale je též odhalen původ atentátů z jedenáctého září a samotná Angela Merkelová skončí u psychiatra. Hodně zábavné, ztřeštěné a plné nápadů. V třetí povídce jménem Jméno Murat Kurnaz se režisér Fatih Akin rozhodl pro formu interview s novinářem. Německý občan Murat Kurnaz, též přezdíván Brémský talib, je reálně žijící muž, který byl vězněn a vyslýchán v americkém Guantámu. Po dlouhých pěti letech byl propuštěn jako nevinný. O tomto otřesném případu, ve kterém selhala i německá vládá, je něco málo dohledatelného i v našem tisku. Naprosto chápu, proč režisér zvolil formu jakou zvolil, nicméně z diváckého hlediska nic zajímavého. Další příspěvek, Nedokončená, natočila Nicolette Krebitz, u nás známá spíše jako herečka, než jako režisérka. Ve své povídce nás seznamuje s trojící žen, které si v uvolněné atmosféře poměrně poklidně povídají a současné situaci. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby se nepsal rok 1969… Mám podobný problém jako u předchozího příběhu. Tyhle minimalistické konverzačky jsou sice pochopitelné, ale nepříliš zábavné. Povídka Obtížná situace je další z řady, která nepřináší nic zajímavého. Zato Cesta, kterou nechceme jít je konečně alespoň něčím novým. Dokumentární příspěvek o německé poválečné architektuře funguje poměrně dobře po obrazové stránce, kdy nás kamera provede jednotlivými městy a ulicemi, ve kterých ční obrovské domy, které si jako jediné pamatuji všechny ty hrůzné události posledních let. () (menej) (viac)

Galéria (55)

Reklama

Reklama