Dudek

Snímek o muži, který není schopný žít svůj vlastní život. Záběr od záběru je spíše než vlastními rozhodnutími posouván náhodami. Krom záběrů íránské krajiny, měst a (pravdivé?) sondy do života obyčejných Iráčanů nabízí snad jen znovu a znovu omílaný pohled na život – "vždy se to nějak vyvrbí". Nebo je snad zbožný Karim důkazem toho, že průběh života je "jen" božím záměrem?

Když si vezmeme jakému tématu je Život především věnován, je příjemným překvapením, že se nesnaží lacině šokovat, citově vydírat a dokonce ani varovat. Problematika AIDS je z kinematografického hlediska velmi vděčná, a to nejen protože se jedná o jedno z globálně nejdiskutovanějších témat. Nicméně Život především se nevěnuje (jen) AIDS jako takovému, naopak očekává od diváka alespoň minimální znalost této nemoci, ale spíše (oboustrannému) vnímání (nejen) pozitivních ze strany africké veřejnosti. Snímek je vyprávěn skrze postavu dvanáctileté Chandy. Věk hlavní postavy již přímo nabádá k citovému nátlaku na diváka, nicméně, jak jsem již uvedl, touto cestou se tvůrci nevydávají. Naopak nechávají Chandu vystupovat velmi dospěle, její konfrontace s neustálými životními peripetiemi (smrt sestry, problémy s otčímem, nemoc matky apod.) je podávána bez přílišného „tlačení na pilu“. Hlavní postava sleduje současné problémy bez naučených předsudků. Odmítá představy dospělých. Nechápe jejich pohled na svou nejlepší kamarádku (lehce načrtnutá problematika dětské prostituce). Poměrně zajímavou interpretační rovinu nabízí postava paní Tafy. Ta ačkoli vystupuje jako nepříliš důležitá postava, na konci se ukáže jako hlavní hybatelka děje. Její závěrečné „osvícení“ a ovlivnění ostatních může zároveň poukazovat jak na slabé tak silné stránky filmu. Říká odvážně, že každý jednotlivec může změnit svět, na druhou stranu vyvolává otázku, zda se některé postavy nechovají jen, jak jim scénář káže. Přestože se Život především věnuje hned několika závažným tématům zároveň, působí uceleným dojmem. O tom zda jsou jednotlivá témata rozvedena dostatečně, by se však dalo polemizovat.

Přímočará akční atrakce, nic víc, nic míň. Ačkoli k tomu motiv železnice a chlapácké akční jízdy přímo navádí, není Unstoppable výhradně snímkem pro muže. Rodina a vztahové peripetie bohužel opět dostávají svůj vytoužený prostor. Tony Scott nezklamal. Navzdory silné předvídatelnosti dokáže z akčních scén, kdy k sobě míří dva ohromné kolosy vytřískat i nějaké to napětí. Na druhou stranu nelze přehlédnout fakt, že jako tvůrce se posledních několik let točí v kruhu a nic nového nepřináší. Možná je na čase přehodit výhybku a tahle vizuálně atraktivní béčka přenechat méně talentovaným kolegům.

Phillip Noyce poměrně zdatně krotí pověstnou Wimmerovu překombinovanost. Ne že by ji svým režijním umem uměl vyeliminovat, ale díky svižnosti a pocitu jedné dlouhé akční scény, který filmu dodal, nedá divákovi šanci nad scénáristickým konstruktem přemýšlet. Ano, Salt není příliš chytrý film, ale díky smíchání ďábelského tempa s divácky atraktivními prvky se mu daří velmi dobře plnit svůj účel.

Toy Story patří mezi mé oblíbené animované série. VHSka s prvním dílem byla vůbec mou první videokazetou. Druhému dílu jsem dlouhou dobu nedokázal přijít na chuť, ale po třetím, čtvrtém zhlédnutí jsem si jej oblíbil. Hádám, že stejné to bude i s trojkou. Když to vezmu od slupky, tedy vizuálu. Není co vytýkat. Dabing těžko soudit, jedná se o první díl, který jsem viděl v originále, což je nejspíš jediná technická věc, která se od minulých dílů nějak razantněji změnila. Překvapivým faktem je silná depresivnost příběhu, který se od začátku zaměřuje na konec použitelnosti hraček, personifikace lidské smrti. Sám nepamatuji žádný rodinný animovaný film, který by se tímto tématem tak silně zabýval. Příběh hraček se netočí v dějovém oblouku, nevykrádá předchozí díly, ale po dlouhé pauze hodně dospěl. A nejen on…

Po příšerné trojce tvůrci příjemně překvapili. Určujícím prvkem je samozřejmě synopse, která sice není geniální, ale nabízí množství setsakra zajímavých situací. Nejen tvůrci si nejspíš již při sepisování předchozích dílů představovali, jak by to všechno dopadlo, kdyby Shrek Fionu nezachránil. Včlenění nových postav do shrekovského světa je plynulé a logické. Nástin alternativních charakterů je při srovnání s jejich reálnými předchůdci zábavné a díky novosti i nenudící. Problémem je ale fakt, že tahle animovaná hrátka se již notně vzdaluje od původního konceptu. Chybí pichlavý humor, přidrzlé narážky a celý díl se šablonovitě vnucuje do škatulky trošku pobavit, hodně poučit a hlavně neurazit.

V první řadě mne štve vkládání dějové linie. Je naprosto zbytečné, nabourává strukturu (resp. zbytečně dramatické vložky získávají čas na úkor informací) a v neposlední řadě působí docela směšně díky svému vykonstruovanému našroubování na dokumentární kostru. Druhým mínusem jsou časté a okaté zásahy tvůrců do přirozeného děje. Což je opět věc, která souvisí s roubováním dramatického děje. Má to samozřejmě i své plusy. Divák, který nemá zálibu v dokumentech, se pobaví strhujícím příběhem o válce dvou národů a jako přidanou hodnotu dostane zajímavou informaci. Díky zásahům shůry se nám dostává informací a zajímavých záběrů ze situací, ke kterým bychom se jinak jen těžko dočkali. Pokud si však Válku termitů pustíme z jejího očekávatelného prioritního hlediska, tedy toho dokumentárního, musíme být nutně zklamání zbytečnými průtahy a faktem, že informativní hodnota mohla být ještě mnohem vyšší.

Návrat do časů, kdy Disney ještě byl zárukou kvality animovaných snímků. Na vlásku krásně spojuje aktuální témata s odlehčeným dětským příběhem a umně pracuje se všemi proporcemi, které animace nabízí. Být dítě, asi si mnohem víc užiji spoustu hravých atrakcí a nebude mi ani vadit uspěchaný a jen těžko uvěřitelný závěr. Je příjemné, že se tento snímek dostává do kin právě v době, kdy leckteří rodiče uvažují o umístění svých ratolestí do kamerami sledované školky, a na ruku mu pro jistotu ještě přimontují hodinky s GPS.

Zatraceně povedená arkádovka, která si zasloužila mnohem lepší dějovou kostru. Příběh samotný je jednoduchý, ba až banální, ale Wrightova režie spolu s neodolatelným a neskutečně zábavným videoherním kabátkem jej vytahují nad průměr. Průser nastává ve chvíli, kdy se styl okouká. Snímek plný hříček a neskutečných nápadů však stojí za zhlédnutí.

Snímku Můj nejlepší přítel nelze vytknout jen několik věcí. Tou hlavní, pro snímek nejvíce určující, je pohled na šikanu jako takovou. Zajímavý psychologický nástin mysli šikanovaných a jejich pohled na své trýznitele. Směr, kterým se snímek vydává, je v kinematografii, řekl bych, ojedinělý a není vůbec na škodu, že se dá odhadnout někde v polovině filmu. Divák si díky tomu začne více všímat změnám v chování hlavních postav, zejména v postupné změně vztahu mezi jimi samotnými. Postupná gradace je poměrně pomalá a poklidná, závěr samotný je pak ovšem diametrálně odlišný a i přes svou očekávanost poměrně drsný a šokující. Věcí, která nejvíce spojuje Mého nejlepšího přítele s ostatními stejně zaměřenými snímky je zejména téměř nulový vliv (a důležitost) dospělých postav. Jedná se o jakousi projekci dětských světů, kde se jen málokdy objeví někdo, kdo by mohl situaci vyřešit. Dospělí spíše připomínají figurky, které problémy přehlížejí, aby je nemuseli řešit. ___ Na druhou stranu snímek po celou dobu vypadá jako film určený proti prevenci šikany, jehož účelem je promítání v hodinách občanské výchovy. Veškeré charaktery jsou velice snadno čitelné a jejich vývoj jasně předvídatelný. Varovný prst téměř u každé scény (i tohle je děti špatné, mstou se nic nevyřeší) se ukazuje jako poměrně otravný a zbytečný. Nicméně možná nakonec díky tomu závěr působí tak znepokojivě jak působí…