Dudek

O tom, jak výrazně internet ovlivňuje film, jsme se mohli přesvědčit v posledních letech již několikrát. Zejména hranice humoru a zobrazovaného násilí se posunuly poměrně výrazně. Jistý internetový vliv je vidět i v letošním snímku Kick-Ass. Zatímco před pěti lety uvedený, a zejména díky YouTube „distribuovaný“, Spider-Plant Man si bral na paškál zejména snímek Spider-Man, Kick-Ass se pouští do zesměšňování celého superhrdinského univerza. Dloubne si v podstatě do všeho od superhrdinských jmen, přes hrdinovy komentáře děje (hlas v obraze) až po jejich kostýmy, suchá nit nezůstane ani na provařené nácvikové scénce před zrcadlem. V žádném případě se však nejedná o hloupou parodii, to vůbec ne. Kick-Ass je perfektně fungující svižný film, který se svým tématem pracuje vskutku brilantně. Díky silnému hudebnímu doprovodu se mu daří správně taktovat temporytmus, který vrcholí ve dvou výjimečných akčních scénách. Tou první je perfektní přestřelka během přímého přenosu, ve které se dostane snad na všechny vlhké sny akčních diváků a pařanů v jedné osobě, tou druhou pak samozřejmě závěrečné zúčtování – s bazukou. Přestože jsem zklamaný z jeho umírněnosti, mohu považovat Kick-Ass za jeden z nejzábavnějších (a nejvíc cool filmů) co jsem kdy viděl. Mám však problém s tím, že snímek ukazuje, že superhrdinou se může stát každý bez ohledu na věk, finanční zázemí či výchovu, jen aby to následně dementoval. Nedočkáme se tu sice žádných superschopností vyvolaných kousnutím jedovatým pavoukem, ale Dave Lizewski musí být nejdříve připraven o cit, aby se mohl stát superhrdinou. Zajímavostí je, že v jedné scéně, se mu cit vrací, přičemž říká něco ve smyslu „Přestože necítím bolest, tak tohle opravdu bolelo.“ – ano, může se jednat o bolest vyvolanou psychicky, proto to nebude řešit. Ostatní postavy se superhrdiny stávají díky financím – nedá se předpokládat, že by Macreadyovi, vzhledem ke svému zázemí, byli nějací chudáčci. Těch problémů jsem měl troch víc, ale vzhledem k tomu, že si je jeden den po zhlédnutí nedokážu vybavit, asi se nejednalo o nic zásadnějšího. Nicméně zůstávají mi na jazyku dvě otázky. Je Kick-Ass trvanlivým zbožím nebo bude příštími generacemi zcela opomenut, případně jeho kouzlo vyprchá? Je Kick-Ass natolik nosným tématem, aby měl co nabídnout i v (naznačeném) pokračování? Odpovědí na obě se nejspíš dočkám, do té doby nezbývá než čekat.

Pokračování nekompromisní přímočaré jízdy je obrovským zklamáním na mnoha frontách. Crank: High Voltage jde ve šlépějích svého předchůdce, bohužel z nich příliš nevybočuje. Zajímavé „zneužití“ videoherního formátu tak vychází vniveč omíláním scén, které jsme již měli možnost vidět.

Terence McDonagh, postava, o které se mluví jako o znovuzrození Nicolase Cage. Zvláštní, řekl bych, vzhledem k tomu, že předvedený herecký projev se příliš neodlišuje od jeho standardu. Vnímání diváka je tu ovšem soustředěno na splynutí herce a role, které dopadlo na výtečnou. Poručíkova pomatená mysl si přímo žádá přehrávajícího jedince s nekonzistentními výkony. Cage tedy sice vychází jako relativní vítěz, ale příslib do budoucna bych v tomto snímku nehledal. Za to Werner Herzog je pro mě tvůrcem, kterému je potřeba se i nadále věnovat. Ve svém nejnovějším počinu předhazuje divákovi snímek se spletitým dějem, kde se jednotlivé linie vzájemně proplétají a doplňují. To by samo o sobě nejspíš nebylo nijak zajímavé, kdyby tvůrci každé takové dějové linii – ať je sebemenší – nevěnovali ohromný prostor, ve kterém se sama rozvíjí, resp. žije vlastním příběhem. Příkladem budiž zdařilá část se sázkařem, která zpočátku vypadá jako slepá ulička, ale postupem času na sebe nabalí další dějové peripetie, resp. část, kdy se McDonagh vydává požádat jiného veřejného činitele o „laskavost“. Snímek se díky tomu odvíjí poměrně dynamicky, neboť divák příliš neví co očekávat (od filmu ani McDonagha!), která postava z minulosti se vrátí, či které ze záplatek se bude věnovat více prostoru. Za problematickou část považuji zejména konec. Líbí se mi, že největší hajzl z celého snímku, zfetovaný (!) McDonagh, odchází jako jednoznačný vítěz, ale jsem trochu znechucen z návratu zachráněné postavy ze začátku filmu.

Láska nebeská; Paříži, miluji Tě; New Yorku, miluji Tě a nyní i Na. sv. Valentýna - čtveřice současných snímků, které propojuje motiv mnohopostavové romantiky. Čtyři mozaiky, na jejichž srovnávání se dají krásně vysledovat rozdíly v chápání moderní romantiky na starém a novém kontinentě. Zatímco první dva jmenované, tedy evropské příspěvky, se zařadily na vrchol romantického žebříčku, druhé duo bývá považováno za nepovedenou americkou snahu dostihnout současnou evropskou zamilovanou scénu. Evropští tvůrci sázejí na civilní příběhy obyčejných lidí, pravou bláznivou zamilovanost předvedených na silných kulisách nenapodobitelné vánoční atmosféry, resp. krásy Paříže. Nebojí se naplno a často ukazovat emoce, sáhnout po ubrečených písních, ba dokonce využít přehnané trapnosti. Na krátkém prostoru vytvoří postavy, o nichž nevypovídá minulost, ale jejich současné chování. Postavy, které chybují, nepůsobí vykonstruovaně a na diváka působí živým, nikoli umělým dojmem. Jednoduše vytvoří něco co je velké, nezapomenutelné, ale hlavně citlivé a dojímavé. Američtí tvůrci se naopak sázejí na silné dialogy, důležitost každé jednotlivé scény a v neposlední řadě na závěrečné překvapení diváka. Nahazují nitky, ukazují kousky skládačky a na konci nechávají diváka, aby sám porovnal své předpoklady s konečným rozřešením. Zápletka jednotlivých příběhů se tak smrskne na seznámení, náznak a konec. Zbytek působí jen jako zbytečná vata. A to je i problém Na sv. Valentýna. Jednotlivé příběhy postrádají živost. Místo přirozených dialogů posloucháme patvary jak z PR oddělení, civilní postavy jsou nahrazeny vyumělkovanými herci a zápletka, pokud není úplně zbytečná, je jen čekání na poslední dílky, které do skládačky zapadnou. S tímhle nezmohl nic ani Garry Marshall, který se nejspíš stal vězněm vlastního štábu.

Přestože se Broken řadí spíše ke snímkům, které se v první řadě soustředí na vývoj mezipostavových vztahů, rozhodně se nedá říct, že je dějově pomalý. Tvůrci „to rozbalí“ doslova od prvního záběru. Divákům je tak nejdříve představena postava trýznitele, prostředí a zejména se díky ní dozví, že mučení, se kterým se později znovu setkává, není nahodilou záležitostí. V druhém sledu probíhá poněkud netradiční seznámení s hlavní ženskou postavou, z něhož se do následujícího dění přenáší pouze motiv hledání rodiny. Tedy de facto ústřední zápletka filmu. Broken je v základech silným filmem, a to zejména díky civilní dějové linii. Všechny postavy, které se ve snímku objevují, působí přirozeně, jejich motivace se zdá být zřejmá a chovají se poměrně dle předpokladů. Zajímavostí je drsný úvod, který jde neočekávaným stylem rovnou na věc. Přestože jsme seznámili s Hope v jejím domácím prostředí, nedozvídáme se, jak se dostala do lesa, kde je později trýzněna, což snímku dodává znepokojivý rozměr. Silná atmosféra je zde tvořena zejména postupným vývojem vztahu mezi Hope a jejím věznitelem. Trochu problematická může být prostřední pasáž, kde se tvůrci tomuto vztahu snaží věnovat co nejvíce. Zatímco ostatní by dali přednost nějakému tomu trýznění, já se paradoxně domnívám, že by snímku napomohl větší důraz na vyobrazení nudy, kterou Hope zažívá. Její znuděnost je načrtnuta velmi slabě, a kvůli opakované a nijak vygradované konfrontaci s věznitelem a nástupem třetí postavy se nedokáže zcela rozvinout. Její přenost na publikum však funguje docela slušně. Pozvolné a neměnné tempo je příčinou neuspokojeného diváka, kterého nepochopená (nikoli nepochopitelná!) schematičnost snímku po několika minutách omrzí.

Plakát ke Kimovu ostrovu docela dobře vystihuje můj dojem z celého snímku. Nemyslím si, že by odkazoval ke ztřeštěné rodinné komedii, na to je málo zalidněn a postrádá roztomilost, spíše působí groteskním dojmem. Dá se podle něj soudit, že nás čeká spousta legrace a možná také trochu akce, což ovšem už milný dojem je. Na jeho mizerné kvalitě se však shodneme. Snímek samotný na tom ovšem není o moc líp. Příběh dvou ztracených existencí, mezi kterými rozkvete něco jako (kukuřičná) láska, selhává snad na všech frontách. Alegorie, v níž se životní ztroskotanec stane trosečníkem je sice zajímavá, a asi vůbec ten nejlepším nápad co nám snímek nabídne, ale působí příliš vykonstruovaně. Scénáristická bezradnost je cítit hned od prvního momentu. Ať už je to křečovitost v Kimově udržení na ostrově, způsob seznamování se s jeho minulosti nebo uvedení druhé hlavní postavy do děje. Snaha udělat z diváka vola je pak korunována zasazením vlastní neschopnosti do kategorie „děláme si legraci.“ A právě humor je dalším negativem snímku. Tak trapnou a zbytečnou estrádu nevtipnosti jsem neviděl už poměrně dlouho (možná od dob My Sassy Girl). Hlavní postava musí být zejména na začátku vykreslena jako naprostý idiot, jen aby snímek měl vůbec nějakou šanci fungovat! Díky vatovým vložkám s jednotlivými „žertíky“ a třem největším kamenům úrazu uvedeným výše je snímek zejména v první části rozdroben do nesympatického patvaru, který spíše než jako plnohodnotný film působí jako pokus o videoklip. Druhá hodina je výrazným zlepšením. Příběh se usadí, vtipy téměř vymizí a veškerý děj je podáván souvisleji, není rozrušován ani vtipy, ani seznamováním s novými postavami. Rozehrává se netradiční drama mezi oběma hrdiny, které po dvou hodinách konečně dojde svému završení. Ani tak se žádná velká zábava nekoná.

Protektor je pro mě překvapivě poměrně špatně uchopitelný film a po jednom zhlédnutí jsem si dlouho nebyl jist jaké hodnocení mu přisoudit. Důvodem jsou dva diametrálně odlišné pohledy, kterými musím k filmu přistupovat. Tím prvním je hodnocení děje, ze kterého jsem nebyl nijak nadšen. Pokud z kostry odejmeme všechna ta okrasná cingrlátka, zůstane nám poměrně triviální kostra, která nemá nápaditosti ani co by se za nehet vešlo. Sonda do života dvou manželů, mezi které je vlivem nově nastupujícího režimu vražen „zátaras“ (překážka či jak to nazvat), dnes již nikoho příliš nepřekvapí. O to hůře, že tenhle snímek ve své hlavní dějové lince nepřichází s žádnou nečekanou odbočkou a dopajdá k rozhodně ne nečekanému konci (trestu?). Jenže je tu i druhá rovina a ta je příjemně osvěžující a pro mě i velmi překvapivá. Protektor je ve svém pojetí doby velmi moderní. Podobně jako např. Marie Antoinetta se nebojí používat současných výrazových prostředků k zobrazování minulosti. Nejde tu jen o elektronický hudební doprovod, ale zejména o chování a obecnou mluvu jednotlivých postav, které jsou svým vyobrazením velmi blízké dnešním lidem. Přiblížení doby tak probíhá pouze díky kostýmům, prostředí a dobovým reáliím (těm se ovšem nepodřizuje!). Ve výsledku na mě tento nadmíru sympatický počin působil jako příjemná, jemně přidrzlá divadelní inscenace obohacená o moderní přístup, nejsem si však jist, nakolik je potlačen onen český element, který znemožňuje přijetí filmu v cizině.

Jsem překvapen nakolik dokáže být roman porno zábavným filmovým odvětvím. Bez mučení se přiznávám, že od tohoto nepříliš vábivého žánru jsem čekal lacinost, podbízivost a plochost, nicméně ani jednoho se mi nedostalo. Navzdory spíše průměrným kritikám se jedná o velmi zdařilou záležitost. Lví podíl na tom má bezpochyby Naomi Tani, která se zhostila role jakéhosi S/M poradce a řádně se podílela svými nápady na tvorbě konečné verze scénáře. Ten sám o sobě vychází z povídky Oniroku Dana, ovšem bere si z ní jen základní dějovou kostru, kterou opracovává tak aby co nejvíce vyhovovala filmovému prostředí. Netřeba napovídat, že nakonec mezi tvůrci a spisovatelem došlo k roztržce, která málem skončila Danovým ukončením spolupráce se studiem Nikkatsu, ale to bych už příliš odbočoval... Příběh sám o sobě je jednoduchý, ale jak už bývá u podobných filmů zvykem, rozhodně není tradiční. Hlavní oblouk se točí kolem trojice postav, která spolu udržuje velmi bizarní vztah. Šizuko vyhrožuje svému manželovi Tojamovi, že se s ním nechá rozvést, ten si to ovšem nenechá líbit a najde věru netradiční řešení tohoto problému. U svého zaměstnance Makota najde fotografie se sadomasochistickou tématikou a požádá jej, aby Šizuko přeučil v submisivní slečnu. Jako vedlejší téma je uvedeno Makotovo trauma, kdy kvůli vraždě z dětství není schopen sexuální styku, trauma, se kterým se vyrovnává pomocí narůstající lásce k Šizuko. Nechci se tu pouštět do sáhodlouhé kritiky, takže za všechny klady uvedu pouze jeden poměrně zajímavý. Hana to hebi nádherným způsobem vykresluje vztah mezi synem a matkou, který je i v dnešní době velmi aktuálním tématem. V současném (zejména ženském) tisku se problematika mužů, kteří zůstávají závislí na své rodičce i v pokročilém věku, propírá stále dokola, ovšem o protipólu, který považuji za závažnější a většinou ústící právě v prvně jmenované, se toho příliš nepíše. Tento tzv. "mateřský komplex" hraje v Konumanově snímku velmi podstatnou roli a vyobrazen mnohem lépe než v jiných snímcích, kde se vyskytuje (mj. Monster-in-Law, kde se dokonce jedná o hlavní téma).

Stejně jako ve většině svých předchozích filmů se Jusuharu Hasebene v Reipu 25-ji: Bokan soustředí zejména na změny v chování obyčejného jedince vystaveného traumatické zkušenosti. Tentokrát se jedná o zaměstnance čerpací stanice, který se díky svému kamarádovi postupem času stává z řadového občana sexuálním násilníkem. Netřeba dodávat, že kamarád - mimochodem vysněná kořist šéfa homosexuálního gangu! - se znásilňováním nevinných děvčat již nějaký ten pátek živí a hlavní hrdina se v podstatě stává jakýmsi jeho žákem. Závěrečný díl Hasebeneho trilogie sice není co se týče dějové nápaditosti tak povedený jako ten předchozí, ale v kompaktnosti zcela jasně vyhrává. Reipu 25-ji: Bokan disponuje zápletkou, díky níž má každá sexuální scéna své opodstatnění, neboť utváří charakter hlavní postavy. Po svém uvedení byl označen za nevkusný a přehnaně násilný, dnes se však tyto nálepky ukazují jako snadno sloupnutelné. Co se násilí týče, výrazně zaostává dokonce i za svým předchůdcem (posledních 10 minut v předchozím snímku trilogie hravě spolkne násilí rozložené v celém Reipu!). Pohoršení nad sexuálními scénami se ovšem pochopit dá. Zejména pokud vezmeme v potaz, že znásilňované si samotný akt většinou velmi užívají, ba dokonce uplácejí pachatele, aby byly znovu navštíveny! Za minimálně provokativní ve své době mohly být označeny i homosexuální části, přičemž anální i orální sex s mrtvým mužem může být zapamatování hodný i dnes. Přesto byl však humbuk, který kolem celého snímku vzplál, zbytečný.

Hakujitsumu se překvapivě ukazuje jako velmi zajímavá a zábavná studie sexuální představivosti jednoho nenápadného jedince. Od prvního pink snímku, a zejména světoznámého Tetsuji Takečiho, jsem očekával trochu něco jiného, ale o to pozitivněji jsem překvapen. Jakožto jediný vážný problém vidím nepřiměřeně přepálené scény trýznění, které trvají několik minut, přestože se v nich téměř nic neděje – běh po eskalátorech vypadá nakonec dokonce směšně. Kladem budiž téměř vše ostatní, ale zejména je potřeba vyzdvihnout naprosto geniální hudební doprovod, který zajímavým způsobem zpracovává zvuky známé ze zubní ordinace. Spíše než s nejznámějšími snímky žánru bych Hakujitsimu srovnával s o pět let mladším filozofickým artspoiltation pink kouskem Juke juke nidome no šojo (aka Go, Go Second Time Virgin).