Dudek

Perfektní řemeslo, které hodně těží z tématu druhé světové války a žánrového kánonu, do nějž ovšem příliš nepřidává ani jej neporušuje. Je škoda, že tvůrci nevěnovali více úsilí a času souboji Max versus Siegfried (mohl to být chytrý a nekompromisní záporák). Ten se sice filmem prolíná a dokonce má i jakési vyvrcholení v jeho závěru, ale je příliš nekonzistentní a schématický. Což se v podstatě dá říct o celém snímku. Souboj Norů proti Němcům je díky skvělé audiovizuální stránce řekněme našlapaný, ale troskotá v základech. Tvůrci si házejí klacky pod nohy už jen tím, že divákovi nabízejí i náhled na situaci ze strany protivníka. Kvůli nedostatečnému prostoru ale Němci vypadají neschopně a jakékoli jejich pokroky jsou předneseny zkratkovitě. Nepůsobí jako důstojní soupeři. Škoda…

V základu jednoduché téma dokázal Erling Jepsen uchopit jedinečným způsobem. Příběh manipulativní hlavy rodiny je totiž vyprávěn skrze malého chlapce. Ve své naivitě se tak snímek stává ještě drsnějším, než by byl za normálních („dospělých“) okolností. Zároveň je však toto uchopení prostředkem ke zkratkovitému odvyprávění některých částí.

Čistý film, který se zbytečně nekasá a místo pozlátka jde rovnou na dřeň věci. Ačkoli pracuje se stejnými či podobnými proprietami jako většina ostatních žánrově příbuzných snímků, působí v celé své délce mnohem intenzivněji a autentičtěji. Tvůrci hned zpočátku budí drsnou náladou. Pracují s šedým prostředním, dunivým podkresem a všudypřítomnou nepřátelskou atmosférou. Navíc umožňují jisté sjednocení diváka s hlavní postavou. Oba do vězeňského prostředí vcházejí poprvé a nevědí co čekat. Příběhově však R až tak přesvědčivý není. Jedná se o směsici několika nápadů a drsného zakončení, které jsou spolu provázány nepříliš originální a zajímavou dějovou linií.

V využívá těch nejpodvratnějších nástrojů k upoutání diváků, ale používá je sakra dobře. Přesně tak jako Anna. Otevírá divoké dějové linie, které však dokáže snadno utnout, jednotlivé díly nechává pikantně otevřené, obsahuje šílené dějové obraty, hrdinové jsou v neustálém nebezpečí, záporné postavy si několikrát za díl zopakují své plány a pomrkávají do kamery... Ano, je to laciné, a několikrát i směšné, paradoxně však i tyto momenty, ve kterých V působí slabě, posilují seriál jako celek. Fanoušky původního seriálu jistě potěší překvapivý návrat Jane Badlerové v roli Diany.

Dabangg pracuje s akčními scénami podobně jako s tanečními výstupy. Fungují jako odlehčení děje, pobavení diváka a částečně též k posunutí příběhu. Hned ta první ukazuje, jakým směrem se asi snímek vydá. Její nadsazenost dává vzpomenout na Jackieho Chana a to nejen choreografií, ale též použitím neotřelého artefaktu, v tomto případě hasičské hadice. Režisér Kashyap sází na moderní pojetí a nebojí se využívat takových vymožeností jako je zpomalení, ba až zastavení času (pohybu), v některých momentech. Zároveň si hodně pohrává se střihem, od kterého nejspíš očekává větší dynamičnost. Přestože stříhá docela divoce, někdy až nepříjemně rychle, zůstávají scény přehledné a lze se v nich lehce orientovat. Protipólem k akci jsou klidnější scény, ve kterých je vyprávěno několik nepříliš dobře konstruovaných příběhů. V první polovině filmu je to dvojice romantických pasáží ze strany obou bratrů a samozřejmě rodinné peripetie. Ani jedno příliš nefunguje. Jakmile se do středobodu děje dostává Makhi, snímek značně trpí. V druhé půli do sebe však všechno vcelku slušně zapadá a zpočátku nepodstatná rodinná problematika se rázem stane nosným prvkem děje. Největším problémem Dabanggu však nemusí být ani tak samotný příběh, jako spíše dějová schematičnost, která je jasně čitelná od prvního momentu. Jenže odsuzovat tento film na základě jeho „jednoduchosti“ by znamenalo jen přiznat vlastní neschopnost jej správně uchopit. Jakožto machovská připomínka zlatých let akčního filmu však funguje velmi dobře. Přestože salvy smíchu vyvolat nemusí a nejspíš si ani nezíská zástup fanoušků, nemohu mu nepřiznat, že má jistý šmrnc, i když ta pravá jiskra mu chybí.

Klasický tibetský příběh ukotven mezi dva důležité body Thopagova života, narození a cestu k předurčenému učiteli. Neten Chokling snímek zachytil asi tak, jak většina diváků očekávala, minimalisticky. Vyprávění příliš nezkrášluje ani neobohacuje o motivy, které by mohly být z audiovizuálního hlediska vděčné. Dokonce ani příliš nepoužívá hudební podkreslení, uchyluje se k němu jen v několika málo dramatických momentech. Prostě jen vypráví. A právě to může být pro některé diváky kámen úrazu. Milarepa působí poměrně meditačně, možná by se dalo říci až suše. Ukazuje život vesničanů, nabízí záběry na tibetskou divočinu a pomalým tempem seznamuje diváky s jedním z nejznámějších budhistů. V 90 minutách se toho stane spousta a zároveň nic. Přestože konflikt je jedním z ústředních témat příběhu, snímek samotný jej posouvá někam do pozadí. Na rozdíl od většiny současných snímků se nesnaží diváka zahltit emocemi, i když téma k tomu přímo vyzívá. Vše je podrobeno jen Thopagovi a jeho životní cestě. Příjemné, lehké, osvěžující…

Enthiran je snímek diametrálně odlišný v každé své části. Během tří hodin několikrát změní svou tvář, žánr i vyznění. Každá fáze je pak ohraničena Chittiho vývojovou etapou. První třetina je rozhodně nejslabší. Funguje hlavně jako seznámení s jednotlivými postavami, robotem a určuje budoucí vývoj. Hudební čísla jsou střídmá, odlehčují děj, ale nikam jej neposouvají. Jsou spíše komentátorem některých situací. Druhá třetina je mnohem zajímavější. Příběh je již jasně nastolen, motivace a vztahy mezi jednotlivými postavami taktéž. Chitti se navíc posouvá do mnohem lidštější sféry. Díky spojení citů se svými schopnostmi se dostává do čím dál více absurdních situací (skvělá, i když nepodstatná (jako mnoho jiných), scénka s komáry). Změna je znát i na tanečních scénách, které jsou velkolepější. Snímek pak vrcholí poslední hodinkou, která je doslova akční řeží až hollywoodských rozměrů. Vlivem několika výborných nápadů, které jsou živnou půdou mnoha scén (formace) a neustálému nadhledu snímek povětšinu stopáže nijak výrazně nedrhne. Dějové návaznosti jsou pozvolné a logické. Přesto se opět potýkám s problémem nejspíš typickým pro indickou kinematografii. Vcelku vzato je to celkem dobré, a nebýt první třetiny, nejspíš bych řekl i výborné.

Indická šílenost, která rozhodně stojí za zhlédnutí. Snímek působí v evropských poměrech jako zjevení, nicméně si troufnu odhadnout, že v jižní Asii se o nic šokujího nejedná. Ve třech hodinách dokáže S.S. Rajamouli roztočit osudové romantické drama s až neskutečným nadhledem v akčních výjevech. Díky rychlému střídání stylů, přehnané grotesknosti jednotlivých scén a překvapivosti dějových peripetií se mu daří po celou dobu držet neúprosné tempo. Nabaluje na příběh další a další linie, skvěle pracuje s postavami a dokáže se nevídaným způsobem vracet k nedořešeným věcem z minulosti. Vzhledem k talentu hlavního protagonisty dokáží navíc strhnout i taneční výstupy a v absolutní většině případů nepůsobí jako rušivý prvek. Z některých scén je ale přeci jen cítit jistá únava a prospělo by jim trochu více dynamiky. Rajamouli věnuje příliš času absolutně nepodstatným věcem, které sice fungují jako velmi zábavné vložky, ale pro film samotný nejsou nijak důležité. Kvůli tomu v konečném důsledku Yamadonga působí spíše jako slepenec zábavných scének, než jako soudržný celek. Nicméně jako atrakce funguje tenhle kousek výborně.

Nudný a dokonale neinvenční thriller. Duo Alfredson Frykberg naprosto rutinně osekalo předlohu a bez větších zásahů tohoto okleštěnce převedlo do filmové podoby. Vzhledem k faktu, jak komerčně silný materiál se jim dostal pod ruky je jejich znuděný přístup řekněme až šokující. Místo aby si užívali svou chvilku slávy, zahazují možná poslední možnost ke kariérnímu stoupaní. Většinu stopáže zabírají konverzační scény sloužící k seznámení diváka s potřebnými fakty. Snad jen u jedné jediné autoři pracují i s flashbacky, ostatní jsou soustředěné kolem dvojice posluchač-vypravěč a jedinou dynamiku tak poskytuje buď chůze (případně vložka s květinou), nebo urputné soustředění poslouchajícího (v lepším případě skok pro zbraň). To co v předloze díky absenci vizuální složky funguje velmi dobře, v adaptaci až bije do očí. Film Dívka, která si hrála s ohněm je kniha zbavená většiny svých silných stránek, která v některých momentech připomíná karikaturu sebe samé.

Naprosto souhlasím s c.tuckerem. Pro evropského diváka není Osoba třetí, číslo jednotné zajímavá z fabulačního hlediska, ale spíše kvůli své formální složce. Příběhová linie samotná se dá označit za tuctovou, či spíše tuctově načrtnutou. Příběh ženy, která se několikrát denně musí potýkat s místně kulturními návyky, jež jí notně komplikují život, je zde vyprávěn všemi různými žánry, což zřejmě napomáhá zrychlení děje. Stejný účinek má i výrazný hudební doprovod, který je jasným identifikátorem (a lákadlem) snímku. Pro bangladéšské filmové fanoušky je pak ohromnou atrakcí i populární zpěvák Topu, jenž ztvárňuje sebe samého. Díky dynamické režii a malé znalosti jihoasijské kinematografie dvě hodiny utekly jako voda. Spíše než dějové zvláštnosti a nějaké poselství mi však v hlavě zůstaly tóny jednotlivých skladeb a jedna prostá otázka. Je Ruba hloupá dívka nebo bystrá žena, která je vždy nad věcí a snaží se marně bojovat s údělem bengálčanek? Z hlediska prolamování ledů na bengálské politickospolečenské scéně se však jedná o velmi odvážný a důležitý snímek.