Dudek

Oproti Music for One Apartment and Six Drummers krok zpět. Celovečerní stopáž s sebou přináší nutnost přivést do příběhu koherentní děj, který zase vyžaduje větší práci s postavami. To jsou ovšem složky, které Zvuk hluku potápějí. Příběh zde slouží jen jako spojnice mezi jednotlivými více či méně povedenými hudebními čísly a snaží se dát ději větší opodstatnění, vysvětlit jej. Až na několik málo momentů jsou tyto spojnice zbytečné a je z nich cítit jistá omšelost, jako by byly jen narychlo naroubovanou nástavbou. I přesto celý snímek statečně drží pohromadě a směřuje k jistému vyvrcholení, které není tak silné, jak by mohlo být, nicméně svůj smysl má.

Hačikó - příběh psa se snaží fungovat jako zprostředkovatel přenosu nepochybně zajímavého a dojemného příběhu z Japonska do západního světa. Již dle prvních záběrů ze školního prostředí se dá očekávat, že snímek se bude minimálně tvářit jako oslava přátelství mezi člověkem a psem. Ačkoli se žactvo na umístění toulavého psa hned vedle Kryštofa Kolumba dívá zprvu s despektem, je jasné že Hačikův příběh nakonec přijmou se slzami v očích a hromovým potleskem. Nejspíš není třeba psát, že stejný vývoj tvůrci očekávají i od diváka a využívají k tomu prostředků lehce přízemních. Jak už jsem uvedl na začátku, příběh Hačika a jeho pouta k adoptivnímu majiteli je fascinující a dojemný, ve snímku, resp. v této adaptaci, na mě však příliš nezapůsobil. Hlavní vinu kladu zejména na strukturu filmu, který pro mě postrádá dějovou kostru. V podstatě dojde jen k dvěma přelomům mezi třemi pseudodějovými fázemi. V první fázi je nalezen Hačiko, nejdříve je odmítán, ale velmi rychle se mu podaří přejít do druhé fáze, kde se stane nedílnou součástí roviny. Obě tyto části kladou hlavní důraz na roztomilost psího představitele a přenos pouta mezi Hačikem a profesorem na diváka (ať je to první příchod na nádraží či pozdější aportování). Druhým důvodem je i zbytečné použití digitálních berliček, které příliš očividně působí pouze jako zaplácnutí prázdného místa, během kterého musí Hačiko zestárnout (rychlé změny ročních období). Na druhé straně je třeba pochválit kameru, které zejména na začátku krásně ukazuje, že navodit pocit nezávislého pozorovatele lze i bez divokého švenkování.

Ohromné zklamání. Jako náhled pod pokličku známé náboženské organizace Odlišné světy fungují jen částečně. Neukazují jakým způsobem Svědkové Jehovovi pracují, ale soustředí se zejména na důsledky vnitřních předpisů. Největší důraz je zde kladen na problematiku opuštění svědků, tedy provázanost jednotlivých členů. Bohužel se snímek točí od začátku ve smyčce, neustále se opakuje a vývoj je téměř nulový. Jako vystihnutí pocitů hlavní hrdinky to je zajímavé a nejspíš i pravdivé, ale z diváckého hlediska se nejedná o příliš uspokojivou záležitost.

Naprosto klasický snímek, který jede po stokrát vyjetých kolejích, aby se pustil do urputného scénáristického boje, ve kterém selhává. Zpočátku jednoduché, lehké a poměrně zábavné, ke konci však tvůrci nabalují na příběh další a další nesmyslné nánosy balastu, pod kterými děj značně trpí. Pár povedených vtípků a senzačně šílená Bailee Madisonová snímek bohužel nezachraňují. Nicméně nejen podle hodnocení se dá soudit, že své diváky si to najde.

Neděle 1. května 2011. Dnes je tomu přesně sedmnáct let, kdy na závodním okruhu zemřel aktivní pilot formule 1. Neděle 1. května 1994 je datem, které zná každý fanoušek toho sportovního odvětví. Už to samo o sobě je významným ukazatelem, jak velikou osobností byl Ayrton Senna da Silva. Dokumentů o jeho životě, resp. spíše jeho kariéře a smrti, vznikla již spousta a většinou se od sebe nijak výrazně neodlišují. Věnují se zejména jeho soupeření s Alainem Prostem, úžasným výkonům, které podával na mokru a v neposlední řadě vlivu, který měl na brazilské spoluobčany. Kaspadiův příspěvek k tématu se schematicky od svých předchůdců nijak neodlišuje, přesto jde alespoň v některých momentech více do hloubky. Důvod je jasný, díky podpoře Sennovy rodiny a Bernie Ecclestona (vlastník komerčních práv F1) měl možnost prodrat se ohromnými archívy doposud nikdy neviděných záběrů. Pro fanoušky je tak jistě zajímavý náhled do jednání jezdců s FISA, pro nepamětníky pak určitě i osoba Jeana-Marie Balestreho. Celkově však snímek nepřináší k tématu příliš nových informací a nenabízí ani čerstvý pohled na Sennovu kariéru. Jen málokdy se nestaví k Sennovi nekriticky a spíše než hloubkovým studiem jeho kariéry a života připomíná Brazilcův pomníček, ba možná pomníček jedné nezapomenutelné etapy v historii formule 1. Není to nic překvapivého, spíše naopak. Přesto je však škoda, že autor nevyužil spousty archivních materiálů, aby ukázal i Sennovy méně známé stránky. Z filmové stránky se také nejedná o nic nového. Klasické spojení dobových záběrů s mluvícími hlavami, které je posléze či v průběhu (a někdy dost hloupě) komentují, graduje ke konci, kde Kaspadia znatelně tlačí na emoce. Všechna čest, samotná nehoda není rekonstrukcí, ale jasně a bez komentáře zachycuje situaci přesně tak jak se stala – jak jinak než z dobových materiálů. Jenže předchozí záběry jsou značně slzopudné. Senna několikrát mluví o tom, že kariéra je krátká, ale život ho čeká ještě dlouhý, polemizuje o svých plánech a říká, že ještě není čas umírat, protože je toho spousta co je ještě třeba prožít. Nedivím se, že Ron Dennis brečel. Jak už jsem uvedl, tohle není jen příběh Ayrtona Senny, ale zároveň jedné krásné etapy, na kterou se jen tak nezapomíná.

Ačkoli tomu mé hodnocení nijak nenasvědčuje, je Ibrahim v rámci příbuzných snímků čistý průměr. Podobně jako většina z nich je obsahově „silný“. Tato síla tkví zejména v načrtnutí tíživé životní situace, tématu dospívání a situování do minulosti. Scénář se přímo vyžívá v používání berliček a pozlátka, aby skryl vlastní prázdnotu, a vlastně se mu to vcelku daří. Je opravdu úctyhodné, nakolik se dokáže film, který v podstatě řekne jen „Moje ruce, moje ústa.“ tvářit chytře.

Poměrně originální příběh vždy neznamená originální film. Jhootha Hi Sahi je krásným příkladem. Samotná premisa má rozhodně nápad, jenže jeho využití dost drhne. Snímek využívá klasických vyprávěcích struktur, které známe zejména ze situačních komedií, na rozdíl od nich však nepracuje příliš dobře s rozmístěním, množstvím ani úrovní vtipů. Mnohem více než o několik povedených dílů sitcomu za sebou jde o jednu pěkně dlouhou epizodu. V rámci indické kinematografie se nejspíš jedná o zajímavý a svou strukturou nápaditý snímek. Na evropské publikum však příliš nezapůsobí. Zamrzí zejména absence nápadů (jak v příběhu, tak v tanečních vystoupeních), kterými indické filmy většinou přímo překypují. V několika chvílích však příjemně překvapí vlastní sebereflexe (např. při tancování na veřejnosti).

Strašlivě slaboduché a přitom měli tvůrci v ruce spoustu es. Preußlerova předloha je sama o sobě velmi povedeným dílem, jehož adaptace nevyžaduje přílišné změny.Dle předpokladu jsou všechny změny příběhu spíše přítěží než posílením. Od začátku je cítit snaha přiblížit tuto hornolužickou legendu současnému publiku, zesílit reálné podklady a z určité části omezit zobrazení magie. Nic proti tomu, ale pak je třeba udělat více než jen seškrtat některé části příběhu, zjednodušit (už tak dost jednoduchou) dějovou linku a přizpůsobit charakter mistra. Tvůrčí tým si zaslouží pochvalu snad jen za scénu první velikonoční noci. Ne, že by byla něčím excelentním, ale zobrazením obřadu a použitím srbštiny (?) vzdávají hold prapůvodu Krabatovy legendy. Krabat v této podobě je pouze velmi slabým snímkem, který si není jist na koho má zapůsobit. Nemusela by to být taková tragédie, kdyby se bylo o co opřít. Ale vzhledem k absenci kvalitních hereckých výkonů nebo alespoň silného hudebního doprovodu není na co vzpomínat.

Boy velmi těží z dvojího pohledu na příběh. Jednu stranu pohledu nabízí Chlapec, tedy hlavní postava, a jeho kamarádíčci, zatímco druhý zprostředkovává v menší míře několik vedlejších jedinců. Divák, jakožto vševědoucí pozorovatel, má možnost sledovat názory obou stran zároveň. Mezitím co se plátně odehrává, díky Chlapcově interpretaci a naivitě, radostná událost (návrat otce k rodině), publikum si uvědomuje nešťastnost celé této situace a vnitřní zranitelnost sympatických hrdinů. Ačkoli se nejedná o příliš inovativní přístup, nelze mu upřít v jeho jednoduchosti výbornou funkčnost. Zvlášť, když je poměrně vtipným způsobem zdvojnásoben (Rocky). Jako jednohubka docela dobré, ale kvůli slabé přidané hodnotě a odmítnutí vybočit z vyšlapané cestičky bych si přeci jen nepřidal.

Mnohem více než příběhový film, sondu či dokument připomíná Johnny Mad Dog vzkaz. Nedá se popřít, že je opatřen jednoduchým dějovým obloukem, má směr a ukončení, nicméně něco co by se dalo uchopit jako klasický příběh najdeme jen stěží. Pokud bychom chtěli snímek uchopit jako sondu, jen těžko nám poskytne nějaké závěry. Jedná se spíše o studování následků bez znalosti výchozích příčin. Dokumentárnímu pojetí zase brání vysoká nekonkrétnost. Johnny Mad Dog není ukotven v čase ani v prostoru. Žánrově má nejblíže asi k městské road movie. Partička bizarně oblečených dětí putuje městem a v podstatě zabije vše co potká. Cesta je však naplněna několika přerušeními obsahujícími, krom spousty křiku a siláckých gest, určitý posun. Johnny Mad Dog určitě není špatným snímkem. Naopak, je zajímavým příspěvkem už jen kvůli svému přístupu. Sázka na neznámé herce se zde nejednou vyplácí. Použití humor v několika scénách překvapí, na druhou stranu působí přirozeně a neurazí. Věta „Tak buďte opatrní, Izraelci nebo Chuck Norris mohou být okolo.“ má velkou šanci na zápis mezi nejlepší filmové hlášky. Nicméně troskotá na slabém vyprávění. Schéma jdeme-něco se děje-jdeme-něco se děje sice zpočátku není špatné, ale jakmile si divák zvykne na okolí a omrzí ho zajímavý dialekt místní angličtiny, uvědomí si, že snímek se točí v ohromné smyčce, která de facto mohla být ukončena kdekoli a kdykoli. Navíc jsou veškeré uzavřené scénky zajímavé jen kvůli věku protagonistů, absolutně ničím jiným nezapůsobí. A pokud je celý snímek vystavěn jen na faktu „budeme šokovat tím, že jsou mladí“, pak je něco bohužel špatně.