Elerrina

Tohle je tak těžké hodnotit, že raději žádné hodnocení nedám. Emocí to ovšem vzbuzuje spoustu, od naprosto nekritického nadšení z první poloviny, kdy hlavní vyprávěcí linka s ukecanou, sympaticky bojovnou pavoučicí vládne, a ta vedlejší s princem Shunem a palácovými intrikami je poměrně snesitelná, přes rozčarování z druhé půlky, kdy pavoučice na dlouho zmizí a Shun a jeho putující družina se nás mezitím snaží unudit k smrti, až po znechucení z finálního mindfucku, který obě časově oddělené linky spojí a zároveň i pohřbí. (A ne, ono x-krát zmiňované tajemné pozadí tohohle RPG světa není nijak extra zajímavé, úplně stačilo přečíst si ten obsah na wiki.) Hodně divná a nepříjemná je taky postupná proměna stylu animace, dovedená v posledním souboji až k nekoukatelnosti.

Lehce chaotický guláš nasekaný z Demon slayera, Naruta a několika dalších shounenů, zalitý ostřejší tmavou a krvavou omáčkou a dochucený občasným sklouznutím k infantilnímu groteskovému humoru, který vytváří s tou temnou a rádoby osudovou atmosférou bizarní kontrast. Moje miska ramenu to asi nebude, takže drop po 6. epizodě.

Nejnovější přírůstek do světa Natsumeho knihy přátel je takovým milým návratem ke kořenům téhle rozsáhlé série. Ve dvou krátkých příbězích Natsume opět dělá to, co umí nejlépe - pomáhá bytostem neviditelného světa i lidem, kteří se s nimi nechtěně zapletli. První epizoda je takovou pestrou lesní bojovkou o lákavou výhru, druhá lehce tajemnou historkou o záměně osob. Jak už napsal Jeoffrey, nejedná se o nijak výjimečné kousky, je to spíš takový očekávatelný standard. Setkání s většinou starých známých potěší, absence nějakého zásadnějšího konfliktu nepřekvapí.

Ultimátní artbook na téma Herbertovy Duny a zbrusu nový level ve sci-fi žánru, to bezpochyby. Dokud může Villeneuve aranžovat ty své úchvatné prostorové kompozice zasazené do nejrůznějších lokací a děj jen zlehka odbývat naznačováním atraktivních mocenských intrik, je to dokonalé. Ovšem když už musí v druhé polovině konečně vytáhnout akci, ukáží se slabiny jeho dramaturgie. K postavám, po celou dobu servírovaným jako sošné symboly, je těžké něco cítit, i když umírají, dobytí Arrakisu působí chvílemi jako spartakiádní vystoupení osvětlené vybuchujícím digibordelem a finální dění na poušti už krásné vizuály nemohou zachránit před občasnou roztahaností. Update po druhém zhlédnutí: Napodruhé je to o něco lepší, ten divný hudební podkres se mi dokonce začal i líbit. 90%.

Violet Evergarden tak trochu klame tělem. Zajímavá hrdinka, která v tom starosvětském prostředí alternativní prvoválečné Evropy působí zjevně nepatřičně - jako kdyby se do něj propadla z nějaké kyberpunkové dystopie. A stejně klamavým způsobem si s divákem pohrává i děj. Nejprve naláká na osobitou a půvabnou veteránku a její problematické začleňování se do normální společnosti. Pak předstírá, že bude o milých a cituplných lidských příbězích, skrze jejichž spoluprožívání se podaří emocionálně vyprázdněnou hrdinku vyléčit z válečných traumat. Ovšem v poslední třetině se urve ze řetězu a rozhodne se být tou největší citovou vydíračkou pod sluncem, a k tomuto cíli dokráčet přes mrtvoly věrohodnosti, smysluplnosti a jakékoliv soudnosti. Hlavně vyobrazení úžasných Violetiných bojových schopností v minulosti i v přítomnosti ve mně vzbuzovalo akorát záchvaty veselí, což asi nebyl záměr tvůrců. Nicméně, pokud je někdo zvyklý při večerních seancích pod lampou s růžovým stínítkem pravidelně vyndávat mozek z hlavy a ukládat ho do šuplíku vedle levandulí navoněných kapesníčků, může si směle při hodit pár hvězd navíc.

První polovina vtahující a lehce klaustrofobická atmosféra aristokratického dívčího penzionátu, druhá prostince upřímná oslava krás poštovní služby. Sice je to opravdu jen jedna (dvoj)epizoda natažená na délku filmu, nějak se jí ale daří vybudovat atmosféru magického realismu, který je příjemné sledovat. Dost mě pobavilo, že Violet, která celou první třetinu seriálu byla za těžkého asociála, tady najednou zastává roli učitelky etikety. Závěr bohužel trochu vyšumí do ztracena, ten dojemný příběh sesterské lásky mohl být zakončen nějak uspokojivěji.

Hodina dějové vaty úplně o ničem a pak obvyklá violetovská emocionální ždímačka a pár hysterických scén na závěr. Očekávala jsem, že vysvětlení majorova dlouhého zmizení bude pěkně přitažené za vlasy a nebyla jsem zklamána. Violet romanticky skákající z odplouvající lodi do moře a plovoucí ke břehu a podobné špeky z červené knihovny - s těma svejma kovovejma rukama by zahučela ke dnu jako cihla.  Po skončení filmu cítím hlavně úlevu, že se její příběh konečně uzavřel.

Ultimátní prototyp všech shounen příběhů typu from zero to hero a zároveň vtipná japonská odpověď na tradiční americké superhrdinské a x-menovské mýty. Obratně se tu balancuje na hranici mezi poctou a promyšlenou dekonstrukcí výše zmíněného, která spočívá především v tom, že hlavní hrdina, i jeho velký vzor, mají od začátku zásadní handicap. Který - jaké překvapení - překonávají šíleným odhodláním, neústupnou vytrvalostí a především naprostou absencí pudu sebezáchovy. My Hero Academia je ovšem víc než jen obvyklou poctivou náloží silných emocí, soubojů a urputného sebezlepšování. Je také skvěle propracovanou vztahovkou mnoha zajímavých postav, která se postupně během několika sérií rozprostře do neobvyklé šíře, aniž by při tom ztratila na kvalitě.

První série nám pouze rozestaví základní figurky na herním plánu, nastolí vztah Midorii k nejdůležitější osobě jeho života, představí pár spolužáků a ukáže padouchy. Je to jen taková krátká ochutnávka tohohle barvitého fantaskního světa, ve kterém hrdinství není vlastností, ale respektovaným povoláním.

Nabušeně zábavná první polovina se sportovním festivalem rozvíjí stávající charaktery a skvělým způsobem představuje celou řadu nových. Ano, takhle má vypadat práce s vedlejšími postavami - dívám se na tebe, Demon Slayere, při pohledu na tyhle barvité, zajímavě propracované hrdiny se můžeš akorát tak stydět v koutku. Navíc tu máme určitou nepředvídatelnost děje, která se obratně vyhne očekávanému průběhu finální vyřazovací soutěže. Prostředek série trochu přitlačí na pilu a při nahlédnutí do světa za školními zdmi během stáží připomene, že padouši nespí a nebudou čekat na to, až budoucí hrdinové dostudují. Závěrečné zkoušky formou soubojů už jsou pak jen třešničkou na dortu všech těch nápaditých hrátek se schopnostmi a vlastnostmi (ředitel školy se okamžitě stává mým oblíbencem). Pořád je to hlavně o Midoriovi a jeho dlouhé (a těžké) cestě za životním snem, ale zdaleka už v tom není sám, fandit se tady dá opravdu všem.