Elerrina

Hrst vykalkulovaných citových vydíraček, postavy ploché jak hrudník jedenáctky a random směska motivů, které má autorka asociativně spojené s britskou magií a legendami. Jediným originálním prvkem je tu ta Eliasova hlava. Drop po 8. epizodě, meh.

Ačkoliv detektivky nejsou můj obvyklý šálek čaje, tahle originální a lehce podvratná pocta staré škole je opravdu skvělá. Budu muset vzít zpět všechny ty kletby, které jsem na Riana Johnsona seslala, pokud se nemotá kolem slavné space operety a může si plácat své vlastní bábovičky na svém vlastním písečku, tak to nemá chybu.

Seriál pojatý jako slice of life partičky loserů, originálně nahlížející na isekai téma z obrácené strany. Předkládá nám tudíž pomalu a hypnoticky odvyprávěné každodenní starosti a radosti party teenagerů, kteří po ztrátě paměti žijí ve hře typu „sword and sorcery“ a navíc jsou to ti nejméně schopní ze všech, takže mají zpočátku problém se zabitím i té úplně nejslabší nestvůry. A protože jen za zabité nestvůry si tu mohou koupit všechno potřebné k životu a dalšímu boji, docela dlouho se motají v existenčních problémech, občas až bizarně humorných (nedostatek spodního prádla). Jejich úspěch závisí na vzájemné spolupráci, takže se musí naučit spolu vycházet, i když najít si k sobě cestu bývá občas opravdu těžké. Kromě lovení goblinů sledujeme tedy společná jídla, večerní praní prádla, občasné hádky, nákupy ve městě, plánování akcí nebo třeba poetické noční rozhovory u ohně s kamarádem.  Někdy i s mrtvým kamarádem. Protože v tomhle světě není žádný restart a za chyby se platí. Přes to všechno je tenhle kousek vlastně docela optimistický, zdánlivě nekonečná tvrdá práce a snaha přináší postupně svoje výsledky a i ten nejméně významný hráč se nakonec může stát hrdinou. Zvláštní zmínku si zaslouží neobvyklá pastelová kresba pozadí, která ojedinělým způsobem dotváří poetiku tohoto světa.

Abramsovské prokletí starwarsovské nenávaznosti sice nějakým zázrakem obešlo Mandaloriana, na Boba Fettu ale dopadlo plnou silou. Příhody odepsaného námezdního lovce, který udělá kariéru u domorodého pouštního kmene, aby následně zjistil, že jeho důchodový účet zahrnuje pouze sluncem a pískem vybělené kosti a rozhodl se to vyřešit zasednutím místa lokálního zločineckého bosse, totiž vyplňují jen první čtyři epizody. Pátá nám ukazuje jeden událostmi našlapaný den v životě Mandaloriana, šestá je milostným dopisem Epizodě V a westernům, a sedmá servíruje zdlouhavé akční finále, které ale bohužel působí, jako by bylo z jiného seriálu. Pravděpodobně z nějakých alternativních Sedmi statečných, ovšem s tím, že statečné tu máme dva a k nim každého, kdo šel právě okolo. A to všechno je jen menší problém. Tím mnohem, mnohem větším, je totiž hlavní postava sama. Obsadit šedesátiletého dědu Temueru Morrisona do historky, která vyžadovala někoho o nejméně dvacet let mladšího, bylo fakt šílené castingové rozhodnutí. Vrcholem je pak pojetí Boby jako značně naivního skautského vedoucího v důchodu, který navíc ve finále hází wtf hlášky typu „já lidi svého města neopustím“ (jako kdyby obyvatelům Mos Eisley nebylo úplně šumák, který warlord se nastěhuje do Jabbahousu a bude od nich vybírat výpalné). Na druhou stranu, aby to nevypadalo, že jen haním, rozhodně se nedá říct, že by Bobova knížka nebyla v celku zábavná. Oldschoolové ladění je milým překvapením, fanservis funguje na 200 procent a celá řada jednotlivostí nebo cool scének opravdu potěší. Jen funkční storku nesmíte očekávat.

Celkem škoda, že ta kadence dokonale trefných satirických rýpanců do současné západní civilizace je (zpočátku místy a později čím dál tím víc) rozmělňována dějovou vatou, jejímž účelem je přiblížit nám oba hlavní hrdiny a ukázat, že i oni mají své chyby a slabosti jako všichni ostatní. Což je sice hezké, ale zbytečně to ubírá prostor tomu fascinujícímu popisu fenoménu fatálního selhání. Kvůli tomu pak v druhé polovině filmu dojde ke schematickému zjednodušení celého tématu a většina protagonistů už jen vyplňuje zbytek vyměřeného času bloumáním, zatímco důležité věci se dějí mimo ně.  Oceňuji ovšem, že emociálním středobodem závěru je poslední večeře, pojatá jako civilně-alegorický kontrapunkt ke křečovitým orgiím, kterým se (zřejmě) oddává zbytek lidstva. Satirickým vrcholem filmu je ovšem až první potitulková scéna, ta tomu vážně dává korunu.

Nadstandardně zábavné středoškolské anime, které se nijak nestydí za to, že čerpá inspiraci z My Hero Academia a maličko i z Harryho Pottera. Čtrnáctiletý Iruma je najednou zničehonic unesen do podsvětí, adoptován mocným démonem Sullivanem a požádán, aby jako jeho vnuk začal chodit na střední školu. Společně s ostatními démony. A přestože jeho největší snahou je být co nejméně nápadný a nijak na sebe neupozorňovat, vždy se mu nějak povede pravý opak. Po skvěle našlapaném začátku, kdy se dozvíme všechno podstatné, seriál postupně zvolní a většinu času pak v dost líném tempu servíruje středoškolský démonický slice of life, proložený sem tam nějakým tím arcem nebo zápletkou se změnou osobnosti. Je to celé takové milé a parodické, a většina postav jsou vlastně jen zábavné figurky (za mě vede třídní učitel Kalego, který je skvěle cholerickou verzí profesora Snapea). Jediné, co zamrzí je, že je to zase očividně rozplánované na nejmíň deset  sérií.

Dokud Iruma žil v lidském světě, neměl to snadné, protože ho kvůli jeho milé povaze všichni jen využívali. Jaká budoucnost ho tedy může čekat v podsvětí mezi démony? Tady ale není nic takové, jaké by to člověk očekával, s démony je vlastně docela legrace a ty opakované záběry na dosud prázdný trůn krále démonů jsou možná až příliš výmluvné.

Začátek s účastí ve školní radě výborný, ale bezkonkurenčně nejzábavnější je samozřejmě Irumova změna osobnosti v epizodách 6 - 8. V porovnání s tím je už pak zbytek série vlastně nudná šeď a to včetně neúnosně natahovaného arcu v zábavním parku. Který sice konečně představí silné nepřátele, v zásadě je ale zaměnitelný s jakýmkoliv větším soubojem z MHA. A fillery na konci jsou už jen otravné.

Pravá nefalšovaná čtyřiadvacetikarátová romantika, u které i otrlý cynik (tedy já), sáhne proti své vůli po krajkovém kapesníčku a zamáčkne slzičku dojetí. Přestože vztah mezi čtrnáctiletou dívkou, prodanou kvůli dluhům své rodiny jako nevěsta, a sedmnáctiletým mladíkem, zmrzačeným na těle i na duši, vypadá jako všechno jiné než recept na životní štěstí, opak je pravdou. Tuhle pomalu klíčící první lásku je prostě radost sledovat. Juzu je taková dokonalá Popelka – dokáže s úsměvem na tváři vařit, prát a uklízet celý den a ještě přitom utěšovat a povzbuzovat svého depresemi zatíženého snoubence. Její optimismus a empatie jsou opravdu nakažlivé. Jediné, co mi tam nesedělo, byly některé vedlejší postavy, které jsou zjevně na sílu natlačené do děje jen proto, aby měla hlavní dvojice kolem sebe rychle nějaké přátele. Závěr je patřičně dramatický i dojemný. Silné 4.

Dokud jsou to jen historky o rodičovském vztahu mezi nechápajícím tatínkem a roztomilou neposednou holčičkou zasazené do opravdu výjmečně barvitého fantasy světa, tak je to fajn. Od půlky se ale bohužel do děje začínají vkrádat náznaky brutality a podivné, občas docela nesmyslné zápletky typu: oni ti lidé si sami mohou za to, že byli námi příšerami pobiti a snědeni. A z finále mám trochu rozporuplné pocity, polidštění golema a jeho podléhání citům zašlo možná až příliš daleko.