Elerrina

Na první pohled další z řady zaměnitelných isekai o reinkarnovaném hrdinovi, u kterého si zpravidla jen odškrtáváte zabité nebo jinak poražené nepřátele a holčiny přidávané do harému (i když zrovna v případě tohoto chladného jedince je ten harém jen teoretický). Při pozornějším sledování ovšem zaujme Seikův nejednoznačný a trochu zneklidňující charakter, pěkně ztvárněná magie, která je přehledná a zároveň originálně pojatá, a pomalu se rýsující politicko-mocenské pozadí. Zase jsme totiž ve světě, ve kterém má v budoucnu bojovat předurčený hrdina na straně lidí proti králi démonů. Jenže démoni se rozhodli budoucí hrdinku a Seikovu spolužačku raději včas zabít, což se Seikovi, který by chtěl být v tomhle životě opatrnější, aby neskončil tak jako minule, vůbec nehodí. Závěrečný twist je pak hodně fajn, dává celému ději zpětně trochu jiný smysl a ukazuje, že tenhle kousek je přece jen o něco promyšlenější než většina ostatních spotřebních fantasy na jedno zkouknutí. 75%

Monumentální bitva, na kterou vnadila celá předchozí sezóna, je tady a je ....  možná až příliš monumentální? Ano, je to dechberoucí, je to ultimátní a je to temnější a brutálnější, než všechno, co tu bylo před tím, jenže - výsledkem je svět v troskách, na který není hezký pohled. A Midoriovi z toho všeho trochu hrábne. V závěru se nám sice opět dostává rádoby optimistických ponaučení o tom, že společně je možné všechno překonat a tak všelijak podobně, ale už to nějak není ono. Všechny ty kdysi vtahující osobní linky šly stranou (s vyjímkou  tragického dramatu v Todoroki family) a z kdysi celkem pozitivního hrdinského shounenu se stala změť hysterických traumat a celospolečenských konfliktů.

Překvapivě nápadité, opulentně výpravné a celkem snesitelnými vtípky prošpikované fantasy, které většinu času i docela slušně odsejpá. Skoro lituji, že jsem Dračák nikdy nehrála a že už nejsem puberťák, protože si dokážu představit, jak nadšeně bych napálila pět hvězd. Takhle musím s lítostí jednu ubrat za neuvěřitelně špatného Hugha Granta (ten chlap zapomněl hrát nebo co?), za podivně sestříhané a ozvučené soubojové scény a nefunkční rodinnou linku s odcizenou dcerou, která dost skřípe (ta linka, ne dcera). Ovšem Chris Pine je boží a fakt by mu měli okamžitě odklepnout čtvrtý Star Trek. 90%

Pochopila jsem, že vychovávat pubertální děti v akvárku je strašná dřina. I když vám s tím sem tam bodne nějaká velryba.

Dlouho postrádaný charismatický záporák konečně dorazil na scénu. A opět, zúročují se tu skoro všechny motivy, které v  předchozích dílech vypadaly jako jen tak ledabyle nahozené, což je strašně fajn.

Hezky a efektně se uzavřela většina příběhových linek, které byly od začátku načrtnuty, což opravdu potěšilo.

První půlka s budováním nové existence v odlehlé lidské vesnici je docela fajn koukatelná a hlavně tu konečně pro jednou máme opravdu dospělého, byť trochu uťáplého a natvrdlého hrdinu. Jenže čím víc se to blíží ke konci, tím víc to proklamované nepřátelství mezi lidmi a démony mutuje na stupidní a opravdu strašlivě kýčovitou jihoamerickou telenovelu. Vzájemně bojujícím nepřátelům stačí jen pohlédnout na roztomilé miminko, aby jejich okoralá srdce roztála a všichni si mohli padnout do náručí, protože seznali, že jsou vlastně jedna velká rodina (nebo alespoň přátelé, kamarádi a kamarádky), a tak. Takže si radši připravte kapesníčky. Nebo dostatek žehlení.

Mandalorian Slevová akce - dvě epizody za cenu jedné! No, nekupte to. Návrat Mandy a Bo-Katan z dolů byl super, ale trable doktora Pershinga mě fakt vůbec nezajímaj.

Spíš céčko než béčko, čemuž odpovídají ty tři použité lokace (trenažér kokpitu letadla, okraj džungle a rozbitý filipínský slum) i rozlítaná ruční kamera, soustavně se snažící zabírat již notně strejdovitého a umolousaného Gerarda Butlera co nejvíc zblízka, ačkoliv jeho vyžilému obličeji by prospěl spíš půlkilomerový odstup. S vyjímkou výživné finální přestřelky, kterou ovšem jistí přivolaný tým chladnokrevných profíků, ale působí všechna ta akce tak nějak předvídatelně a sem tam i nechtěně směšně, ačkoliv (mě dosud neznámý) Mike Colter zachraňuje co se dá a kečupem se nešetřilo. 50%

Jeden z nejsympatičtějších současných šónenů nafasoval třetí pokračování a nepřekvapivě se naplňují moje dřívější obavy, že to bude postupem času degradovat směrem ke zbytečné roztahanosti a spoustě nikam nevedoucích fillerů. Celou sérii vyplňuje jeden jediný arc – Dožínkový festival, kterého se účastní nejen Abnormální třída, ale i všichni ostatní studenti z ročníku (podobnost se školními eventy v My Hero Academia je jistě jen náhodná, že ...). Takže tu máme fajn úvodní tréning s novými učiteli, čtyřdenní lesní bojovku a nakonec finální oslavy, a pozornost je přitom bohužel stejnoměrně rozdělena mezi Irumu, všechny Irumovy spolužáky a ještě pár dalších nových, většinou zbytečných postav. Jenže zatímco u výše zmíněné MHA (za jejíhož odlehčenějšího klona se může Mairimashita! Iruma-kun směle považovat), byly vedlejší postavy skvěle napsané a opravdu zajímavé charaktery, tady jsou to prostě jen takové prvoplánové figurky, často doslova bez vlastního xichtu (za psychologicky nejpropracovanější z nich se dá považovat otravná, lehce retardovaná Clara, což hovoří za vše). Jako křoví pro groteskní děje fungují výborně, ovšem úporná snaha stavět okolo nich nějaká pseudodramata v průběhu festivalového boje vyloženě selhává. Za těch pár epizod čistě jen s Irumou pět hvězdiček, za ty ostatní jednu, no a vychází mi z toho lepší průměr. 70%