Elerrina

(původní text z 13.4.2022): Červená knihovna pro kluky maskovaná za historizující romcom s mýtickým prvkem (čarodějnicemi). Celé to prokletí, o kterém se mimochodem až do konce nic nedozvíme, tu bohužel funguje jenom jako zástupný symbol pro nemožnost naplnění touhy dotknout se žádoucího romantického protějšku. Ovšem zatímco mladičký vévoda je v podstatě normální, byť značně depresivní puberťák, Alice skutečná dívka prostě není. Je to jenom až směšně klišoidní personifikace erotických fantazií - roztomiloučká modrooká blondýna s předníma nárazníkama velikosti deset, dokonale submisivní a přitom se sklonem k sexuálním provokacím (které v tomto případě hraničí s absencí pudu sebezáchovy). Vzájemná interakce mezi těmito dvěma hrdiny je sice podána dostatečně emotivně i vtipně, ale to je jediný přínos. Vedlejší postavy jsou tu jen z povinnosti, děj to žádný nemá a naznačená tajemství odhalena nejsou. Hodně slabé tři, meh

Vizuálně je to rozhodně působivé, ale přijde mi, že se tam všichni chovaj jako by byli někde na prázdninách. Plus nenápadně ale vytrvale se posunujeme od sci-fi k čisté pohádce.

Po dlouhém odkládání jsem se nakonec dokopala i ke shlédnutí Kenshinovského finále a je bohužel přesně takové, jaké jsem se obávala že bude. Což znamená, mimo jiné: dlouhé tragické čumění do blba skrze přerostlou ofinu, soubojové scény zrychlené na Mach 1 aby to bylo co nejvíc kůl, dialogy pojaté pouze jako krátké berličky podpírající chatrný děj, vedlejší postavy z předchozích filmů objevující se deus ex machina, a ta šílená diference mezi reálně historicky pojatými kladnými postavami a wtf komiksovými záporáky je ještě výraznější než kdykoli předtím. Zachraňuje to jen finální souboj, který je skutečně velmi osobní a emocionální.

Wow, tak tohle je přímej zásah mokrou treskou mezi oči. Něco, co tu v takovéto podobě ještě nebylo – plnohodnotné zfilmování crazy shounen mangy/anime. (Pravda, už jsme dostali povedeného pseudohistorického Kenšina a trochu zparchantělou adaptaci Kovboje Bebopa, ale to byly výlety do jiných žánrů s jinými typy protagonistů a jasně ukazovaly, jak problematické, až skoro nemožné, je převést ducha kreslené předlohy do hrané podoby). Ale One Piece to dokázalo. Je to až neuvěřitelné. V zlopověstném Netflixu, známém przniteli všech žánrových předloh, zřejmě selhala cenzura, woke kvóty byly dodrženy jen v minimálním, téměř neškodném množství, tvůrce mangy si vydupal právo dohledu nad realizací a fanoušci nejen tohoto, ale i všech podobných superhrdinských shounenů se tak konečně můžou radovat. A vychutnat si všechna ta roztomilá klišé spojená s prototypem nezdolně optimistického, dobrosrdečného a naivního hrdiny, který si společně se svou partou nejlepších kamarádů hodlá splnit svůj sen a přitom z něj sálá tak obrovské nadšení a energie, že mu všechny ty pitomosti žerete i s navijákem. To vše kolem dokola opentlené perfektním castingem, skvělými hereckými výkony, nápaditou režií, atraktivní choreografií soubojů a celkem slušnou výpravou s povedenými trikovými sekvencemi. Drobné chybičky by se sice také našly – některé flashbacky do minulosti vedlejších postav jsou příliš dlouhé, zatímco v ději jsou místy očividně vynucené zkratky nebo výpustky, a dost mě zarazily i občas nepochopitelně civilní kostýmy, ale to jsou celkem vzato nepodstatné skvrnky rzi na jinak zářivé hromadě tohohle dobrodružného zlata.

Tak jsme se konečně v ději někam posunuli a navíc to má šmrnc, když už ne logiku. Je vidět, že když se k látce dostane jen trochu schopný režisér, tak může vypadat atraktivně i to mávání wzzzum wzzzum zářivkama. Plus Sabine se definitivně odhalila jako kardinální slepice.

Pokud jste neviděli ultradementní finále čtvrté série Rebels, tak jste vlastně ve veké výhodě, protože ještě můžete doufat ve smysluplnost zápletky. Ten, kdo je s tím večerníčkem seznámený, bohužel ví, že admirála Thrawna a Ezru si na konci odnesly jakési létající vesmírné velryby (nebo možná sépie, who knows). Takže je samozřejmě naprosto logické, že po několika letech od této události je nalezena mapa k místu jejich pobytu v tisíc let starém chrámu nějakých čarodějnic. Možná budeme ještě s láskou vzpomínat na Obi-wana a Bobu Fetta.

Plastová dobrodružství plastových figurek s plastovými emocemi a traumaty. Pro cílovku, která se pyšní tím, že jich má doma nad postelí plnou poličku to bude nepochybně pecka, pro všechny ostatní je to jen zbytečné testování slepé uličky animačního vývoje. Občas se vyskytne dobrý nápad nebo provedení, které by asi neudělaly ostudu, kdyby byly reálně zfilmované (finální bitva třetí série), je jich ale příliš málo na to, aby tuhle rozsáhlou, po všech koutech pokoje, pardon galaxie, roztahanou skládku hraček zachránily od průměrnosti. Ezra je navíc horký kandidát na titul Nejméně sympatický hrdina (v jakémkoliv) vesmíru.

Obsahem by to chtělo být modernější a dětem přístupnější variací na Princeznu Mononoke a formou by to chtělo napodobit Příběh hraček, ale ta kombinace obojího je hrozně nedomyšlená. Stejně jako většina dějových zvratů, jejichž nesmyslnost ani nemá cenu rozebírat - stačí se jen podívat, že za scénářem stojí Mari Okada. Jsou tu bohužel skoro všechny její typické trademarky, především časté zmatené a nelogické jednání emočně labilních postav, tady ještě navíc vylepšené o některá Netflix klišé (ten finální mindfuck vážně skoro bolí). A to jsem jakožto obrovský fanoušek japonské mytologie a současně dětských dobrodružně laděných příběhů prakticky ideální cílovka.

Všechny nedostatky, které jsem se snažila optimisticky přehlížet u první série, se tady bohužel projevují v plné síle. Tvůrci vůbec netuší, o čem by chtěli vyprávět a tak namátkově těkají mezi různými náměty a žánry - soudní drama, vztahovka, diplomatická zápletka, muzikál, atd. - v podstatě se tedy jedná většinově jen o fillery.  K tomu připočtěme fakt línou scénaristiku, lacinou realizaci, znuděnou režii a neherectví většiny aktérů (doktorovi jsem tu válečnou minulost neuvěřila ani na vteřinu a všechny ty prkenné modelky z runwaye pořád fungují spíš jako scénická dekorace). Zbývá tedy už jen Pikeovo kapitánské charisma, finální epizoda, která vzbuzuje špetku naděje do budoucna a jistota, že i při tom všem je to pořád o parník lepší než strašlivá Discovery.

Zřejmě se jedná o mezigenerační pokus předat nadšení pro Star Trek fenomén těm teenagerům, pro které je třeba taková Futurama příliš dospělá a sofistikovaná. Hlavní postavy se tudíž chovají jako hysteričtí puberťáci, které by každý soudný kapitán hvězdné lodi prohodil přechodovou komorou do otevřeného vesmíru, a všichni ostatní jsou více či méně karikatury (někdy i vtipné, ale ne tak často, jak by si tvůrci přáli). Takže je vlastně škoda toho úžasně detailního ST universa a tun různých odkazů, které opravdové trekkies musí přivádět do extáze.