Elerrina

Velké zúčtování všech se všemi, které si ovšem tvůrci napsali podle sebe. Chápu to tak, že chtěli alespoň částečně zachovat bad end, který byl v původním anime, ale zároveň si ponechat zadní vrátka pro případné pokračování. Hlavní změna se týká postavy Julie, a obávám se, že tenhle dějový plot twist je spíš na škodu.

Na první pohled archetypální příběh "shromáždi princezno tři válečníky a vydej se nakopat zadek záporákům dle jakéhosi proroctví", s podzápletkou typu "jejda, ono to nebude tak snadné", nějakou tou rodinnou omáčkou a nečekaným zakončením. Potěšení ze sledování oku lahodícího, neuvěřitelně nápaditého vizuálního zpracování odkazu aztéckých, toltéckých a mayských kultur je ovšem soustavně sráženo do cringe žumpy všeobecnou infantilností, otravnou hlavní hrdinkou, pubertálními dialogy a amatérským českým dabingem. Také by mě zajímalo, proč mám z toho bizarního finále pocit, že lidská oběť bohům je najednou v pořádku a že tudíž celá ta výprava a boje byly vlastně úplně zbytečné.

Cesta tam a zase zpátky, ze San Franciska do čínské pohádky. Simu Liu se úspěšně uchází o post, který zůstal uprázdněný po Jackie Chanovi, a prvotřídní, vyloženě ňamková choreografie akčních scén je taky to nejlepší, co film nabídne. Zbytek je smíchaninou nevěrohodného rodinného pseudodramatu, motivačních tréninkových wushu videí a odfláknuté rychlokvaškové mytologie, které dohromady tvoří povinnou výplň před vizuálně opulentní finální digibitvou. Awkwafina koukám zdárně pokračuje ve své evoluci do Jar Jar Bingse.

Tohle je tak těžké hodnotit, že raději žádné hodnocení nedám. Emocí to ovšem vzbuzuje spoustu, od naprosto nekritického nadšení z první poloviny, kdy hlavní vyprávěcí linka s ukecanou, sympaticky bojovnou pavoučicí vládne, a ta vedlejší s princem Shunem a palácovými intrikami je poměrně snesitelná, přes rozčarování z druhé půlky, kdy pavoučice na dlouho zmizí a Shun a jeho putující družina se nás mezitím snaží unudit k smrti, až po znechucení z finálního mindfucku, který obě časově oddělené linky spojí a zároveň i pohřbí. (A ne, ono x-krát zmiňované tajemné pozadí tohohle RPG světa není nijak extra zajímavé, úplně stačilo přečíst si ten obsah na wiki.) Hodně divná a nepříjemná je taky postupná proměna stylu animace, dovedená v posledním souboji až k nekoukatelnosti.

Lehce chaotický guláš nasekaný z Demon slayera, Naruta a několika dalších shounenů, zalitý ostřejší tmavou a krvavou omáčkou a dochucený občasným sklouznutím k infantilnímu groteskovému humoru, který vytváří s tou temnou a rádoby osudovou atmosférou bizarní kontrast. Moje miska ramenu to asi nebude, takže drop po 6. epizodě.

Nejnovější přírůstek do světa Natsumeho knihy přátel je takovým milým návratem ke kořenům téhle rozsáhlé série. Ve dvou krátkých příbězích Natsume opět dělá to, co umí nejlépe - pomáhá bytostem neviditelného světa i lidem, kteří se s nimi nechtěně zapletli. První epizoda je takovou pestrou lesní bojovkou o lákavou výhru, druhá lehce tajemnou historkou o záměně osob. Jak už napsal Jeoffrey, nejedná se o nijak výjimečné kousky, je to spíš takový očekávatelný standard. Setkání s většinou starých známých potěší, absence nějakého zásadnějšího konfliktu nepřekvapí.

Ultimátní artbook na téma Herbertovy Duny a zbrusu nový level ve sci-fi žánru, to bezpochyby. Dokud může Villeneuve aranžovat ty své úchvatné prostorové kompozice zasazené do nejrůznějších lokací a děj jen zlehka odbývat naznačováním atraktivních mocenských intrik, je to dokonalé. Ovšem když už musí v druhé polovině konečně vytáhnout akci, ukáží se slabiny jeho dramaturgie. K postavám, po celou dobu servírovaným jako sošné symboly, je těžké něco cítit, i když umírají, dobytí Arrakisu působí chvílemi jako spartakiádní vystoupení osvětlené vybuchujícím digibordelem a finální dění na poušti už krásné vizuály nemohou zachránit před občasnou roztahaností. Update po druhém zhlédnutí: Napodruhé je to o něco lepší, ten divný hudební podkres se mi dokonce začal i líbit. 90%.

Violet Evergarden tak trochu klame tělem. Zajímavá hrdinka, která v tom starosvětském prostředí alternativní prvoválečné Evropy působí zjevně nepatřičně - jako kdyby se do něj propadla z nějaké kyberpunkové dystopie. A stejně klamavým způsobem si s divákem pohrává i děj. Nejprve naláká na osobitou a půvabnou veteránku a její problematické začleňování se do normální společnosti. Pak předstírá, že bude o milých a cituplných lidských příbězích, skrze jejichž spoluprožívání se podaří emocionálně vyprázdněnou hrdinku vyléčit z válečných traumat. Ovšem v poslední třetině se urve ze řetězu a rozhodne se být tou největší citovou vydíračkou pod sluncem, a k tomuto cíli dokráčet přes mrtvoly věrohodnosti, smysluplnosti a jakékoliv soudnosti. Hlavně vyobrazení úžasných Violetiných bojových schopností v minulosti i v přítomnosti ve mně vzbuzovalo akorát záchvaty veselí, což asi nebyl záměr tvůrců. Nicméně, pokud je někdo zvyklý při večerních seancích pod lampou s růžovým stínítkem pravidelně vyndávat mozek z hlavy a ukládat ho do šuplíku vedle levandulí navoněných kapesníčků, může si směle při hodit pár hvězd navíc.

První polovina vtahující a lehce klaustrofobická atmosféra aristokratického dívčího penzionátu, druhá prostince upřímná oslava krás poštovní služby. Sice je to opravdu jen jedna (dvoj)epizoda natažená na délku filmu, nějak se jí ale daří vybudovat atmosféru magického realismu, který je příjemné sledovat. Dost mě pobavilo, že Violet, která celou první třetinu seriálu byla za těžkého asociála, tady najednou zastává roli učitelky etikety. Závěr bohužel trochu vyšumí do ztracena, ten dojemný příběh sesterské lásky mohl být zakončen nějak uspokojivěji.

Hodina dějové vaty úplně o ničem a pak obvyklá violetovská emocionální ždímačka a pár hysterických scén na závěr. Očekávala jsem, že vysvětlení majorova dlouhého zmizení bude pěkně přitažené za vlasy a nebyla jsem zklamána. Violet romanticky skákající z odplouvající lodi do moře a plovoucí ke břehu a podobné špeky z červené knihovny - s těma svejma kovovejma rukama by zahučela ke dnu jako cihla.  Po skončení filmu cítím hlavně úlevu, že se její příběh konečně uzavřel.