Sarkastic

Film je postaven na spoustě zajímavých myšlenkových podnětů, které se na diváka hrnou od začátku až do konce, čímž sice na jednu stranu dělají dílo poněkud hůře uchopitelným, ale na druhou zas lákavým k dalším zhlédnutím (přirovnal bych Rozhovory ke knize krátké a nesmírně obohacující, avšak náročné na vstřebání a pochopení, ke které se čtenář čas od času vrátí a s chutí se do ní začte). Jinak je to de facto drama o 2 hercích (zaujal mě hlavně dokonale cynický Kačerův soudce) a dialozích (mimochodem ostrých jako břitva) na téma smrt, spravedlnost, (ne) právo a vina (ve vedlejší linii se ještě dostává na lásku a souznění duší muže a ženy). K napálení 5* mně ovšem brání to pozadí natáčení, které mi svými výklady zřejmě mělo vykouzlit hořký úsměv na rtech, mě však velmi rušilo, Macháčkovými výrazy iritovalo a zbytečně upozorňovalo na to, že jde o umělý a režisérem vykonstruovaný příběh (jakoby to snad bylo potřeba). Ale jak už jsem nastínil výše, k Rozhovorům se rád v budoucnu vrátím a zase si u nich chvíli zapřemýšlím. „Kdysi jsem si myslel, že budu mít dost sil, abych stál za svým přesvědčením. Pak jsem ale shledal, že vzdát se svého přesvědčení je snadné, ba dokonce rozumné, a přestal jsem to pokládat za zběhnutí…dneska soudím bez nenávisti a bez lítosti. Z mých úst Vám vzejde smrt, přitom k Vám cítím úctu.“ – „Pak tedy nejde o nic jiného, než o moc…právo je tvář moci.“

Poměrně zklamání. Závěrečná pointa je vyloženě trapná, ať už Bergman vědomě klamal, nebo (a to je můj názor) si prostě jenom odporoval. Možná je to jenom můj osobní problém, jak tak koukám na ta výborná hodnocení, ale já se nedokázal vcítit do hrdinů filmu. Jejich emoce třeba nakrásno vřely uvnitř jích samých, avšak já je necítil. Některé z postav mluvily, jak kdyby ani nebyly přítomné, nevyjadřovaly se k věci (případu), nýbrž si jen vylévaly srdce (zvláště Tim). Jednání hlavního hrdiny se těžko dalo jakkoliv vysvětlit, natož pochopit (hlavní motiv navíc zůstal zcela nedořešen). Ze života loutek není špatný film, ani snímek, u kterého by se člověk nudil, ale já jsem do něho prostě nedokázal proniknout a naladit se na jeho atmosféru. Za mě proto pouze průměr.

Atmosférické, teskné, niterné, smutné. Mimo jiné také líčící dobu a její politické, společenské a filmařské projevy. Dokonale pasující hudba. Vadí mi (a možná jenom mně) ovšem fakt, že je to hrané, divák nevidí skutečné aktéry, emoce zrovna tak (a otec není syn), proto pouze silné 4*.

Velmi podrobně vylíčený vztah matky a dcery podle Bergmana. Téma, které možná mnohé odradí, ale já tušil, že mě tímto filmem režisér zaujme a klaplo to. Výborně vykreslená psychologie a charaktery postav, výtečné herecké výkony obou představitelek a emoce, které by se daly ždímat po litrech (myšleno v kladném slova smyslu). Monologů Ullmanové bylo více (resp. to byl jeden dlouhý a přerušovaný), ale byly tam pasáže, kdy jsem i já měl skoro na krajíčku, jak mě dokázala svým naprosto uvěřitelným herectvím strhnout/zasáhnout. Akorát je škoda, že emoční vrchol přišel trochu dříve/předčasně a pak fakt, že režisér znovu využil adresování divákovi, které mám třeba v Allenových komediích rád, ale u Bergmana mi to prostě nesedí. Slabší 4*.

Mladej synek to nemá vůbec lehký. Fotřík nemůže vydejchat, že mu jeho sémě kapánek přerostlo přes hlavu, a tak ho honí s klackem (kterej si ani nedokáže podržet sám) snad po celý Africe (na posilněnou pak ještě bumbá, šňupe a kouří s dalšíma stejně švihlejma kumpánama). Harantova matka, která má ke svýmu bejvalýmu amantovi poněkud zvláštní vztah, pošle synáčka za slepým strécem a sype si popel na hlavu…teda lije mlíko, no. Naštěstí není její klučina žádnej přizdisráč a kouzla (ani manželka jinýho chlápka) mu nejsou cizí. Schyluje se k epickýmu souboji… To jsem poněkud buransky zlehčil a shrnul velmi zvláštní příběh z Mali, který má svoje tempo, vlastní pravidla a filosofii. Není zrovna snadné do něj proniknout a hlavní hrdina, kterému by divák měl zřejmě fandit, taky není zrovna největší sympaťák. Ale nenudil jsem se, když nic jiného, tak se alespoň těšil na další Niankorovy magické kousky a hlavně jsem byl zvědavý na konečně střetnutí. Některé věci byly prostě mimo moje chápání a domnívám se, že každý nezasvěcený měl s některými věcmi problém (+ navíc nepobírám, kam potom zmizel a co tam vůbec dělal ten druhý strýc?). Hodnotím průměrem a berte ho v tomto případě raději s rezervou.

Hodně netypický Bergman, jehož zázemí a osobní situace tu lze cítit opravdu hodně (ostatně nebýt přítomnosti jeho dvorní herečky a nevědět, že se dívám na film od něj, těžko bych si Hadí vejce spojil právě s jeho jménem). Německo 20. a hlavně 30. let (poněkud předčasné řádění oddílů SA v Berlíně jako předzvěst toho, co opravdu ve skutečnosti za necelých 10 let do tohoto města dorazilo) mě jak knižně, tak filmově velmi zajímá, a ta atmosféra výše zmíněného období se Bergmanovi podařila myslím pěkně vystihnout. Problém jsem měl vlastně jenom s hlavním hrdinou, jehož chování mě neskutečně iritovalo. Naštěstí jsem se nakonec dočkal Pointy, která mi to víceméně osvětlila (vůbec se mi závěr spolu náhledem na budoucnost opravdu hodně líbil). Když o tom tak přemýšlím, tak konec vlastně tuhle podívanou dokázal sám o sobě dostat do 4* výšin (z kterých film mírně sráží již zmíněný nesympatický hlavní hrdina, a to i přes to jisté ospravedlnění + některé poněkud zvláštní scény-kupříkladu ta neskutečně bizarní v bordelu, která mi k Bergmanovi ani trochu nepasuje). Celkově tedy slabší 4*.

Hodně intenzivní, emotivní, niterné, hořké, ale zároveň opojné, a s výjimkou sexuální části schůzky v kavárně (kampak si všichni ostatní odběhli?) to celé působilo naprosto přirozeně (chtělo by se říct až realisticky). Za celé 3 hodiny jsem nenašel moment, kdybych se nudil (i scény, ve kterých se zdánlivě nic neděje, mají svůj smysl, protože výborně korespondují s hrdinčiným životem). Avšak ta hlavní, co mě odrovnala, byla představitelka Adele. To byl prostě nádherný herecký koncert, při kterém jsem jí věřil každé gesto, výraz a nemusela nutně něco říkat nebo brečet, abych dokázal docela přesně vytušit, co v daný moment cítí (a že toho bylo). Přitom by člověk řekl, že to je taková obyčejná holka od vedle (nemyšleno zle)…. ale hlavně kvůli ní se moje hodnocení vyšplhalo na 5*.

Co se týče těch stylových serepetiček kolem, divák může takřka chrochtat blahem. To se však bohužel nedá říct o příběhu, jehož téma není tak nosné (jak by se na první pohled mohlo zdát) a sám o sobě místy ztrácí šťávu (i přes svoji mírnou nekorektnost, drzost a občasný humor). Naštěstí je tu Maestro Leonardo, který během filmu vyzkouší snad všechny myslitelné herecké polohy (co víc měl ještě předvést, aby konečně dostal zlatého plešouna?) a právě on je ten důvod, proč divák sleduje s neutuchajícím zájmem tuhle 3-hodinovou podívanou i přes sem tam polevující tempo či vyloženě nudnější scénu. Za mě to budou silné 4*.

Formule 1 mi absolutně nic neříkají, a o to více mě překvapilo, že mě film (alespoň v době závodů) dokázal dokonale strhnout. Ty litry napětí a adrenalinu, co mi Howard, Zimmer a spol. v těch chvílích pumpovali do žil, jsem už dlouho u žádného filmu nepocítil. Naštěstí se souboje rivalů přenášely i mimo svět sjetých gum a řevu motorů, dialogové, ale ještě častěji oční výměny obou hrdinů rozhodně stály za to (ostatně hodně výmluvné byly i u Nikiho a jeho ženy). A od začátku do konce jsem věrně fandil Rakušanovi, i když je fakt, že se tvůrcům postupně podařilo sympatie částečně vyvážit, což bylo jedině ku prospěchu věci. Jen ten mírně natahovaný konec mě už tak nenadchl, za něj strhávám půl hvězdy dolů, takže celkově to vidím na slabší plný počet.

Míváte někdy problémy s kyslíkem? To Sandra Bullock alias doktorka Ryan Stone ho má vždycky dostatek (i když naoko ne), a to ať už na akrobatické šplhání a skákání ve vesmíru při zásobě 1% nebo skafandrovou svlíkačku pod vodou tady dole na Zemi... Ne, tak jízlivost asi není úplně na místě, chápu, že tenhle Cuarónův sci-fi svět má svoje vlastní pravidla, ale na druhou stranu se dost odkazuje na ten náš (reálný), takže si o tohle škádlivé rýpnutí docela koleduje (a nemyslím si, že bych byl zase takový hnidopich, když jakože pomíjím ten pro pánské publikum nastrčený doktorčin „úbor“ či zajímavost, že Američance dělá problém číst čínské znaky, zatímco azbuku ovládá s přehledem, u takových detailů jsem se jen pousmál). Avšak dost už bylo popichování, Gravitace vznikla kvůli něčemu jinému. Jednak, aby ohromovala publikum svým podmanivým vizuálem a výbornou technickou stránkou (s čímž souvisí i již ten zmíněný režisérův vlastní svět), a druhak proto, že se má divák zcela ztotožnit s hlavní hrdinkou, maximálně jí fandit a alespoň vzdáleně pociťovat to, co ona (tísnivý, opravdu nepříjemný pocit mixu zoufalství, dusna, bezmoci, závratě a strachu). A nutno přiznat, že právě kvůli tomuhle stojí za to na Gravitaci kouknout. Hodnotím slušnými 4*.