Hadí vejce

Hodně netypický Bergman, jehož zázemí a osobní situace tu lze cítit opravdu hodně (ostatně nebýt přítomnosti jeho dvorní herečky a nevědět, že se dívám na film od něj, těžko bych si Hadí vejce spojil právě s jeho jménem). Německo 20. a hlavně 30. let (poněkud předčasné řádění oddílů SA v Berlíně jako předzvěst toho, co opravdu ve skutečnosti za necelých 10 let do tohoto města dorazilo) mě jak knižně, tak filmově velmi zajímá, a ta atmosféra výše zmíněného období se Bergmanovi podařila myslím pěkně vystihnout. Problém jsem měl vlastně jenom s hlavním hrdinou, jehož chování mě neskutečně iritovalo. Naštěstí jsem se nakonec dočkal Pointy, která mi to víceméně osvětlila (vůbec se mi závěr spolu náhledem na budoucnost opravdu hodně líbil). Když o tom tak přemýšlím, tak konec vlastně tuhle podívanou dokázal sám o sobě dostat do 4* výšin (z kterých film mírně sráží již zmíněný nesympatický hlavní hrdina, a to i přes to jisté ospravedlnění + některé poněkud zvláštní scény-kupříkladu ta neskutečně bizarní v bordelu, která mi k Bergmanovi ani trochu nepasuje). Celkově tedy slabší 4*. (04.05.2014)

Komerčnejší a divácky prístupnejší Bergman. Atmosférou beznádeje, neistoty a zlej sociálnej situácie obyvateľov Nemecka je to podobné Trierovej Európe, ale jej kvalitatívnu úroveň nedosahuje. Samozrejme s tým rozdielom, že Trier sa venoval obdobiu po II. sv. vojne, Bergman obdobiu po prvej. Všetky sociálne aspekty tohto ťažkého obdobia sú tu vykreslené veľmi dobre do najmenších detailov (váženie peňazí, zákaz nosenia cudzej meny....) a to aj s konečným vyústením do jednej nepríjemnej myšlienky, kde až to všetko môže zájsť (medicínske experimenty....). 80/100 (16.06.2015)

Tak jako bych chtěl někdy vidět od Aronofskyho nějakou komedii,od Formana western,od Cohenů týnejdžr film,od Cronenberga válečný film,a od Tarantina životopisný film třeba o Smetanovi,tak jsem po Hodině Vlků chtěl (musel) vidět Tohle! Splněno.Film evidentně na zakázku,-když už azyl v dojč,tak pro ně taky něco vyrobím,a když už jsem totálně v hajzlu a mám blbou náladu nebude to už zase žádná sranda-jako by jindy byla,řekl si pan Bergman. ( a Carradine v kontrapunktu s Ullman,tomu říkam tečka mezi voči!)(teď mě napadá že Srpskimu filmu by moc slušel remake od Bergmana,-jenže to už nepůjde,---jak ten svět filmu dokáže být i omezený takovou blbostí jako smrt génia).--Konec filmu na Bergmana až debilní vysvětlovánka,-asi si Laurentis řek,že když už na to sehnal prachy tak ať to nějak vyzní.Ale i tak ,-na tohle téma (samozřejmě hlavně díky Bergmanovi) opravdu povedená forma.Díky za to temno pane režisér.(v jiných komentářích je několikrát zmíněno,že tohle je nejslabší Bergmanův film.-No byl by to možná nejslabší Bergmanův bergmanovský film,kdyby byl Bergmanův,-což tedy tak úplně néni...) (28.04.2011)

I v případě velkých tvůrců platí, že ani u nich není vždy posvícení pravidlem. Vybočení ze švédských vazeb vzalo nejen Bergmanovi, ale i Ullmannové podstatný kus jejich původnosti a viditelně je přiblížilo mezinárodnímu komerčnímu standardu. Je zřejmé, že Bergman natočil řadu přesvědčivějších a hlubších děl. Abych však svůj relativní odstup nepřehnal, dodávám, že ve filmografii průměrnějších režisérů by i toto dílo patřilo k jejich lepší, ne-li špičkové části. Německý půdorys i název naznačují to, co je pro německou levicovou demokratickou uměleckou scénu minulého století typické: hledání a nacházení hnědého moru již v počátcích výmarské demokracie, v romantických patologiích neuspokojených imperiálních aspirací, v tom, co ještě 25-40 let po válce tvořilo důležitou součást reflexe nacistických hrůz nejen v německé kultuře (srv. např. Brynychova díla ... A PÁTÝ JEZDEC JE STRACH či ještě démoničtější, úrovní zpracování JEDU blízkou JÁ, SPRAVEDLNOST). Stejně tak v tomto ohledu obstojí i Liv Ullmannová. Přísnost, uplatňovaná kriterialitou vrcholů Bergmanova díla, je tu tedy na místě, nemělo by to však být jediné, vševyčerpávající kriterion pro hloubkové, k podstatě jdoucí posuzování kvality tohoto atypického díla velkého Skandinávce. (28.08.2011)