Sarkastic

Přiznávám, že nebýt závěrečného pomrkávajícího odkazu v Shyamalanově Rozpolceném, dost možná bych se k Vyvolenému nikdy sám od sebe nedostal (ostatně, viděno cca 18 let po vzniku), téma mě zkrátka nikdy nijak zvlášť nepřitahovalo. Ale chystané Glass mě zajímá natolik, že zhlédnout tohle dílko je v podstatě nutnost, abych tušil, která bije. A nakonec nelituju. Jestli mě Vyvolený něčím mile překvapil prakticky od začátku, byla to umírněnost. V ději samotném, dávkování informací, uvědomování si skutečnosti ze strany hlavního hrdiny a konečně i jeho vlastním naplňování osudu. Davidova schopnost sice má své logické rezervy (jak s vodou, tak bez ní…např. takový „bench press“ na jedné straně a „škrcení“ na druhé), ale po většinu času to funguje dobře. A film je vcelku dost poutavý. A kvituju, že konec to tak hezky (ne)uzavře. Jen byla velká škoda, že jsem musel trpět toho spratka, který mě pil krev po celý film, trochu té „skleněnosti“ mohl mít i on…ehm, to jsem samozřejmě nenapsal…každopádně solidní 4*.

„Slečno, já jdu ještě jednou. Já bych to vopravdu potřeboval. Ale to ne kvůli tomu, že bych jako na Vás dotíral, rozumíte, já to nedělám kvůli sobě, mně na Vás vážně nezáleží, ale…“ Už úvodní výňatky z inzerátů pobavily. Ještě vtipnější jízda mě však čekala po nich. Pavel Landovský, nesmělý, roztěkaný a buranský, tu je dokonalý, což se dá říct i o krásně nesnesitelné Zázvorkové. Lví podíl na tom určitě mají skvěle napsané dialogy, ale i řada groteskních scén (kouzelné setkání s Janičkou a potvrzenka schůzky, hledání záminek pro popovídání si o samotě, Květa snažící se dostat z „toalety“ atd.). Jen je škoda, že po 50 minutách takřka nepřetržité zábavy přichází slabá cca 10minutovka, při které film skoro vykolejí, aby ho nasadil do správných kolejí až příjezd autobusu. O to víc překvapí hořkosladký konec, jehož podobu doceňuju až s odstupem. Slabších, ale přesto 5*. „No tak já to tam teda hodím, když se Vám nelíbím, tak...“ - „Ne, to já jsem neřekla, že se mi nelíbíte!“ - „No ještě říkejte, že se Vám líbím.“ - „To já neříkám, že se mi líbíte!“

„Zde je seznam vhodných míst, kam mě můžeš vzít. Pokud mě vezmeš jinam, draze za to zaplatíš. Tyto peníze jsou jen a jen na mou útratu. Pokud je použiješ pro jiné účely, např. drogy, se zlou se potážeš! Jsi povinen mě vrátit domů před 22:30. Pokud se nevrátím před 22:30, draze za to zaplatíš.“ - „Jsem rád, že je vše ujasněno.“ Sidney Hall mě přesvědčil ke zhlédnutí Christensenova Curwef. Při rozhodování, zda zkusit krátkometrážní či rovnou jeho o 2 roky mladší „prodlouženou“ verzi, jsem nakonec vsadil na těch 20 minut a vyplatilo se. Film je krátký, maximálně emocionálně úderný, dojemný, smutný i vtipný, divák je svědkem vzniku neobyčejného vztahu a krásné atmosféry (podpořené hudbou a bowlingem). 5*, takhle se mají točit krátkometrážní snímky. „Víš, co způsobuje rakovinu plic?“ - „Jo.“ - „Proč kouříš?“ - „Není to tak hrozné, jak se říká.“ - „Je.“ - „Někdy ne.“ - „Vždy. Víš, nevypadáš moc zdravě. Bereš vitamíny?“ - „Beru drogy.“ - „To není totéž.“ - „Vím.“ - „Máš holku?“ - „Ne.“ - „Proč?“ - „Já nevím.“ - „Snad proto, že nevypadáš zdravě.“

„Rozvrhnout 14 tisíc hrubého na jídlo, nájem a plínky, to je dnešní brněnský funkcionalismus.“ Asi na žádný jiný český film za poslední roky jsem se netěšil víc. A přestože má očekávání byla vysoká, tenhle „laskavě-anarchistický“ film je snad ještě překonal. Nevím, jak moc záleží na tom, zda divák v Brně někdy žil či ne, já se ale bavil královsky. I když je dobré dodat, že jde hlavně o satiru. Brutálně vtipnou, politicky nekorektní a hořkou zároveň, takže někdy film krapet sklouzává do lehké deprese, ovšem vzápětí je z ní vytržen nějakou vtipnou situací. Nejvíc mě asi bavily vstupy našeho „průvodce“ (při zmínce o doplácení půlky potratu ve stravenkách jsem se svíjel v křečích smíchy), ale těch frků i z úst ostatních aktérů si divák užije dosyta (vede „laktační guerilla“). A když si k tomu připočtu ještě milé rozloučení s „jemnou“ úpravou Knockin‘ on Heaven’s Door, musím dát zcela neobjektivních 5*. „On to jako Láďa myslel tak, že některý ty matky maj těch dětí třeba i 6. Víme vo kterejch matkách je řeč…“ - „To přece víme, ale to nesmíme takhle říkat!“

Tak jsem si po delší době pustil Lynche v očekávání další šílenosti, ale Zběsilost mi přišla na jeho poměry vcelku „normální“. Tedy, dějem (docela přímočarým a nijak zvlášť originálním), postavy byly švihnuté dostatečně (a právě o nich film je). Především Marietta a Peru (pokud beru v potaz ty důležitější pro „příběh“, těch vedlejších roztodivných tu je pak pochopitelně také pěkná řádka). Ladd mi svou nádhernou nesnesitelností pila krev po litrech snad od jejího prvního záběru, Dafoe byl tak perfektně slizký, že se mu podařilo vytvořit jednu z jeho nejlepších kreací vůbec, prakticky každý záběr si ukradl pro sebe, a je jen velká škoda, že si na něj divák musí tak dlouho počkat (ústřední pár pak paradoxně příliš výrazný není, ačkoliv je tu Cage docela sympaťák a Dern zase dost sexy). Film si plynul, u některých scén jsem se nejistě smál (snad to bylo účelem, i když např. „Lov bizonů“…co to sakra?!), ale nejvíc člověka zajímalo ono vyústění. A to by nesměl být Lynch, aby nezvolil velmi kontrastní závěr, že…Celkově to vidím na slušné 4*.

„My za ně pášem trestnou činnost a vony takhle!“ Mix komedie a hudebního filmu, který je mnohem zábavnější, než se může na první pohled zdát. Pravda, pozornost pánské části publika se snaží získat trochu laciněji (ne že bych si přímo dělal čárky, ale těch scén, ve kterých Jaroslavě Schallerové NEvyčnívaly bradavky, by se dalo napočítat tak na prstech jedné ruky), ovšem kdo by to filmu zazlíval, že…dívčí půvab je prostě jeho nedílnou součástí, na druhou stranu, prim hrají skvěle obsazený a přesný Menzel spolu se Svěrákovými dialogy (spousta podařených hlášek a slovních výměn). Co říci k písním…texty někdy byly i vcelku nápadité, bohužel často zanikaly pod nánosem hlasitější hudby. Žádná z písniček nebyla vyloženě zapamatovatelná (krom té ústředí, která člověku spíš postupně začne lézt na nervy), víc mě ovšem zklamalo to neskrývané přezpívávání. Převážně jsem se ale bavil, takže to ještě ty slabší 4* budou. „Prý si píšete s Frankem Sinatrou.“ - „Frank mi píše. Já jsem se k tomu ještě nedostal.“

„Mám záchvaty paniky, Harolde“. - „To je dobře. To mají všichni moji klienti.“ - „Jo, ale žádný z tvých klientů není pod takovým tlakem.“ - „Žádný z mých klientů nemá takový talent. Kdybys tyhle záchvaty neměl, dělalo by mi to starost.“ - „Tentokrát je to jiné. Vidím věci. Věci, které nejsou skutečné. Třeba teď to vypadá, že nemáš kalhoty.“ - „Já je taky nemám...“ Před zhlédnutím jsem měl trošku obavy, aby to nebyla jen předělávka filmu Ten, kdo stojí v koutě, přece jen, stejný herec, „outsiderovská“, introvertní postava, která píše a je zároveň sama sebe hledající …některé motivy byly podobné, film však šel svou vlastní cestou. Už způsobem vyprávění, kdy si divák názor na některé situace a v konečném důsledku i postavy postupně upravuje, tudíž musí být neustále ve střehu, protože i zdánlivě nepodstatný moment může být jedním z důležitých střípků do skládačky života hlavní postavy. Příjemně melancholické nálady se tu ovšem člověk nakonec přece jen také dočká, jen v o něco posmutnělejší verzi. S hodnocením končím též na solidních 4*.

Šlo o moje první filmové setkání s Václavem Kadrnkou, ale dost možná také poslední. Neřadím se sice k divákům, kteří mívají problémy s artovými snímky vyznačujícími se pomalým tempem či dlouhými záběry, ovšem, jak to říci…vybavuje se mi trefná replika Jana Kašpara o zvědavých invalidech, kteří vydrží hodně, ale…! Více než šnečí tempo, superdlouhé statické záběry spolu s hypnotickou atmosférou se mě nejednou pokusily dostat do říše snů. Odolal jsem, avšak jen díky mé tvrdohlavosti, která mi velí, že musím (přece!) dokoukat úplně všechno…a pak kvůli tomu jedinému pozitivnímu na tomto filmu, tedy Rodenovi. Ne že by měl moc co hrát, ale i z toho mála dokázal něco vykřesat, takže to postupné nervové zhroucení, při kterém rytíř Bořek, hledající jehlu v kupce sena, vidí svého syna ve všech a všem, se tak nějak dalo vstřebat, jakkoliv mi byla tahle postava spíš nesympatická. Obvykle chodím proti zdejšímu proudu kritizující nové české filmy, u kterých se snažím hledat hlavně pozitiva, zde to ovšem moc nejde, a proto ty slaboučké 2*.

Mezi novými westerny si už raději pečlivě vybírám, mnohdy totiž opravdu není o co stát. Mezi kladné výjimky posledních let, myslím jimi Kosti a skalp spolu s Brimstone, se zařadí i Nepřátelé. Ti začínají pěkně zhurta, na nic se nečeká a snímek se s nikým nepáře. Záhy tempo sice výrazně zpomalí, ale to už má film plnou divákovu pozornost a zájem (nebo alespoň v mém případě tomu tak bylo). Postupně se utvoří výprava, jejíž součástí být rozhodně nechcete, nikdy totiž nevíte, kdo další zrovna „zařve“. Snad i proto je divák napjatý, i když se film nikam nežene. Ostatně, není to jen o tom převést někam pár indiánů a traumatizovanou paničku, jde o cestu za smířením (sám se sebou, ostatními) a odpuštěním (sobě, jiným). O to emocionálně drsnější je pak postupný zmar…ačkoliv úplný konec byl očekávatelný, tvůrci ho naštěstí dokázali vcelku důstojně ukočírovat, podobně jako scénu v nemocnici, která byla též na hraně. Ve výsledku jsem tak nepochopil jen pasáž s útokem na lovce (na co, sakra, čekali?!). Silné 4*, velká spokojenost.

„Jestli chceš, můžeš se mnou na takovou skupinu s dobrou terapeutkou.“ - „Budou tam lidi?“ Tak mě Miroslav Krobot v roli režiséra/scenáristy poprvé trošku zklamal. Ano, jeho předchozí tvůrčí díla Díra u Hanušovic či Čtvrtá hvězda měla řadu much a mušek, ale převážně jsem se u nich bavil. V Případě Kvarteta už ale smích či poutavost docela často chyběly. A já nechápu, co se stalo, zdálo se, že by vše mělo fungovat. Krobot se Smékalem znovu spolu, přítomnost hned několika herců Dejvického divadla, specifické prostředí Olomouce, částečně téma vážné hudby, postavy mně věkem nepříliš vzdálené, tím pádem i jejich řešenými problémy blízké…a přesto zbylo jen pár podařených hlášek a situací, jinak nic, co by mě nějak zvlášť bavilo (a ani s „mimózními“ dialogy bych problém neměl, pokud by měly něco víc do sebe). No, nebudu házet flintu do žita, snad příště…protentokrát slabší 3*. „A mohl by ses nám teď krátce, svými slovy představit? Hraješ na violu…?“ - „Na housle.“ - „No vidíš, přece jen jsi nám o sobě něco řekl.“