Ze života loutek

Pro mě obrovské překvapení - mistrovu pozdní tvorbu příliš nežeru. Může se samozřejmě diskutovat o tom, nakolik dokonalost formy vyprazdňuje obsah, ale uživatel Rapollo podle mě střelil úplně vedle - Němci samozřejmě dávají filmu trochu jinou atmosféru, než Bergmanův "klasický" team, ale pro mě to naopak bylo velmi osvěžující. Ze života loutek mi přijde po Šepotech a výkřicích naopak nejsilnější Bergman až do Fannyho - a to jsem k tomu přistupoval se značnou nedůvěrou - dobrá, motivy i postupy jsou viděné (...běl scén z polosnu je z Persony, výslechy z Obřadu), ale koho to zajímá?... Všechno šlape jak dobře namazaný stroj, mistr jde podle mne velmi hluboko, mnohem hloubš, než v Tváří v tvář i Podzimní sonátě - je to o temnotě v nás až k nepěkným okrajům - hrozně dobrá na tom byla absence soudu i rozuzlení - vlastně se nevědělo PROČ. A v hlavě mi i po roce a půl zůstává ta hudba ze začátku i ta běl i ten ubožácký buzerant... (04.02.2012)

Televizní tvorba Ingmara Bergmana je pro mě zatím zemí neprobádanou. Po zkoušce je kus laděný spíš divadelně a nic jiného jsem dosud neviděla. Nechala jsem běžet televizi po jednom filmu a zaujala mě černobílá fotografie, usedla jsem a začala se dívat. Po chvíli se mě zmocnila zvědavost a já pomocí ovladače zjistila, že se dívám celou dobu na Bergmana!! Komorněji nasvícené interiéry s osvědčeným kameramanem a naprosto neznámý herci. Přesto starý Bergman, scény promyšelené do detail, vedení herců, příběh ...Bergman byl mistr, který dokázal ovládnou scénu ať už byla divadelní, točil v exteriérech nebo režíroval televizní tvorbu. I když nejsou Loutky tak dotažené jako třeba Mlčení, jsou bravurně odvedené a stravitelné i televizní diváky. (18.02.2016)

Podřadná techno hudba 80. let. „Jsem unavený,“ šeptá muž prostitutce. Řada rychlých střihů, lehká dívka leží mrtvá a obraz ztrácí barvu. Děj se vrací o 4 měsíce zpět, kdy se potenciální vrah svěřuje svému psychiatrovi, že má touhu někoho zabít. Líčí svůj výborný vztah s manželkou, jenže i ona se může stát obětí jeho potřeb. Záhy se ze skrýše ordinaci dozvídá, že psychiatr vede s jeho ženou tajný vztah, což manželství mnoho nepřidá. Bergman si stanovil rámec a jde o to, jakou cestou musejí protagonisté projít. To je samozřejmě voda na jeho mlýn, protože on je především výborný scénárista a díky jeho schopnostem se dá bez nadsázky říct, že postavy skutečně žijí. Může jít o sáhodlouhé dialogy, které známe ze Scén z manželského života, či hlubokomyslné hledání své vlastní identity a jsoucnosti, vše působí naprosto přirozeně. Díky režisérově skvělému vypravěčství a slušné kameře Svena Nykvista jsem měl při rozhovoru manželky s tchýní pocit, že jsem s nimi v jedné místnosti, ale ony o mně nevědí. Výbornou nepřímou charakteristikou se postavy vcelku logicky "nenásilně" vyvíjejí, a divák tak nemá problém s jejich určitým ztotožněním a pochopením. Příběh není servírován lineárně, ale vybírá si různé časové úseky – dobu před vraždou, ale i po ní. Samozřejmě se s ubíhajícím časem stále více přibližujeme oné tragické události, vztahy se vyhrocují a film graduje. Nenechte se mýlit – střihačovy nůžky konají svou práci stále ve stejném tempu, ale vnitřní náboj a hutná atmosféra je cítit všude kolem. Vlastně se po celou dobu snímek nese v jakémsi snovém oparu, kdy sami hrdinové pochybují, zda se jedná o realitu, či jejich pouhý sen (Čtený dopis psychiatrovi patří vůbec k tomu /nejen vizuálně/ nejlepšímu, co film nabízí) . A na závěr abych nezapomněl: Ze života loutek je určený dětem nad 18 let. No není se co divit, když v klubu rozevírá německá prostitutka stehna přímo proti kameře. Na druhou stranu se nejedná o nijak zvlášť erotický film, nahota zde pouze slouží svému účelu. (14.04.2006)

Snímek se sotva rozeběhl a i mně svým stylem připomněl dílo Reinera Wernera Fassbindera. Psychologická sonda do neutěšeného manželského vztahu Petera a Katariny Egermannových. Pro jejich lásku je charakteristický neustálý boj o vůdčí pozici ve vztahu, promyšlené pohrávání si partnerem, snad znuděni jednotvárností hledají povyražení v nevěrách a v alkoholu. Z tohoto zkaženého podhoubí pak vyrůstá v Peterovi, navenek klidném, vyrovnaném a úspěšném chlapíkovi, obrovská touha svou ženu zabít. Svěří se kamarádovi psychiatrovi, ale ten Peterův problém nebere vážně, zlehčuje jej, protože nevěří, že by byl schopen naplnit své hrůzné představy...Další z filmových skvostů Ingmara Bergmana, tentokrát zasazen do prostředí Západního Německa. (08.01.2010)

Myslel jsem, že mě Bergman už nemá čím překvapit - jak rád jsem se opět mýlil... Tento jeho "exilový" film mi, i přes zdánlivě odlišné motivace hlavních postav, silně připomněl Fassbinderova amokem posedlého pana R. Zpracováním i námětem se sice oba filmaři odlišují, výsledek však myslím míří do stejného terče. Bergman v tomto snímku provádí důkladnou dekompozici a následnou analýzu tragického činu Petera Egermanna. Postava to pro diváka není zcela neznámá, jelikož i se svou manželkou se objevil už ve Scénách z manželského života. Film začíná vraždou a nekrofilním sexuálním aktem (že by odkaz na freudovsky anální či frommovsky nekrofilní - rozuměj hromadící, neproduktivní - charakter moderní společnosti??) a končí trestem - obé v barvě. Mezi tím však Bergman tlumeně a černobíle kmitá v čase, aby nám zprostředkoval jednak psychologické důsledky manželské neshody Petera a Katariny, jednak následné vyšetřování činu a výslechy rodiny a známých. A obě časové poloroviny (+/- od vraždy) pojímá velmi intimním způsobem: Dlouhé důvěrné rozhovory objasňují nejen pohnutky Petera, ale odtajňují také myšlenky a pocity jeho známých - vrcholem pro mě byly scény s Timem, homosexuálem, jenž byl Peterm přitahován a jehož zpověď před vyšetřovatelem je obranně ofenzivní a v závěru až nesnesitelně hluboká. Jakousi pomyslnou průvodní postavou filmu je prof. Mogens Jensen - psycholog, který je rodinným přítelem Egermannových, ale který je současně přitahován Katarinou a tedy je přímo zapleten do rozpadajícího se vztahu. Jakoby tato postava měla svou profesí zdůraznit původ všech problémů, jakoby celý svět měl být položen na psychoanalytikův gauč.... (21.10.2009)