novoten

Není mnoho případů, kdy jsem se tolik vcítil do pocitů hrdinů. Pocitů prázdnoty, samoty, smutku, strachu, hřejivosti a lásky. Smutný pohled Billa Murraye se do mě otiskl navždy, stejně jako něžný obličej Scarlett Johansson. Nádhera, která se při správné náladě rovná absolutnímu zážitku.

Jste šťasní, nic vám nechybí, všechno je v pořádku. A najednou se objeví někdo, kdo vám ukáže, že byste mohli být ještě šťastnější a vy se divíte, jak jste bez něj doteď dokázali žít. Nakonec člověk vykročí jedním či druhým směrem dál, ale - ono NĚCO se stejně vždycky objeví. Nejčistší dávka čisté romantiky, zkušeností, antisnobství, ironicky nadnesených konverzací o umění a Woodyho v herecky, scenáristicky i režisérsky nejlepší formě. Jak já jsem se na tolika místech poznával, usmíval se i smutnil. Viděl jsem totiž scény, které jako by vypadly z mých představ o ideálním partnerském soužití nebo o mojí budoucnosti. A jednou se v Manhattanu najdu úplně.

Marvin, přesné citace předlohy, příliš násilné interpretace některých scén a tuny papundeklu. Ne úplně funkční adaptace, které ubližuje nevyváženost a chybí cit pro přepis na obrazovku.

Klíčový film pro vývoj teen horroru do dalších let a zároveň nedostižný stavební kámen. Brilantní úvod, zajímavý průběh a solidní herci se nakonec promíchají do záměrně přetwistovaného kolotoče, kterým Williamson s Cravenem překonávají jakákoli očekávání a bez toho, aby sami sebe shodili, mě nechávají napjatého a zároveň potutelně se usmívajícího. A hlavně silně spokojeného.

Čím víc lásce věříme, tím víc nás ničí. Ale někdy za to pak ty šťastné chvíle stojí a my jsme ochotní trpět a nebo dokonce i podrazit někoho blízkého nebo mu dokonce i zničit život. A právě proto, že by toho byla schopna většina těch, kteří umí milovat, mi Alex nepřipadala jako záporná postava, ale jen jako někdo, kdo se neumí vyznat v tom, co je správné či ne a jen prostě poslouchá srdce. Ve filmu samotném je chvílemi trochu obtížné se vyznat v tom, co je přítomnost, co minulost, co pozdější minulost, ale jakmile jsem pochopil, jak to všechno je, tak jsem jen čekal, ať to proboha dopadne dobře a finální scéna na letišti na pozadí songu Scientist od Coldplay je jeden z nejsilnějších romantických finišů, co jsem kdy viděl. Když připočtu výtečné výkony ústřední čtveřice (počítám i mírně odlehčenou postavu kamaráda), vychází mi výborný a nezapomenutelný film.

Zábavná oddychovka, které chybí trochu víc ujetosti, aby se mohla stát mým osobním kultem, jako se to povedlo druhému dílu. I tady je ale dokonalá karikatura rodinných intrik v podání Evilovic famílie a Austin rozjíždí své mujo do velmi slibných obrátek. Originální znění podmínkou.

Něco úplně jiného, než co sliboval trailer a bohužel i překvapivě zapomenutelná podívaná. Špičkování mladého bosse se zkušeným matadorem občas upadá ke zbytečnému moralizování a Scarlett přichází na scénu zbytečně pozdě, takže love story nemá šanci získat výraznější hloubku. Ona velesympatická herecká trojka se pak snaží skoro naprázdno. Tuším, o čem chtěl Paul Weitz vyprávět, ale přijde mi, že snad ani nevěděl, jak svůj příběh dopovědět. A je to škoda, protože příjemná, klimbavá nálada tam chvílemi je.

Jak jinak než strefování se do všeho možného. Woody si příznačně ke svým začátkům utahuje z nejrůznějších politických názorů a zároveň vzdává poctu svému oblíbenému žánru neprvoplánové grotesky s přesahem. Když se navíc s radostí dívám na první odrežírovanou spolupráci s Diane a vychutnávám jejich situační humor, jsem jako obvykle nadšen.

Letec v žádném případě není špatný, ale po dvou projekcích během jednoho roku si ani o patnáct let později nedokážu představit, že bych si to celé zkusil dát vůbec kdy znovu. DiCaprio sice válí, ale Scorsese překvapivě nedokáže udržet dobře rozjeté tempo, ztrácí se v Hughesových psychózách a do kytek jdoucí příběh napraví až v napínavém soudním finiši.

Tak ta naivní pitomoučká atmosféra podporovaná písněmi a tancem mě v úvodu pěkně vyděsila, ale když přistoupíte na Branaghovu hru, dokážete se přes onen zmatek přenést v poklidném tempu až k závěru - z výkonů bych vyzdvihl kouzelně otřesně mluvícího Timothyho Spalla.