sportovec

Hanákův talent a výsledky jsou mimo diskusi. V generaci, navazující - řečeno škvorcovsky - na všechny ty mladé, báječné muže a ženy československé filmové vlny, patří k nejpřednějším. Daleko zajímavější a pro současnost aktuálnější je Werichova osobnost. Muž, kterému dnes mnozí svou vlastní vinou nerozumějí nebo kterého právem pochybné statečnosti, jež svou odvahu sbírá v datu narození, dnes přerůstá všechny a všechno. Moudrost a nadhled, které si tento složitý člověk dokázal uchovat, herecká a vůbec umělecká generace, kterou vychoval a jež se stačila sama stát dějinným fenoménem (Horníček, Adamová, Cortez a mnoho dalších), hladí po duši a po těle i po desetiletích. Chceme-li Werichovi skutečně porozumět, chceme-li opravdu pochopit muže, který bez morální úhony přežil padesátá i semdesátá léta, zkusme se vcítit do této Voskovcovy myšlenky: Jiří Voskovec poté, co proklouzl mj. i Peroutkovou zásluhou sítěmi maccarthyovského Výboru pro tzv. neamerickou činnost, zakotvil doživotně v USA. Kontakty s Werichem, jehož některým činům postupem doby rozuměl stále méně a méně, se stávaly stále sporadičtějšími a posléze ustaly zcela. Znovu se uviděli až na počátku druhé poloviny padesátých let víceméně nahodile ve Velké Británii. Voskovec, chtěje svému druhovi porozumět, se ho zeptal: Tys nemohl mluvit? A Werich odpověděl jejich gymnasiální společnou češtinou z dob Křemencárny lakonicky: Pochopiliter. Pochopiliter? V tom slově je totiž zaklet i základní neduh naší současnosti.

Tato sympatická pozitivní deviace polistopadového českého animovaného filmu nejenže Werichův přínos zachovává v jeho jedinečné obsahové i formové integritě, ale navíc skutečně tvořivým animačním pojetím ho dále rozvíjí a dotváří. Snaha přiblížit dávno mrtvého umělce prostřednictvím příbuzného sonorního hlasu Oty Jiráka dala filmu jasnou a jednotnou kostru a dál posílila jeho vnitřní sevřenost. Toto zpracování by bylo považováno za špičkové v kterékoli minulé době českého hraného filmu včetně jeho zatím vrcholné éry v šedesátých letech minulého století. Jsem rád, že i dnes se v naší mladší filmařské generaci najdou lidé schopní a ochotní pokračovat v odkazu Týrlových, Pojarů či Hofmannů; že nesnadné a vlastně nekomerční řemeslo animovaného filmu se jim stalo životním posláním a naplněním.

Radostný je fakt, že je k dispozici "filmový" Mussolini se svou nenadobitelnou rétorskou gestikulací i se základními fakty o jeho životě a neblahém konci. Méně radostný je nepříliš kvalitní dabing, ne vyvážený výběr střihů z dokumentů Mussoliniho doby a jejich kvalita i z toho plynoucí ne příliš vábný dojem. I tak se ovšem jedná o chvályhodný čin (v českém prostředí je poprvé ucelenější informace o protagonistovi nejstaršího fašistického státu planety) pod jednou podmínkou. Že za prvním spíše nesmělým než cílevědomým krokem bude následovat další. Zralý a konečně i skutečně profesionální.

Profesionalita, která nic nepředstírá, výsledek, který si nemusí na nic hrát. Prostota výpravy, průzračnost děje a krystalická čistota vrcholů hanáctví, to všechno vtahuje vděčného diváka do děje, který nenudí a neomezuje se přitom na pouhé pobavení. Syntéza lenosti u obou mladých lidí i jejich nenásilná náprava, živená špičkovou režií Jordánové i hereckým výkonem Donutilovým za aktivního přispění několika dalších, z nichž nejvíce na sebe upozorňuje předčasně zesnulá Vlasta Fialová. Brněnský příspěvek si poprávu může dělat nároky na zařazení do zlatého fondu české filmové i televizní pohádky; tím spíše na dostupnost na DVD nosičích.

Jedna z mála příležitostí, při které si lze ověřit, že při dostatečně nápaditém a na úrovni zpracovaném scénáři, který režie ještě dále rozvine a povznese, může vzniknout film, který dá vzpomenout na nejlepší chvíle formování generace tvůrců šedesátých let. Ještě větším potěšením je výběr a kvalita výkonů herců nejmladší generace. Nelítostná konfrontace relativního rozhraní mezi psychickou normalitou a nenormalitou za ne normálních poměrů znesnadňuje jejich rozlišení. Děj položený do několika dnů kolem vánočních svátků a Nového roku postihuje mělkost charakterů, nestálost a povrchnost jejich citů a naznačuje východisko z tohoto marasmu na vývoji citů a názorů těch nejméně uspořádaných. Podobenství doby, která je opravdu až nezdravě vymknuta z kloubů a v níž nejblíž k lidství mají ti, kteří mu mají být ve své nesporné zmatenosti a neurčitosti nejvíce vzdáleni, zachycuje Gedeon s až překvapivou zralostí a jistotou. Pavel Liška hned při svém debutu dosáhl na vrcholnou úroveň; od té doby čeká na příležitost, která by ho k tomuto vrcholu alespoň přiblížila. Souhlasím s těmi, kteří považují toto dílo za zvlášť vysoko položenou laťku, na kterou se v české polistopadové a poprosincové produkci hned tak nedosáhne. Výčet nečetných výjimek, které na tuto úroveň dokázaly dosáhnout, toto pravidlo jednoznačně potvrzuje.

Snaha proniknout do neevropského prostředí byla míněna poctivě a vynaložené úsilí tomu také odpovídá. Přesto se jedná o více evropský než asijský pohled. Výsledný tvar mi připomíná Kurosawovy filmy ze současnosti; to není výtka, ale uznání výsledku tohoto úsilí. Příběh sám je pozoruhodný a jeho zachycení alternativních lidských práv přesvědčivé. Značně na na mě zapůsobily i herecké výkony. A tak mi příliš nevadí ani drobné náznaky "hollywoodských" prvků. Slovo multikulturalismus nabývá na vážnosti a zdá se, že začíná plnit své nezastupitelné poslání prostředkovatele a smiřovatele odlišných civilizačních sociokulturních hodnot.

Příspěvek Hugo Haase do československého hraného filmu třicátých let minulého století je nemalý. Ostravský objev vnesl do dobové kinematografie živé a temperamentní herectví podmalované nezaměnitelným a sympatickým židovským akcentem. V tomto ohledu je i významným kulturním dědictvím společnosti, která "zásluhou" nacistů a šoy u nás neexistuje už neuvěřitelné sedmé desetiletí. Zápletka s nenapravitelným povalečem je v dobových poměrech nadprůměrná a i film sám si podle mého názoru stále uchovává svou živost a nezaměnitelnost. Lze říci, že právě po těchto stupních dospívá Haas k svému vrcholu, k dystopii, inspirované Čapkovým stejnojmenným dramatem, k filmu BÍLÁ NEMOC.

Překvapivě dobrý film, který kvalitou určitě přesáhl datum svého vzniku. Víc než o filmu bych mluvil o šotu. Je neuvěřitelné, že jsme byli s to na sebe upozornit ještě v předminulém století. A uvědomovat si tento nečekaný průnik do posledních okamžiků národního obrození včetně obligátních místních příslipek v příjmeních. Starobylost je tak vlastně moderností a modernost je přirozeně plynulým pokračováním zdánlivě vzdálené minulosti. Tato blízká vzdálenost je fascinující a zdánlivě kraťoučkým záběrům jednoho téměřfilmu propůjčuje hodnotu až magickou.

Tradiční francouzská jemnost a noblesa slaví úspěch i ve velmi feministickém pojetí. Zdánlivě všední příběh tří přátelských žen, které se navzájem podporují nejspíš už od společných středoškolských let, má v propracovaném scénáři všedního vzruchu všedního dne svůj rytmus, svá rozhodnutí i klíčové změny. Tři mušketýři v sukních si se svými slavnými předchůdci v ničem nezadají: partneři - i ti manželští - přicházejí a odcházejí, děti, ony a jejich pevný vztah zůstávají. Vzdor odlišnostem povolání, temperamentu, povah, ideálů sdílejí jak své vrcholy, tak i pády a propady. Mozaika všednodenních detailů, nesnází v zaměstnání, problémů s dětmi, nečekaného těhotenství, potkávání nových lidí a událostí nachází v jejich pravidelných týdenních setkáních pevnou osnovu, která je dostatečnou protiváhou zmatků, v nichž žijí své životy. Neobyčejná obyčejnost těchto lidsky, mravně i kulturně bohatých a silných žen neobyčejně připomíná hrané - také české a československé - filmy zlatých šedesátých let minulého století. Svým kladným přitakáním životu (života bído, přec tě mám rád! napsal kdysi básník) mohou ledaskoho odradit, ale také přitáhnout a potěšit, dodat síly. I oáza všedního dne má své nevyčerpatelné zdroje; nenápadnost formy je u ní pravidlem, které téměř nezná výjimky, vyvažována silou a bohatostí obsahu, misí slušnosti, která neklape podpatky a je-li třeba, umí si i drsnou rázností zjednat potřebné místo a váhu.

Podprůměrné dílo i své doby, v němž vynikají herecké výkony Jiřího Plachého a Jaroslava Marvana. Za zmínku stojí ještě některé scény z venkova a úvodní hudební vystoupení Rudolfa Antonína Dvorského. Červená knihovna není a nebyla prázdným pojmem a tento film to dokládá až příliš jednoznačně. Útěchou může být - v duchu známého úsloví, že nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř - že se točily filmy ještě horší a ještě více neumětelské.