sportovec

Kritika, která DOBRÁKOVI vytýká mistrovské zvládnutí retrostylu třicátých až čtyřicátých let minulého století, připomíná ze všeho nejvíc psa, který svůj hlad řeší sebepožíráním. Domnělé dějové zkraty jsou skvěle zvládnuté rysy žánru (jako srovnání stačí připomenout dobový film, špičkové Chaplinovo dílo MONSIEUR VERDOUX, u nějž je možno konstatovat shodné nedostatky). Lelouchovi se podařilo postihnout v tomto "sépiovém" hnědobílém díle všechny podstatné rysy hektické doby i jejích zvláštností. Co není vloženo do psychologií postav, to je vynahraženo v druhém plánu ve fabuli i scénáři tohoto pozoruhodného příběhu. Jemnost a lékarnická důkladnost, se kterou se film postupně rozvíjí, navozuje dojem původního příběhu, který se vědomě míjí se svým svůdným detektivkovým paralelním zpracováním (pro srovnání uvádím špičkovou delonovku POVÍDKA O POLICAJTOVI, jejíž těžiště plně spadá naopak do prvních poválečných francouzských let) a volí nesnadnější cestu skutečného autorského hraného filmu. V hereckých výkonech tu na sebe mimo mimořádně skvělou Marlene Jobertovou (jakoby tu kvalitou výkonu z oka vypadla mladičké Simon Signoretové nebo Jeanne Moreauové) upozorňují nedoceňovaný Bruno Cremer (známý mj. z prvních nezplanělých dílů italské CHOBOTNICE) a pro mne překvapivě dobrá Brigitte Fosseyová. Pro nevšední způsob pohledu i kvalitu zpracování, která v sobě slučuje důkladnost s básnivostí, vznikl film, na který se nezapomíná. Film opravdu nadčasový a klasický.

Čteme-li dnes opakovaně o našich údajných vinách během transferu německého obyvatelstva obou typů - tzv. sudetoněmeckého i zločinců z tzv. Staré říše - a podléháme-li dojmu, že je na místě omluva - k ostudným zločinným excesům z naší strany zejména během tzv. divokého odsunu opravdu docházelo - mýlíme se. Mýlí se i ti, kteří v obdobném duchu uvažují o statisícových obětech namnoze civilního obyvatelstva během spojeneckých - tj. především angloamerických - náletů na německá města minimálně od r. 1943. Skutečné Německo - to současné Německo zejména - i dnes jen tápavě a nanejvýš nedůsledně dospívá k skutečnému poznání své zdrcující - už "pouze" historické" - viny na pustošení všelidských ideálů spravedlnosti, humanismu a ekologické mezidruhové zodpovědnosti. Příběh z německé důstojnické rychloškoly na výrobu oprýmkované potravy pro děla (kanonenfutru) o mravní katarzi se jen zdánlivě týká vlastního jádra příběhu - souboje hrstky těch, kteří zcela nerezignovali na demokracii, na vlastní svědomí, i na hodnoty třebas sporné, ale stále ještě mravně akceptovatelné, vyvolává vzpomínky na tvorbu dramatika a prozaika Rolfa Hochhutha, autorů někdejšího německého vnitřního exilu, německorakouského exilu zahraničního i tvorbu těch, které nacistická mravní a hodnotová intoxikace zastihla během jejich zvláště citlivého jinošského a dívčího věku. Rozmáchlý scénář televizního seriálu, pohybující se v nevídaném prostoru takřka šesti hodin, neúprosnou analýzou osobních profilů a životopisných medailonů (zmíněny jsou ročníky cca 1898-1923) jen naznačuje, že hnědočerný mor háknkrajcu pronikl do německé společnosti hlouběji, než si dnes umíme představit my a zejména Němci sami. Hlouběji a diferencovaněji, avšak zdaleka ne tak černobíle, jak to pro mladší generace zachovala vzpomínka a paměť evropských národů. Spíše divadelní než filmový nebo i televizní styl, zvolený režisérem a scénáristou Volfem Wollmarem (nar. 1929) se poprávu hlásí v autorově sebereflexi k dílům jako ... A POZDRAVUJI VLAŠTOVKY, IVANOVO DĚTSTVÍ, NAZÍ A MRTVÍ, stopuje s důsledností spisovatele, kriminalisty a historika zrod a stupňování toho, co jiný důstojník wehrmachtu, už ne vysněná literární postava, dokázal promítnout i do svého poválečného života (svou vzpomínkovou, i u nás vydanou knihu Rudolf Petershagen /1901-1969/ nazval výstižně VZPOURA SVĚDOMÍ). Skutečnost, že v tomto díle hrají nejen české - namnoze pražské exteriéry - ale i přední herci (Marek Vašut, Eliška Balzerová, Josef Abrhám, Hana Hegerová) dává tomuto působivému dílu v českém prostředí další lidský rozměr. Nadšení nemusí vždy burcovat jen cit; mnohdy vzbouří rozum a podnítí svědomí do syntézy hloubání a přemýšlení. I to je jedním z vrcholných bodů katarzně působícího lidského rozměru každého umění, jež chce být - a je tak také přijímáno a hodnoceno - velkým. Pro nás přitom není bez zajímavosti, která by měla budit naši bedlivou pozornost, že z hodnotového zmatení, spojeného s hitlerovskou érou, se dosud nevymanila významná část současné německé společnosti.

Úsměvná francouzská komedie, zdánlivě "pouze" řemeslná, jakoby lehkým perem nahozená připomene svým zaměřením jiný osudový příběh francouzské slovesné kultury - stejně zdánlivě odlehlého a přece tak blízkého Maupassantova MILÁČKA. Dvojice zlodějíčků na úrovni víc než salonní je tvořena krajně nepravděpodobným párem - starým zkušeným mozkem a osudovou ženou neurčitého věku rozpuku a zenitu ženskosti kdesi mezi pětadvacítkou a čtyřicítkou. Pár, v němž muž je mužem, žena ženou, mozek mozkem a emancipace samozřejmostí, která nestojí ani za esprit, je vlastně pozoruhodně silný a ve svém nesporném parazitismu v určitém ohledu i mravný. Jeho odzbrojující, průzračná zkaženost, křížená se soudností a prozíravostí i chytrostí, jež nerezignovala na moudrost, diváka přitahuje a očarovává. Ne každého, "pouze" toho vnímavého, toho, který při slově bavič dostává záchvat vzteku a podle pozdního pověstného Horníčkova výroku sahá po pistoli. Závěr filmu, který vyznívá jako souboj dvou nikterak průhledných intelektů (i gangster, zvláště Francouz, může alespoň předstírat člověka s potřebou zvládat nesnadné umění žít) i železně pevných nervů je silný právě svou konvenční jakobypřekombinovaností. Jen skutečný realismus, jen nezmarná invence non fiction mohou vytvořit situace, jejichž důvěryhodná nedůvěryhodnost zraňuje konvenční rozum, doslova mu bere půdu pod nohama a podle očekávání ho přivádí k zuřivé odmítavosti, jež navenek předstírá sobě i jiným nad věc povznesenou aroganci. Huppertová hraje jako pánbůh (v sukních), v ničem však za ní nezaostává ani její partnersky cítící starší spoluhráč, nedávno zesnulý Michel Serrault. Prolnutí mužského a ženského intelektu nemusí být vždy vypjatě konfrontační právě tak jako lehký žánr prvoplánově podbízivý. Přidáme-li k tomuto poznání suverénní scénář, imaginativní režii i skvělou - také - krajinomalebnou kameru, silnou i kresbou mnoha rozličných prostředí, v nichž se KONEC SÁZEK odehrává, zjistíme, že i film může hladit a laskat. A těšit. A proč ne?

Film, který opravdu plní to, co slibuje: popisnost, která nepovznáší, ale také neuráží. Pro někoho přeakčnělý. Pro toho, kdo si v titulcích přečetl, že se scénář opírá o skutečnou událost a že SKÁLA je zasvěcena památce nezaměnitelného jedince, jeho hodnota stoupá. Ne ovšem závratně. Filmů tohoto druhu se v USA točí ročně minimálně desítky. Skutečný brak však vypadá jinak. Ne takto.

Musím podepsat to akční béčko. O moc víc pro tu hrůznou ztrátu času, kterou film nabízí, udělat nemohu. Toporný, místy nudný děj, směřování, které relativizuje jak upíří tematiku, tak křesťanskou etiku. A směřování křesťanství vůbec. Hrát tam vlastně není co. Takový je už úděl několikrát vypůjčených výpůjček. Být ďáblem, byl bych poprávu zhnusen a znechucen.

Vcelku slušný příběh s náznakem skutečné kvality se v poslední čtvrtině postupně propadá do akční rutiny. Výborné herecké obsazení i dobrá režie ztroskotávají na kasovně založeném scénáři. Sám jsem zvědav, co se o tomto filmu bude říkat za dalších 15-20 let.

To, co by v americkém případě bylo remakem, to je ve francouzském provedení hebkou ženskou nostalgií let padesátých a šedesátých minulého století. Francois Ozon nás přesvědčuje, že muž je schopen citlivého vhledu ne do jedné, ale hned do celého trsu ženských duší. Duší rozmanitých a bouřlivých jako žena sama. Stejně hebká a vláčná kamera nás hladí ať už zabírá zasněženou zahradu, dvůr nebo zdi hlavní rozlehlé vily kdesi na periférii jednoho blíže nespecifikovaného francouzského venkovského města daleko mimo pařížskou aglomeraci. I tady všude cítíme jemnou ženskou ruku. Agatha Christie, další žena, jejíž přítomnost cítíme v Ozonově autorském filmu, je doslova vyvlečena z horského prostředí svých DESETI MALÝCH ČERNOUŠKŮ. Nevadí to; iluze osamění a izolování právě tak nedobrovolného v anonymitě bílého zajetí, zůstává zachována prostřednictvím právě tak marných pokusů o únik. Jakkoliv by ŽENY měly být detektivkou, psychologie postav je propracována s graciézní precizností nové vlny a celková atmosféra dále umocněna šansony zhruba blízkými předpokládatelné době děje; každá herečka má k dispozici po jednom. Všechny herečky bez rozdílu prokazují pozoruhodnou muzikálnost; nemůžeme se dost dobře ubránit pocitu, že Edith Piaf i Mireille Mathieu v nich mají pozoruhodnou konkurenci. Vše koření francouzsky jemný námět, překvapivé pointy a zvraty včetně konce, který lze obtížně předvídat, ale který současně není brutálním znásilněním předcházejícího děje a jeho směřování. ŽENY jsou pozoruhodně zralým dílem mladého francouzského režiséra, dílem, který dohromady ústrojně, s pozoruhodnou úspěšností, svedlo přední osobnosti francouzské kinematografie, jež by se jinak sotvakdy setkaly. Podobná možnost a uvažování o tom co by, kdyby .... by v žádném případě nepřekročily úroveň spekulací. Takže osm, pardon, vlastně devět žen vás zve. Na co? No přece na vraždu, která vraždou není. Posléze zjistíme, že součtem osmi souborů někdy až překvapivě rvavých něžností je jedno mužské neštěstí, jež se rovněž není s to vyprostit z tohoto i krásného, i fatálního kauzálního řetězce, obrazu zobrazujícího hlubokou krizi mezilidských současných vztahů. Špičkovému lidství odpovídá špičkový film. Zve i vábí. A tam, kde není vítán, zdvořile zavírá dveře a odchází. Odmítá totiž být - a my dobře víme proč - nezvaným hostem.

Klasický francouzský film jsem si včera po desetiletích zopakoval. Dojmy, které jsem si odnesl, jsou poněkud rozporuplné. Poetika detektivního žánru, na které je film postaven, se v řadě momentů dostává do rozporu se způsobem zobrazení a pojednání některých scén. Nejvíce je to patrné v úvodní části, líčící idylická setkání Strabliggiho s Cazaneuvovou rodinou, zcela nepropracována zůstává milostná náklonnost Cazaneuvovy dcery k Ginovi, hodně hluše vyznívá i zachycení jeho druhého vztahu k vnadné bankovní Anglofrancouzce. Klady a silná místa na druhé straně převládají tam, kde jde o skutečnou drsnou krimiatmosféru. V mnoha ohledech to platí pro soudní scény i vlezlé fízlovství posedlého vrchního policejního inspektora Goitreaua. Tento záběr má obecnější platnost: ukazuje, že i v demokratickém státě mohla - i může - často policie propadat chování, které do toho estébáckého či gestapizujícího nemusí mít zas tak daleko. Štvanice na zušlechtěného člověka končí tragicky: nedobrovolnou smtí oběti, která ke svému hrůznému činu byla dohnána protidemokratickým chováním svého policejního antipoda. Řadu viditelných slabin režie i scénáře přetrvávají dva skvostné herecké výkony: Delonův a Gabinův. Při závěrečné scéně - vrcholném okamžiku jinak spíše průměrného díla - , v níž jde Gino na smrt, obě skvělé herecké kreace vrcholí. Patok nechuti a odstupu od justičních orgánů, největší přání mladých hlavních hrdinů filmu i jeho hlavní kritické poselství, nejlépe vystihuje strachem ze smrti stažená tvář Delonova hlavního hrdiny. Tato část jeho myšlenkového jádra je evidentně nadčasová. Pro kvalitu obsahu i dosahu filmu také jednoznačně určující.

Čím jsem starší, tím více se utvrzuji ve zkušenosti, že úspěšné prezentování kladných stránek života je v současném umění činem, který se pohybuje někde mezi psychickou úchylkou a protiprávním aktem; v každém případě je to vykládáno jakon epřípustná výstřednost. Nositelům těchto názorů nic nevyčítám; jsou jen zobecněním všeobecného marasmu, v němž žijeme všichni bez rozdílu. Zápory, vytýkané FANY, lze plně vztáhnout i na RAINMANA. Jiří Hubač je jedním z našich nejlepších dramatiků a před časem napsal jinou prvoplánovou inscenaci-drama: NEZRALÉ MALINY, v nichž starý Pešek dokonce vzpomíná s něhou na revoluční levicové mládí své postavy (obdobné založení má i Procházkova a Kachyňova skvělá KRÁVA). Komorní drama, rozpoutané Kachyňou, je pochopitelně neseno sluncem mimořádného výkonu Jiřiny Bohdalové, která tu nad jiné výrazně prokázala univerzálnost svého hereckého rozměru. Není však zdaleka osamělá: skvělou protihráčkou je jí složitým vývojem své sebeneúprosné postavy Jiřina Jirásková, svou blazeovaností nepřehlédnutelný je také její milenec a poněkud líný podřízený Martina Huby a zapomenout není možné ani na Donutilův herecký koncert v roli sytě spokojeného samolibého kostelníka, který svou hloupostí zaviní jeho vykradení za bílého dne. Výborný je i čtyřnohý "pan divoký". Skvěle vystavěný závěr s Faninou smrtí i strmá, paralelní vzestupná křivka vnitřního sestřina vývoje vhánějí slzy do očí. Karel Čapek kdysi napsal, že každý slušný člověk je sentimentální; z tohoto pravidla se vymyká jedině darebák. Současný člověk posledních dvou století však v drtivé většině případů darebákem není; je jen chronicky nemocný a pro neustálá civilizační traumata všedního dne zapomněl, co to je skutečná bolest a skutečný cit. Být chuďáčkem automaticky neznamená být vždy a všude a priori hlupákem a blbečkem. Je to složitější a lidská duše je zranitelnější i silnější, než si zpravidla myslíme a dokážeme představit. Doufám v jedno: že prvoplánových přístupů jako je i tento Kachyňův, nebude v našich životech nikdy dost. Tak krásných, tak nadčasových, tak nezapomenutelně působivých.

V rámci žánru se tu jedná o špičkové dílo, v němž se snaha o věcnost překrývá s hollywoodským "snovým" konceptem westernového žánru sklonku třicátých a čtyřicátých let. Jádro příběhu - bezprávnost přechodného pásma mezi civilizovanou a "odindiánštěnou",prosté klasických hraničářů té doby zmýtizovaného typu např. Olda Shatterhanda nebo Billyho Kida, Amerikou "polodivokého" Západu zřejmě ještě v období tzv. rekonstrukce (cca 1865-1885) - je reálné a přesné. Více skřípe pojetí a záběr líčení postav; na druhé straně psychika lidí, žijících v tomto drsném prostředí, v němž šlo prakticky stále o život mj. proto, že státní a justiční správa a její lidé byli v nedosažitelnu, byla svým způsobem opravdu nekomplikovaná. Realitě se blíží i pojetí drsných scén, v nichž své dostávají nejen padouchové, ale i kladní hrdinové. V tomto ohledu lze konstatovat vnějškové asociace s Leoniho klasickou westernovou ságou TENKRÁT NA ZÁPADĚ. Divácky vděčná zemitost ztvárnění tradičního kowboyského tématu a až dokumentárně věcná výprava zřejmě zajistila tomuto filmu trvalou pozornost významné části divácké - i české - veřejnosti. Poprávu.