Dikaiarchos

Dokonalé filmové ztvárnění lidového moudra "jak se do lesa volá, tak...", i když zůstává k úvaze, zda zde nebyla ozvěna silnější nežli její původce/původci.

Samozřejmě jsem si celou esej, prošpikovanou, jak mnozí zmiňují, humornými momenty, transponoval do současnosti, s představou (a zkušeností), jak jsou dnes ovlivněny životy a "zákonitosti" komunikace těch, kteří klečí před oltářem chytrého telefonu.

„Jsme jako tahle váza, jsme tu už dlouho, a přestože tak křehcí, stále tu jsme.“ Dokument sám o sobě připomíná klaviaturu, klávesy bytostně lidských témat jsou nenásilně rozechvívány, některé sotva slyšitelně, jiné hlasitěji. Ale ať už zní jakkoli silně, tónina, v níž je dokument proveden, rozpohybovala turbíny mé mysli i srdce.

Kdysi jsem ve svém fassbinderovském období tento snímek minul a je to dobře; stačí, že mám spadlou čelist až od nynějška. Režisér coby patolog provedl psychologickou vivisekci jedné nešťastně šťastné dušičky s takovou bravurou a bez okolků, že se do těch obnažených součástek osobnosti nelze soustrastně nezamilovat.

Projekce filmu Jamese Graye ve mně na okamžik vyvolala vzpomínku na knihu Johna Graye Slamění psi. Každý, kdo se rozhodne „vysmát“ nadutému velikášství a egocentričnosti lidstva, má u mě zaděláno na vavřínový věnec, zvlášť když své umělecké vyjádření ničím nedovojtí. To krátkozraké lidstvo, které by nepohrdlo nesmrtelností, aniž ví, jak a proč žít, které by si rádo podmanilo jiné světy, aniž dokáže rozumně spravovat vlastní planetu, a které, jako v Grayově filmu, prahne po navázání spojení s inteligentním mimozemským životem, ačkoli nedokáže úspěšně komunikovat ani mezi sebou. Hlavní postava filmu je sice produktem této iluzorní lidské všemocnosti a neochvějné sebestřednosti, naštěstí produktem nedokonalým.

Režisérce patří neskonalý dík za to, že jsem si zas jednou, obrazně řečeno, nad filmem zachrochtal blahem. Jó, oč jednodušší to mají nižší (?) zástupci živočišné říše, vedení jen svými instinkty, oproti člověku, sebou samým zakletému do říše „druhé přirozenosti“, věčně pronásledovanému úvahami o (ne)pravdivosti a (ne)smysluplnosti svého bytí a konání, v jednom kuse napájenému koktejlem ze směsice citů a myšlenkových/pojmových konstruktů a přitom v hloubi toužícímu onen vířící vnitřní chaos opustit a znovuobjevit v sobě jasný instinkt, útěšný a ničím nezpochybnitelný.

Denis zastavila svět, aby se jedno nitro, zcela nečekaně, dalo do pohybu. Občerstvující večer pro hrdinku, občerstvující styl pro milovníky svébytných filmařských dialektů.

Myslím, že tato filmová úvaha nejen o zmutovaném a mutujícím (v případě hlavní postavy) genomu lidství, ale i o existenci a nacházení nepoškozených částí šroubovice je – bohužel stále – důležitá. Všimněme si některých komentářů, které se doslova vyžívají v pranýřování (ponižování) filmu: s gustem, nenávistí a vulgaritou, a naopak s nulovou snahou o vstřícnost a empatii k myšlence filmu. Jedním dechem jsou schopni drsně zašlapat do země film, tvůrce i ty, které film oslovil. Jiní stále berou umění jako prostředek k uspokojení sebe samých (stejně jako je Joska pouhým prostředkem k uspokojení vůle jiných). Takže ano, pojďme si nevšímat podstatných detailů, hlouběji se nezamýšlet, vyslovovat rychlé soudy, plivněme na to, čemu nerozumíme, s čím nemáme zkušenost, kopněme do toho, co neslouží naší vůli, co nenaplňuje naši představu či očekávání, zkrátka udržujme film aktuální.

Co se stane, když naši vnitřní jistotu o předpokládaném, ze zkušenosti odvozeném řádu a toku naší každodennosti konfrontujeme s Jistotou „nepatřičně“, „absurdně“ vykloubenou z tohoto řádu. Ten střet křehké a konejšivé vnitřní jistoty s „nemyslitelným“ vnějším faktem, ta cesta ze stavení do stodoly a její nepopsatelný účinek na nejjemnější receptory mé mysli. Skutečný filmový asteroid! Ostatně: jak snadno by vzal náležitě hmotný asteroid jistotu celému lidstvu.

Nejlépe vidět celou dvacetiminutovou trilogii naráz a jako celý soubor ji také hodnotím. Hold přítomnému okamžiku, jehož jedinečnost a hodnota vynikne nejlépe v kontrastu s entropií a zapomněním, které mají vždy poslední slovo, a jehož plnost vyniká nejzřejměji v kontrastu s chabou lidskou snahou mumifikovat jej ve vzpomínce či (audio)vizuálním nosiči.