Drahý telefone

Greenawayův styl mi vyhovuje. Obrazová část filmu je perfektní (koneckonců umělecké zázemí udělá své) a absurdní příběhy odvykládané nezůčastněným hlasem autora jakbysmet. (25.01.2009)

Neviděl jsem pozdější Greenawayovi snímky, takže ho (ani po jeho smělých výrocích směrem k historii kinematografie) nechci zvát pokrytcem... film jehož převážnou většinu tvoří záběry na posané stránky, které doprovází jejich čtení, mě ale vyloženě nasral. Dá-li se něco podobného vůbec nazvat filmem... (21.09.2007)

Zapůsobily na mě lehké záchvěvy absurdity vyprávěných příběhů, které oplývají až Monty Pythonovskou rozverností. Greenaway tu rozbil film na dva základní elementy - příběh a obrazovou složku, které jsou takřka oddělené. Příběh se neodvíjí na plátně, ale pouze ve verbální rovině. Spojovníky mezi obrazem a příběhem tvoří zobrazení hlavního motivu - telefonní budky - a záběry na textovou předlohu verbální složky. Je zajímavé, nakolik se vizuální podoba záběrů textu odvíjí od výtvarného výrazu a nakolik je významově provázaná s příběhem (například čistý strojopis u příběhu s estetickým telefonistou). (16.06.2008)

Tóny rozhodující o našich osudech a "jemné předivo vztahů" tentokrát v telefonické podobě. Opět experiment s výtvarnými možnostmi filmového obrazu: tentokrát je tématem zapojení totožného objektu (telefonní budka) do proměnlivého rámce filmového obrazu a práce s umístěním tohoto objektu v hloubce filmového obrazu (první plán, druhý plán - popředí, pozadí). (07.10.2008)

Připadá mi, že Greenaway zkoušel, co všechno film (divák) vydrží. Takže střídá statické záběry na červené telefonní budky podmalované typicky telefonními zvuky (vytáčení, operátorka, obsazovací tón atd.) se statickými záběry nečitelně naškrábaného a různě škrtaného a přepisovaného textu, který nám je vždy celý přečten. Absurdní příběhy točící se kolem telefonů jsou sice skvělé, ale samotná forma mě nijak neuchvátila. (22.01.2012)