rikitiki

To, že si Indové překradli E.T. mimozemšťana mi vadí mnohem míň, než má film spoustu zbytečných odboček, které natahují bizarní děj občas k nesnesení. Přehrávání hlavního hrdiny mi chvílemi hodně překáželo v tom, abych se na film mohla dívat bez pocitu trapnosti.

Dobrácký obr a maličká holčička s překrásnými kukadly hledají cestu k ní domů a musí se prodírat pouští a pralesem nejenom přírody, ale zejména lidských předsudků, nenávisti, fanatismu a chamtivosti. Oba hrdinové jsou ve vší té zlobě dva křišťálově nevinné charaktery. Film je dojímavý, něžný, vtipný a velmi laskavý. Není třeba bát se kýče, protože je to samozřejmě kýč, ale kýč vycizelovaný, chytrý a hlavně potřebný, protože na jednoduchém příběhu vysvětluje nesmyslnost a krutost zaslepenosti. Kromě toho uvidíte spoustu krásné přírody a konec, který zasáhne.

Snímek je výpravný, velkoryse natočený, ale opravdu nevím, o čem byl. Snad poprvé tu s hrdostí používám oblíbenou větu mnohých uživatelů čsfd: „Tak tohle jsem nějak nepochopila!“ Odehrává se v současnosti, přitom zápletka o dvojníkovi a snaze svrhnout vládce z trůnu je totálně středověká. Spíš jakoby legenda než zobrazení moderního světa. Následuje zvrat na zvrat, kdy mi nijak neulehčilo, že jsem vůbec nepochopila komplikované příbuzenské vztahy ve vladařově rozvětvené rodině. O logice nemá cenu mluvit, ale bohužel ji nenahrazuje ani příběh ani atmosféra, která se mění snad s každou scénou – jednou rozjuchaná, vzápětí tragická….

Ani jeden ze dvou herců představujících polepšující se kriminálníky mi nebyl sympatický. Ten hlavní navíc vypadal dost staře. To obojí je u komedie s romantickým nádechem mínus. Ale nápad řídit se myšlenkami Ghándího v současném světě a při řešení svých i cizích problémů, měl vtip a dokonce i inteligenci. Škoda, že Ghándí na dlouho dobu z filmu vymizel a divák mohl sledovat jen dějově velmi řídkou a natahovanou romantickou linku.

Povídkový film o nepříliš zajímavých milostných peripetiích, kdy mě nejvíc štval trapný ženich se zaječími úmysly. Vrcholem však byla úmorná cesta odvržené cizinky na svatbu svého expřítele Inda, který o ni nejevil zájem a její náhlé zamilování se do… No, nebudu prozrazovat, ale holka z Evropy (nebo Ameriky) se jen zřídkakdy zamiluje do takového chlapíka. Protivná dvojice, co jim vždy něco překazí sex a to něco je nedostatek jejich mozkové kapacity – kdyby to aspoň bylo vtipné, jenomže není. Manžel ve středních letech, co náhle při pohledu na mladou krásku ucítí druhou mízu – kolikrát už jsme tohle viděli a mnohem líp zpracované. Vlastně mě bavil jen příběh krásné ambiciózní herečky, jejíž lež vymyšlená za účelem propagace se stane pravdou – uznávám, že je to kýč, ale to je právě jeden z hlavních důvodů, proč jsem si oblíbila bollywoodské filmy.

Špionážní drama se záhy překlopí do špionské romance. Hlavní hrdinové se k sobě hodí, erotické pnutí je mocné a celkově je film nadsazený jako blázen. Kde uvidíte hlavního hrdinu, jak z motorky dostihne vzlétající vrtulník a skokem se zachytí za jeho otevřené dveře? Plus přidávám za snahu o indicko-pakistánské usmíření a ironický voiceoverový komentář ve finále. Být členkou tajné služby některé ze zemí bývalé Jugoslávie, tak mě znepokojí, jak přesně jsou Indové informováni o aktuálním geopolitickém dění na Balkáně.

Film je až přeplněný písničkami. O komedii se to snaží sice urputně, ale křečovitě. Ono prostě komedii bez vtipu natočit nejde, ať se tvůrci snaží sebevíce a herci přehrávají až do nebes (a přehrávají tedy dost). Jinak je to stařina o páru, který se pořád špičkuje, aby si v závěru vyznal lásku. A v tom závěru je na diváka připravená past v podobě nečekaného zlomu, který se do atmosféry filmu vůbec nehodí. Buď měl přijít mnohem dřív nebo vůbec a ne deset minut před koncem. Doporučuji jen oddaným bollywoodomilům, případně skalním fanouškům některého z herců.

Trochu kriminálka o zradě ve vlastních řadách a trochu sžívání se se čtyřmi malými dětmi, které zůstanou na krku drsnému policistovi, který děti nesnáší. Tenhle motiv je nevyužitý. Logiku to moc nemá, ale tu je u indických filmů často marno hledat. Jak se třeba dostalo hejno slepic do moderního bytu v minimálně desátém patře vysokánského činžáku? Přestřelky, hlavně ta závěrečná, jsou nevěrohodné a trochu i směšné. Charakter hlavního hrdiny je morálně pochybný, kromě násilí na ženách se dopouští i zcela jasných kriminálních činů. Ale zase to tady SRK moc sluší.

Smí se obětovat pár desítek lidí kvůli záchraně několika tisíců? A kdo o tom smí rozhodnout? Před zhlédnutím německého dramatu jsem měla jasno: „Pilot je nevinen.“ Po zhlédnutí váhám, a protože jsem nedostala dostatek informací (byl čas na vyklizení stadionu, co dělali cestující v letadle?) nemůžu rozhodnout, jaký rozsudek bych vynesla já. ___Němci příběh natočili suše, téměř dokumentárně, v moderní a chladné soudní síni, ale nezvládli emoce, které do filmu museli dostat, aby zaujali diváka. Logicky by měli proti sobě nejvíce stát obhájce a žalobkyně. Ale tady byl obhájce jen do počtu a zmohl se sotva na pár pubertálně vzdorovitých výkřiků. Až ve finále se dostal ke slovu v závěrečné řeči. Hlavní tíže tak spočívala na žalobkyni s nevděčným úkolem bránit právní postoj, se kterým předem většina lidí nesouhlasila (výsledek diváckého hlasování je jednoznačný). Žalobkyně se dostávala do střetu s obhájcem (zřídkavě) a pak v jednom dlouhém dialogu s obžalovaným – a právě ani v jednom případě nezvládli filmaři emoce. Ti lidé na sebe útočí, posmívají se sobě navzájem, ušklíbají se, přehrávají drama – tohle si vážně neumím představit u advokátů v tak závažném případě a ještě u německého soudu. ____ Mnohem víc bych vsadila na vnitřní dynamiku dialogů, ale tady se mi zdály mnohé argumenty pochybené. Když obhájce přirovnal německou ústavu k jakémusi Kantovu článku s tím ,že oba jsou to jenom názory, takže se jimi nemusíme řídit. Ústava přece, sakra, není názor! Nebo podobenství žalobkyně o zastavení splašeného vlaku tím, že hodíme na koleje tlouštíka, který svým tělem soupravu zabrzdí – to přece nemá nic společného s projednávaným případem – tlouštíkovi nehrozila bezprostřední smrt, zatímco lidem v sestřeleném letadle ano. Naopak dobrý byl argument o transplantaci z těla umírajícího, který má tak jako tak smrt na jazyku, tak proč jeho smrt neuspíšit, když by jeho orgány mohly zachránit někoho jiného, kdo bez nich naopak během chvíle zemře a takto by mohl žít dál? ___ Zcela jistě se scénářem pomáhali právníci, ale i tak tomu chyběla brilantnost. Pokud by dialogy s argumenty pro obě strany byly přesvědčivější, nemuseli by si filmaři pomáhat teatrálním chováním zúčastněných. ______ Vždycky mě zajímalo, jak bych se zachovala, kdybych byla jedním z přísedících ve filmu Dvanáct rozhněvaných mužů. Taky bych mladíka podezřelého z vraždy rovnou odepsala a nechala se pak přesvědčit až Henry Fondou? U tohohle filmu jsem na začátku cítila zklamání, protože jsem byla rozhodnutá předem. Průběh filmu mě ale dokázal zviklat. Ústava přece není cár papíru, kterou si můžeme vykládat každý po svém, ústavní soud není zanedbatelná instituce a pokud bychom se měli vzdát některých našich zásad, co by nás pak odlišovalo od fanatiků? Jestli je tohle cena za přežití, totiž stát se taky fanatiky, tak je to stejně jejich vítězství a ne naše.

Zlom mezi létem a zimou, rušným městem a samotou na horách, prvním vášnivým poryvem lásky a láskou už poučenou a hledající jistoty je dost prudký, ale dobře vysvětlený. Vztah ženy, která si chce vybudovat vnitřní domácký svět s milovaným mužem, naráží na to, že jemu jde primárně o svět velký. Hospodyňka a dobyvatel - dva principy, které nejde sloučit. Ve filmu má tenhle konflikt drastickou podobu, ale jinak je to odvěké míjení se mužského a ženského pohledu na svět. Co je víc: žít dobře svůj vlastní život nebo chtít měnit životy ostatních?