rikitiki

Naivní děj s prostinkými zápletkami, příšerné přehrávání a lidi chovající se jako děti. Vítejme v bollywoodských devadesátkách! Kromě očekávané romantiky (chlapec potká dívku) a tragiky (trocha komplikací v romantické jízdě) je tentokrát film okořeněn mírnou kritikou ateismu a posílením víry v tradiční indická náboženství ve smyslu, že víra vždy zvítězí nad vědou. A pomatený děj filmu nad zdravým rozumem. Ale své naivní kouzlo to má, hlavně pro někoho, kdo ví, co od indických filmů z této doby čekat.

Úvod byl odstrašující: manžel je kruťas a manželka nebohá trpící světice, která jen fňuká a marně ho prosí, aby nebyl tak zlý. Když se ale hlavní hrdinka vzepřela, přestala bulet a začala za sebe bojovat, film získal na zajímavosti. Její útěk indickým venkovem je jak z katalogu ukázek, co všechno můžou chlapi ženským udělat, aby jim to ještě prošlo. A ukáže se, že skoro všechno. Ale jsou tam i střípky naděje, když hrdinka potká statečné ženy i uznalé muže, kteří jí pomáhají a často za to tvrdě zaplatí. Mottem filmu je: "Sice jako Indové uctíváme Bohyni Matku, ale skutečné ženy chceme udržet v postavení služky a otrokyně, která nemá žádný hlas." Samozřejmě, je to edukativní film, ale proč ne, takové jsou taky potřeba a tenhle je navíc natočený vkusně. S několika záběry na usekané ruce.

Ne, že by všechny vtipy byly úplně špatné, ale hlavně v rozjezdu film těží z pokleslého humoru, kdy se z homosexuálů dělají přehrávající fifleny. Možná je pro indickou tradiční společnost i tohle ztvárnění homosexuality pokrokové, když z nich film rovnou nedělá satany. Ale v Evropě už je snad humor dál. ___ Pak se vleče jakési sžívání se krásky a dvou /ne/homosexuálů v jednom luxusním bytě, přičemž se tak nějak mimochodem vyjeví, že se do ní oba zamilovali. To sice ve filmu zazní, ale že by to tam někdo zahrál nebo procítil, tak to nehrozí. ____ Přátelství /láska/ indické nesexující trojky se pak projeví tak, že údajní kamarádi dělají jeden podraz za druhým, aby dívku získali a nemají ani dostatek studu vynechat z toho jedno vyděšené dítě. Konec je rozmazávání trapnosti a ponížení kolem všech zúčastněných, až jsou z toho upatlaní, jako by spadli do veřejné latríny. Hlavně ten konec byl k nepřežití.

Jasně, že jsme zvláštní přátelství naivního dychtivce, který touží dobýt svět a okoralého cynika, který chce už jedině na svět zapomenout, sledovali už nesčetněkrát. Ale spojení otráveného Jackmana a dojemného nešiky Egertona, který nakonec dokáže každého udolat, je okouzlující a funguje na sto procent. Tahle dvojice si neskutečně dobře sedne. ____ Je pak jedno, že skutečný příběh Orla Eddieho byl trochu jiný, rozhodně nebyl takový jeliman. Jenomže to tehdy diváci u televize a v Calgary taky nevěděli, ti viděli jen nemotoru, co se při každém skoku málem zabil a přesto se zase postavil na odrazový můstek, aby doplachtil daleko vzadu za ostatními. Pro mě je film hlavně zprostředkováním právě tohoto diváckého pocitu a nikoliv skutečným životopisem.

Taková standardní komedie s romantickými prvky, jen to závěrečné rozhodování mladého muže, jestli dá přednost dívce nebo celoživotnímu snu bylo otravně dlouhé.

Americký Ind si nemůže zvyknout na Indii plnou předsudků, svazujících tradic a korupce. A do toho tam běhá chlap převlečený za gorilu, který je ale možná jen výplodem bujné fantazie. Zaujal mě jen mikropříběh všemi opovrhované výřečné prostitutky z nižší kasty a její nenápadná láska.

Oba dva se derou za slávou a oba něco obětují. Zatímco ona tělo, on svědomí (pokud ho kdy měl). A zatímco ona ublížila nejspíš jen sama sobě, on ublížil všem okolo. Snímek si ironicky až sarkasticky střílí z touhy po tom stát se filmovou hvězdou („Řekněte nám svůj slavný monolog…“) a hodně otevřeně ukazuje, jak to ve filmovém průmyslu chodí – protekce a prachy dokáží všechno. Zatímco mladá dívka se zpočátku nejeví jako moc kladný typ, postupně si získává sympatie a nakonec se jí člověk může až obdivovat. Zato mladík začíná jako sympaťák a končí jako prázdná schránka, která se zajímá jen o sebe. Hodně dobrý, nečekaně drsný film.

Čtyři storky o čem vlastně? O nenaplněné touze a o lži? Nejlepší byla ta první, o manželovi, který se bojí přiznat svoji homosexualitu, což ale pod tíhou okolností stejně vyjde najevo a jeho ženě, která tím získá svobodu. Následuje halucinace, kde se v baráku u silnice zjevují pštrosi, hlavní hrdina možná je herec, možná o tom jenom sní a pak jakési zázračné uzdravení dcerky. Třetí příběh o chlapci, který asi nebude tak mužný, jak si jeho otec zoufale přeje a drtí proto syna diktovanou maskulinitou. A čtvrtý příběh? O protivně hysterické rodině, která podléhá kultu herců, ale je tak lakotná, že když veze svému idolu kandované ovoce, tak ve špinavé sklenici přiveze jen jeden kousek na dně. ____ Ta první historka byla zadumaná a trochu se táhla, ale ty ostatní už úplně ztratily dech. Jediné, co stojí za to, a je to škoda u takového filmu, je šťavnatá třešnička na nudném dortu, totiž závěrečný song v podání celého hejna bollywoodských hvězd (které ale většinou v tomto filmu nehrají).

Kdyby si film dokázal udržet nadhled a vtip ze začátku, byl by skvělý. Takhle je jen průměrný. Soužití manželů, kteří si prohodili „mužskou“ a „ženskou roli“ ztratí svoji zábavnost už krátce po svatbě a nenahrazuje ji třeba sarkazmem, jak by se docela hodilo. Po slibném rozjezdu čeká na diváka dlouhý dojezd bez zajímavějších výhledů.

Na to, že je to životopisný film, neuvidíme hodně zásadních momentů ze života psychicky ne zcela standardního muzikanta. Což je dobře. Snímek zkrátka není popisný, dává jen náznaky důležitých událostí, krátké scény nebo větu, musíte se domýšlet. Film prostě nedělá z diváka blbce a není chodicí encyklopedií o lídrovi jedné skupiny. Nejvíc prostoru dostává popis jeho povahy a tíživé situace, do které se i kvůli ní dostal a jak se teď hrabe zpět. Byla bych radši, kdyby nebyl příběh podaný tak černobíle, ale i tak je zajímavý.