Bláznivé mládí

S Ranbirem Kapoorem a Deepikou Padukone byla moje cesta poměrně dlouhá, oba začínali ve stejnou dobu jako okrasní porcelánoví panáčci ve filmech někoho jiného. Ale co se nestalo, v současné době si nedokážu představit po boku svých *ollywoodských hvězd nikoho jiného. Stejně, jako se to zlomilo s Katrinou Kaif nebo Priyankou Choprou, toto je mládí, které si zaslouží vaši pozornost. Hrají film od filmu lépe, Ranbir herecky přesvědčil zejména v Barfim a Deepika v Cocktailu, proto nyní divák už může jen spokojeně konzumovat jejich zkušenosti v novém a lepším hávu. Yeh Jawaani Hai Deewani je přesně takový film, který dělá Festivalu jeho nejlepší jméno. Nádherná barevná bollywoodská romance, se spoustou atraktivních exteriérů z celého světa, komplexním příběhem o poznání pravých hodnot, které jdou paradoxně ruku v ruce s těmi nejmodernějšími výkřiky nového století. A nad itemkem navrátivší se Madhuri Dixit zkrátka musí povolit čelist každému, protože toto je diva, které líbáme ruce i nohy jen za to, že existuje. A ona pokynula svou skvostnou hlavinkou a svolila k nadoblačnému songu Ghagra Yeh Jawaani Hai Deewani. Kdybych připočetla veškerou radost, kterou vyvolali všechny drobné radosti vedle těch hlavních, tak bych byla zase až někde na deseti hvězdách. A proto si společně zanotujme to nejlepší z Dostany nebo The Dirty Picture a zajděme si už konečně do toho starého kina na DDLJ... #festivalbollywoodskehofilmu (13.10.2013)

Yeh Jawaani Hai Deewani zpočátku naznačuje, že se bude věnovat tématům, která jsou mi blízká. Ať je to například protiklad introvertního/extrovertního přístupu k životu či posuny v životních prioritách (a z toho plynoucí kontrast mezi aktuálním užíváním si života a časovou investicí do budoucnosti). Bohužel se to všechno poměrně zvrtne do zcela klasického příběhu, který by sice nemusel být sám o sobě špatný (v rámci indické kinematografie mě strhlo ledacos), ale to by mu nesměla chybět přirozenost. Zejména vývoj vztahů mezi jednotlivými postavami je příliš skokový, což je ještě zesíleno násilnou změnou jejich charakterů (zejména Naina). (28.02.2016)

Ještě na horském treku to vypadalo na zajímavou a zábavnou romantickou komedii reflektující a konfliktující kulturní tradice, zažité stereotypy a přístupy k životu. jenže pak někde kolem svaty se to celé nějak rozplizlo a rozsypalo v tradiční romantický kýč. je ale fakt, že v bollywoodském podání a stylu to baví pořád. Už pro ty barvy a exotiku. Hodně dělá i obsazení. Obzvláště Kalki Koechlin (kvůli které jsem do filmu šel) předvádí klasicky skvělý výkon. (03.06.2016)

Tento film je pro mě skvělým shrnutím všeho, co od bollywoodských filmů očekávám (a vlastně i vyžaduji). Dějová linie je dostatečně pohádková, stejně jako velkolepá scénografie. Všichni představitelé hlavních rolí jsou krásní, hodně se tam tančí, zpívá, film obsahuje průběh minimálně jedné svatby a jedné Holi slavnosti a nastavuje divákovi nespočet momentů k dojmutí se. Přesto, že film nepřináší nic nového, naopak může působit jako miliónkrát viděné klišé, naplňuje žánrovou formu. Právě třeba z tohoto důvodu si ho lze také cenit a s tím vědomím si ho nekriticky vychutnat. (02.06.2014)

nejspíš je to mnou, ale všechny (totiž oba) bollywoodské filmy, které se mi opravdu svým způsobem líbily (nepočítaje v to sci-fi, které mě do Bollywoodu přivedlo), působí velmi konzervativně. pravda, jsou na nich znát nejrůznější vlivy, které nemají s indickou tradicí co do činění (především na té světácké póze), ale podstatné je, že se všechny zdají být nerušivě transformovány a adaptovány do celku, jaký ve mně budí dojmy konzervativního snímku co do stylu (pokud mohu soudit ze své relativně velmi limitované zkušenosti s bollywoodskou kinematografií) a zvláště pak co do hodnotového systému, přičemž jsou zároveň typicky expresivní, ale atypicky minimálně excesivní a to já velice vítám. pravda, v očích nezkušeného Evropana to může působit jako barevně, střihově a vlastně obecně vizuálním pojetím až pohlednicově kýčovité, ale já věřím, že všechny volby tohoto druhu mají své opodstatnění právě z hlediska domácí tradice, nejen tedy filmové, ale i v širším smyslu slova kulturní. oba filmy, které mám přitom na mysli, se navíc částečně překrývají i tématicky, což se domnívám, že nebude náhoda. třetí pravdou je, že Rab Ne Bana Di Jodi pojímá své téma hodnoty manželství pro duchovní život člověka daleko seriózněji a v ještě tužším sevření tradiční estetiky a že se mi líbil o poznání více, než Yeh Jawaani Hai Deewani, kde se po celý čas řeší v podstatě jen jeden až příliš nafouknutý pseudoproblém. mám silný pocit, že z obliby bollywoodských filmů vykazujících podobné znaky se u mě stane trend. (16.02.2014)