m4xp4yn3

První epizody jsou hodně slibné, nabízí řadu motivů k dalšímu rozpracování, těšil jsem se hlavně na to že autoři rozvedou téma jak si současný člověk splácává identitu při vědomí rozporů mezi jeho jednáním, skutečným přesvědčením a sebeprezentací. Nakonec z toho moc není, epizody opakují variace na téma "hele, privilegovaní woke libarálové jsou full of shit a záleží jim jenom na sobě samých", občas se nabídne příběhová odbočka která těžkopádně vykreslí background našich postav a jejich zoufale nekvalitních vztahů. Opakování je ale moc a zarazí i slabý střih, kdy je zřejmé že k odvyprávění celé série by bohatě stačilo šest půlhodinových epizod. Za zmínku stojí tonální nevyváženost, občas probleskne skvělý nápad (třeba dlouhý záběr z palubní desky auta při cestě od pasivního domu k obchodu s džíny, který beze slov shrne zvrácenou podstatu vztahu ústředního páru k místní komunitě), jiné prvky jsou jako ze špatného sitcomu (postava producenta Dougieho). Podívejte se raději na Black Lotus, který je o tom samém, ale je po všech stránkách lépe uchopený. Edit po dvou týdnech: Nakonec v člověku přetrvává dobrý pocit z řady dobrých nápadů, výhrady nejsou tak podstatné, zpětně doceňuji i rozhodnutí nechávat scény doznít, včetně hluchých míst. Je třeba ocenit že The Curse dělá vlny a v divácích rezonuje, což dokazují i spousty (nad)interpretačních textů a videoesejí.

Jsem nefanoušek, hudba Taylor Swift je pro mě agresivně konformní muzak bez nápadu a emoce, tím spíš jsem ale s otevřenou pusou vnímal logistickou stránku celého cirkusu, kolik úsilí, odborných znalostí, koordinace, a vůbec práce muselo dát uvést tuhle show v život. Všechno proto, aby se zamaskovala její plytkost a nesmyslnost.

Jsem posluchač okrajové divné hudby, ale chci být v kontaktu s tepem doby, tak občas strávím večer seznamováním se s hudbou která aktuálně vládne mainstreamu. Padla volba na Taylor Swift, prý je nejlepší. A zatímco u Billie Eillish jsem masovou oblibu rychle pochopil (její hudba je různorodá a má co nabídnout masám i fajnšmekrům), u Taylor Swift slyším jen nemastný neslaný pop pro lidi kteří se bojí čehokoliv co vybočuje, co nabízí opravdovou emoci. Celý set mi zněl jako soundtrack k těm probdělým nocím, kdy sedíte ve čtyři ráno v prázdném klubu, barman ještě silou vůle stojí na nohou, ve zmačkaných kelímcích je centimetr piva a vajgl, z PA se pouští Taylor, aby chvílím, které si nikdo neužívá, dodala iluzi života. Zase je fajn že si to nehraje na něco víc než plytkou zábavičku, která by bez třpytivého spektáklu neobstála ani jako kulisa v obchoďácích.

Ta metafyzická stylizace mě štvala. Film to myslí dobře a má point, ale na přesvědčivosti mu ubírá to, že je natočený lidmi, kteří nikdy žádnou válku nebo opravdovou nouzi nezažili. Maskovaní bojovníci za osvobození Nigeru nejsou romantičtí bojovníci, kteří si před spaním malují obličeje a u ohně tančí tradiční tanec. Jsou to tvrdé omlácené nelítostné guerilly, které v zájmu svých cílů páchají bez mrknutí oka to, čemu u nás říkáme zločiny proti lidskosti. Francouzské cizinecké legie jakbysmet. Transcendentální film pro mě funguje pouze pokud přizná bahno života. V Disco Boyovi je každá skvrna hned pryč, žádné říznutí nezanechá stopu. Pak po mě ale nemůže chtít hlubší emocionální investici.

To, že obsah Gervaisových stand-upů neživí inspirace ale žlučovitost, je problém. V Armageddonu už není ani stopa kreativní a observační jiskry, která přivedla na svět zásadní očistné milníky komedie, která měla sílu spojovat. Gervais dnes všechno staví způsobem "podívejte co o mě napsali špatní lidé na twitteru", reaguje na to líným a logicky zcestným vtipem, a končí "mě to stejně nevadí, protože jsem mega bohatej, haha". Lidí kteří tomu aplaudují je mi spíš líto. Gervais nemá co říct, už dekády nežije skutečný život, ve kterém by musel čemukoli opravdu čelit. Srovnej s posledním výstupem Louise CK, který do svého řemesla stále dává maximum, ikdyž by mohl jet ve vyjetých kolejích. Tenhle stand-up má hodnotu jako zachycení smrti komika a pohled do pustiny duše člověka bez pozitivní motivace.

Na dokumentárních epopejích Adama Curtise je fascinující ten stále stejný (ale čím dál hutnější) apokalyptický tón. Ať je řeč o středním východě, šedesátých letech, rozpadajících se britských panelácích nebo sovětském svazu, vždy tématem prosvítá Curtisovo stále naléhavější "dalo se to předpokládat, dalo se tomu předejít, ale ve jménu dočasného profitu a odložení problému na jindy se to stejně stalo, a není důvod se domnívat že se to nebude znovu a znovu opakovat jako tolikrát předtím". Máme čím dál tím lepší nástroje k poznání příčin a následků, k řešení problémů, ale ten nástroj uvnitř - je jedno jak ho nazveme - je činí bezcennými. Vždycky zvítězí malost.

Vytvořit si zdravý vztah k těmhle kulturním statusem obtěžkaným filmům je někdy těžké. Sledujete komplexní dílo které vzniklo díky mimořádnému osobnímu a tvůrčímu vzepětí, scény biblických rozměrů, v kulisách před kterými se tají dech, kompozice které předběhly dobu o desítky let. K tomu ale hraje legrační hudba a postavy se škleboří v takovém krinži, že se Ponrepo při scénách, které měly být napínavé nebo děsivé, prostě smálo.

Roy Anderson mi v jednom klíčovém bodě připomíná  malíře Maxe Švabinského. Jeho portréty, ať je na nich kdokoliv, obsahují tentýž výraz tváře, identickou energii, univerzální esenci lidského. Podobně v Andersonových filmech, ať sledujeme scénu kde pár sleduje z vyhlídky město, číšník rozlije víno, nebo otec zavazuje tkaničku, ve všem lidském chování je přítomná identická příchuť nekonečné osamocené směšnosti. Chci znát tu motivaci, která přiměje tvůrce zasvětit celé své dílo něčemu takhle konkrétnímu. Jako by si nebyl jistý že tu emoci vystihl dokonale, tak ji ztvárňuje znova a znova a znova.

U třetí řady  Twin Peaks jsem si říkal že by bych hrozně rád viděl samostatný film o postavě Dougieho. No a tohle je ten film. Jenom ale nepřežil svojí dekádu a v roce 2023 není ničím zajímavý. Samotný Peter Sellers ho utáhne tak do poloviny, pak začne prosvítat chatrný scénář, napsaný na sílu tak, aby postava božího hlupáčka stoupala po společenském žebříčku nehledě na svou vůli. Z celé situace a jejího průběhu ovšem nevyplývá vůbec nic, kromě letmého motivu rasismu.

Chybělo mi hlubší vystižení a popsání nejnebezpečnější pasti hlavní hrdinky - tedy že v marasmu a beznadějnosti situace je snadné najít komfort a snad i jisté zalíbení.