m4xp4yn3

Nejemotivnější reklama na židle, kterou jsem kdy viděl. Ale vážně - na pozadí příběhu Strnadových zůstává nezodpovězená otázka: jak jde dohromady obraz neúspěšných podnikatelů s obrazem rodiny žijící si na vysoké noze, s několika nemovitostmi a pěti dětmi? Třeštíková se zaměřila na vztahy, až zanedbala jejich ekonomickou, provozní stránku, která je přitom tak důležitá; promítá se do všech ostatních stránek života.

Za snahu a odvahu vytvořit něco svěžího. Bohužel ten film esteticky vůbec nedává smysl. Je pestrobarevnou skládačkou, jejíž dílky do sebe nepasují.

Sledovat průměrné, hodné lidi jak zabydlují svůj průměrný byt průměrným vybavením, chodí do normálního zaměstnání a řeší banální problémy pro mě bylo hodně zneklidňující, cítil jsem něco, co nazvu "zrůdností průměrnosti". Ta hladkost a banalita s jakou lze proplouvat životem je mi cizí a nepochopitelná, život se tak redukuje na údržbu základních potřeb - v plné kráse vynikne jeho zbytečnost a absence ducha (který se může zrodit pouze z konfliktu). Film nenabízí indicie, že by se cokoli pozoruhodného dělo pod povrchem, uvnitř protagonistů.

Už jen za závěrečnou scénu, kdy se Isabelle několik vteřin před příchodem na scénu v roli Médei zakucká vodou, ale stihne se ovládnout a scénu nakonec vystřihne jako nic, se vyplatí si tenhle dokument vyhledat. Přes fádní formu a úvodní nudné záběry z natáčení s Claudem Chabrolem se téhle hodince podařil zachytit portrét (arguably) nejlepší současné herečky. Huppert se zdá být nepřístupná, studená, tajemná, málem asociální, vlastně nebudí moc sympatií, což lze vysvětlit jejím nelítostným shrnutím hereckého řemesla - dobrý herec se cítí být naprosto prázdný, připravený nechat do sebe nalít další roli, zachytit jí na film, vylít a vypláchnout. Nikdy neřekne "tahle role pro mě hodně znamenala", takhle neuvažuje. Bere hraní v nejlepším smyslu jako řemeslo, nepovažuje se snad ani za umělkyni. Přijde do divadla, nechá si přinést čaj, nalíčí se, převlékne, čekání na svůj part si krátí čtením dnešních Libération, odehraje, ukloní se. Jde si koupit knížku, aby líp pochopila příští roli. Žádné nachýchané řeči o důležitosti své profese ani posedlost svým mediálním obrazem.

Prokládat volná místa v programu těmito flashbacky je geniální tah. Následujícím zprávám či publicistickým pořadům může náhled o pár dekád zpět dodat nečekaný kontext. Například dnes byla tématem archivu obnovitelná energie. Od prvních pokusů o její implementaci v šedesátých letech po názory politiků v devadesátkách. Najednou vidíte poslance za ODS v roce ‘98 hovořit o tom, že podporuje obnovitelné zdroje i přes jejich pomalou návratnost, a že je mu líto že se "dnes všechno měří jen podle toho jestli to vydělává". Archiv nám umožňuje vidět a lépe pochopit obří skoky ve veřejné debatě.

Za mě naprosto v pořádku. Volba témat a jejich pojetí dokonale komunikuje (a kontrastuje) se zvolenou post-noirovou estetikou. Postavy řeší v roce 2017 společenské otázky, přičemž je sledujeme optikou doby dávno minulé, ve které by podobné dialogy nebyly myslitelné, protože např. ženy byly tehdy ve filmu v podstatě jen pasivními rekvizitami. Zrovna tak vynikne, že v některých ohledech jsme se za posledních sedm dekád neposunuli ani o píď. Další dimenzi přidává provázanost témat s okolnostmi (ne)uvedení filmu a poklesky jeho tvůrce. Film má příjemné tempo (možná by ještě šel malinko vyladit rytmus některých scén) a moc dobře se na něj kouká. Vizuál je precizní a dotažený, lehkost a vážnost jdou ruku v ruce. Téměř masterpiece. Hvězdu strhávám jen za podobnost autorova rukopisu se seriálem Louie. Ale neříká se že každý autor píše celý život jen různé varianty jedné knihy?

Ne, takhle se to dělat nedá/nemá. U někoho to Gervaisovi může projít, ale kdo ho sleduje, ví, že má už dva roky svůj podcast Ricky Gervais’ Deadly Sirius, ve kterém za loňský rok probral ta samá témata, která nyní ilustruje v After Life. Scénář je doslova slepencem existenciálněji laděných momentů, které už byly jednou řečeny a publikovány ústy TĚCH SAMÝCH lidí! O existenciální tísni, depresích, náboženství, laskavosti, o tom jak pojmout své místo na světě už Gervais rozmlouval s většinou herců, kteří zde tytéž pointy reprodukují v něčem, co ani není dost obratně poskládané - vtipných momentů je zde poskrovnu, dramatický drajv chybí, estetické pojetí jen kopíruje minulé Gervaisovy počiny, včetně jeho typické měkkosti (patrné obzvlášť ve scéně s umírajícím narkomanem - takhle lehce a "voňavě" smrt opravdu nevypadá). Dost zbytečné.

Tig Notaro má mimořádný komediální instinkt i timing. Ovšem témata téhle hodinky jsou vesměs dost neškodná a rychle prošumí.

Zvláštní antidramaturgie. The Death of Stalin nemá vrcholy, a antiklimakticky i končí. Postava Stevea Buscemiho to vystihne nejlépe - "running and plotting". Sledujeme vyrovnané, místy i strhující pásmo scén, které v daný historický moment skončí. Zprvu jsem silně pochyboval o vhodnosti zvoleného tónu (přes sovětské kulisy z filmu vůbec nedýchá "ruskost"), nakonec mi došlo, že dosazením západní dikce vynikne srovnání se známým zákulisím současného boje o moc. Tímto přemostěním film získává novou rovinu a tím i relevanci. Překvapí jak moc se dialogy Stalina podobají seriálovému předobrazu Veep. Míra sviňáctví, nekompetence a falešnosti se nijak podstatně neliší.

Bruce Wayne je archetypální neo-liberální miliardář, který své jmění raději utratí za vývoj nových bojových prostředků, které použije proti vykořisťované pracující třídě, která se ze zoufalství dopustila zločinu, místo aby přispěl ke zformování smysluplného globálního hnutí směřujícího k abolici systému, který generuje masovou chudobu, sociální odcizení a kriminalitu pramenící ze zoufalství, která je inherentní částí takového systému.