m4xp4yn3

Nic nenamítám proti statutu filmu ani jeho vyzdvihování coby klasiky, ale přemýšlím proč přesně se mi nelíbil. Nepostrádá hutnost, sílu ani výpověď, esteticky je suverénní. Něco je ale špatně na tónu, kterým Fassbinder k divákovi mluví. Chápu že popisuje skutečnost (expozice doby je působivá), ale nevěřím tomu, co bych nazval autorovým emocionálním hodnocením společenského vývoje (je hrdinka opravdu relevantní reprezentantkou doby?) Lecos vystihuje postřeh uživatele Laxik - tón Manželství není ani realistický, ani uchopený s dávkou umělecké licence. V mnohém působí přehnaně, v něčem zas mdle. Nelehký film, zanechávající pachuť neurčitosti.

Aguirre má silné obrazy a specificky hutnou atmosféru. Nemyslím si ale že by jako celek byl zvládnutý. Zápas štábu s okolnostmi je znát (stejně jako zápas mladého režiséra se svými ambicemi), a je zázrakem i to, že se film povedlo dovést do stávající podoby. Přesto je nutné říci že je nedisciplinovaný, tři hlavní roviny (doslovná, alegorická, metafyzická) do sebe vrážejí, divák v jedné scéně uvykne intelektuálně poetickému vyznění, které je náhle nahrazeno syrovým survival exploitem, který vystřídá vizuálně výrazný symbolický obraz. Herzog tam chtěl mít všechno. Po strhující první třetině mě film postupně ztrácel, závěr pak měl jen malý dopad. Tvůrčí záměr vyšel jen částečně, přesto si film zaslouží ocenění za autenticky nervózní tón a zachycení jedné historické etapy s jejími různými následky.

Hóórké párky!! Existencialismus!! Jízda zdarma až ke spasení!! V tomhle filmu je všechno typické pro Nouvelle Vague v množství a formě schopné vyvolat zvracení. Rodící se postmoderna, sofistikované krásné ženy, absence smyslu, prázdnota, cigarety, nevěra, tematizovaná prázdnota, Sartre, náznaky, plkání, vrstevnatost, tematizovaná tvůrčí krize, příslušníci vyšších vrstev z nudy flirtující se socialismem, odkazy na klasická díla, okázale samoúčelné vizuální blbnutí. V naprosto čisté fůzi, dokonalé zachycení důležité kulturní etapy. Jen je to naskládané tak, že si z toho člověk krom lekce ze šedesátek nemůže nic vzít.

Neprávem zapadlý drahokam. Uchopit téma exorcizmu z opačného konce, zcela ne-senzacechtivě, muselo vyžadovat velkou odvahu a důvěru ve svůj scénář a režijní dovednosti. *** Sandra Hüller naprosto trefila svoji roli, má ohromný dar výřečnosti těla, ikdyž jen stojí opřená o zeď, nemrhá screen-timem a neustále divákovi odhaluje víc z nitra své postavy. Možná ještě zvýším na 5*.

Prakticky dokonalé, vrstevnatější než bych od podobného filmu čekal, jen v závěru Šinkai zachází příliš volně s pravidly svého univerza a nitky času a prostoru se jeví více zašmodrchané. Místo toho, aby ve vás doznívala svěže uchopená témata filmu a příjemně melancholická nálada, přemýšlíte nad časovou osou a lehounce nezvládnutou narací.

Jakkoliv to zní nepatřičně při pověstné interpretační náročnosti jeho filmů, David Lynch není tvůrcem složitých myšlenek. Svým uměleckým, ale dětským okem plasticky portrétuje základní lidské d/běsy. Jde na to podobně jako Kafka v literatuře - přímo, nejkratší možnou cestou, vlastním jazykem, bez ohledů k publiku, přesto s laskavým úmyslem. Skrze toto povídání o předfilmovém životě je mi fenomén Lynch zase o kus blíž. Při jeho naléhavém líčení banálních situací z dětství získávám nový náhled na pozdější scény např. z Modrého Sametu.

Vadí mi nabubřelost Wese Andersona, který každým záběrem plným obsesivně zaranžovaných detailů somrujících o pozornost říká "dívejte se jak jsem to hezky natočil." Publika po celém světě se slétají do kin a pokyvují "ano, natočil jste to hezky, pane režizére." Škoda že je to celé jen nápaditě nazdobená škatule, ve které po otevření naleznete akorát levnou moralitku, kterou reklama na Kofolu před lety dokázala odvyprávět během dvaceti vteřin.

Dvě hvězdičky za to, že je ten film dobře udělaný a svými obrazy malého blbého češství baví. Ecce homo Homolka A.D. 2017. Nenabízí ale žádné závažnější podněty, nic navíc oproti tomu když si prohlížíte facebookový profil libovolného rasistického imbecila z maloměsta, a jediná otázka, kterou jsem se díky filmu trápil, byla "proč to ten Klusák vlastně natáčel?" Jakoby nejdřív získal prostředky, ale po chvíli zjistil že si nevybral vhodný objekt ani metodu a už nemůže vycouvat. Ad závěrečná scéna - nevadilo mi že z filmu vyčnívá stylově, ani že ji režisér nezvládl, ale že se ji s ohledem na přítomnou paní Liškovou vůbec dopustil. Maximalizoval riziko že k něčemu takovému dojde a ono k tomu došlo. Kdyby se alespoň dalo říct, že scéna funguje jako nějaké vygradování, mohl bych mu to snad odpustit, ale ne, je to zkrátka závěr filmu, který nic podstatného neřekne. Paradoxně jsme svědky toho, že to zajímavé se začíná dít mimo film, kdy se prostřednictvím rozhovorů dozvídáme o okolnostech jeho vzniku a o radikálních změnách v životě hlavního protagonisty. Je tohle nějaká post-postmoderna, neo-formalismus, kdy je film jen dílčí částí většího režijního záměru?

Klusák zhlédl Občana Kanea a řekl si "to bych uměl taky". A vlastně jo, ikdyž jen v malém měřítku, ve kterém není prostor pro rozehrání většího životního příběhu.

Legenda pornoprůmyslu se otevřela a pustila nás do hloubi své duše. Jen škoda že je té hloubky tak po kolena. Obroti běžným "behind the scenes" toho tento dokument nabízí jen málo, a spíše jednotlivosti, než že by skládal nějak zajímavý obraz. Nejzajímavější postavou je tak Kelly Stafford, která jediná je schopná nějaké celistvé úvahy. Většina filmu je jednorozměrnou ilustrací, která bez větší invence dokumentuje Siffrediho charisma a pracovní náplň. Na film o pornu je to neúplné.