m4xp4yn3

Bruce Wayne je archetypální neo-liberální miliardář, který své jmění raději utratí za vývoj nových bojových prostředků, které použije proti vykořisťované pracující třídě, která se ze zoufalství dopustila zločinu, místo aby přispěl ke zformování smysluplného globálního hnutí směřujícího k abolici systému, který generuje masovou chudobu, sociální odcizení a kriminalitu pramenící ze zoufalství, která je inherentní částí takového systému.

Dost mě překvapilo jak málo nového RG nabízí. Většinu jeho konstrukcí lze brzy prohlédnout, kdo občas zavadí o jeho mediální výstupy, nebude překvapen. Těch cca 40 procent čerstvého materiálu je zas poznamenáno viditelnou inspirací v syrovějších, upřímnějších komicích, což je poloha která Gervaisovi ne úplně sedí. Pointy jsou docela banální, trefuje cíl, ale jen slabými ranami. Chce mluvit na vážno, přitom mezi highlighty tohoto setu patřily spíš ty šaškovitější momenty lehčí zábavy. Navíc se tentokrát příliš nepovedl vizuál - scéna je neurčitě nijaká, kamera a střih bez nápadu a estetického citu.

Jestliže jsem měl výhrady k původním sériím, třetí řada je bourá. Lynch nám servíruje epizodu za epizodou toho nejlepšího, čeho je schopen, až to působí jako plán na definitivní završení kariéry. Hračičkovství, hra s divákovým očekáváním (nejen od děje, ale od formátu samotného), významově mistrovsky zakomponované odkazy na řadu předchozích prací (Laura Dern, zpěvačka z klubu Silencio, obrazy cest odkazující k Lost Highway a řada dalších), závěrečné snové písně, humor z paralelních vesmírů, nesnesitelné pnutí, autismus, schizofrenie, návraty starých známých, životnost, transcendence, všechno. Přitom to zůstává srozumitelné a nohama pevně na zemi. Vedle originálních sérií, které byly stylově jednotné, ale trochu ploché, vypadá The Return jako mnohorozměrný obraz který přetéká svůj rám. Jen Lynch už není v roli toho, kdo udává trendy, ale někoho, kdo si točí naprosto mimoběžně. Má štěstí, že technologie včas doběhly jeho vize a on je může ztvárňovat, aniž by složitější efekty působily legračně. Zpět k podstatnému - návrat Twin Peaks je se povedl lépe, než čekali ti nejoptimističtější. Geniální. Tlesk tlesk.

Původní Twin Peaks si zaslouží svůj status, přeci jen divákům naznačilo, že od televize mohou očekávat hutnější zážitek než kulisu k vypnutí mozku a odreagování. Přesto mám, zejména k druhé sérii, výhrady, a můj obdiv není nekritický. Seriál si drží hlavně ambientní kvality, každé nahlédnutí do Twin Peaks je pohlcující. Díky barvám, hudbě a dokonalé volbě lokací se v seriálu cítíte čím dál víc jako v důvěrně známém prostředí. Problém paradoxně není v roztříštěné režii (navzdory častému střídání režisérů je tón jednotný), ale ve scénářích, na nichž je až moc vidět, že jednotlivé postavy a příběhové linky nepsal od začátku do konce jeden člověk, ale že se na nich střídalo více hlav, bez jasného plánu a pevného uchopení zejména vedlejších charakterů. Druhá půle druhé série tedy výrazně ztrácí moji pozornost a zájem. Příběhům Donny, Jamese, Josie a řadě dalších je věnován neúměrně velký prostor, neladící k únavné nezajímavosti jejich postav a zanedbatelným důsledkům jejich jednání na celkovém fungování děje. Jakmile se od nich odlepí pozornost, vše zas ožije. Ovšem i hlavní linie kolem agenta Coopera trpí na přílišnou nahodilost. Postrádá-li děj logiku, vše je nepředvídatelné a hraje se na "divnost", odpadá důvod o něm přemýšlet a hledat souvislosti. Přesto zásadní počin.

Nejlepší film všech dob. Pěkné písničky, kultivovaný humor, přátelské dialogy.

Pokud se díky tomuto dílu ČŽ podařilo rozšířit dosah investigativní série, publikované původně v okrajovém a2larmu, stačí mi to coby obhajoba jeho existence. Kritiku, že celý projekt nepřináší nic nového (přeci každý ví, že lidi pracují na debilních pozicích, za směšné peníze a hrozných podmínek) lze neutralizovat tím, že trpící pracovníky staví pod zvětšovací sklo a odhaluje oponu jejich němého strádání. Pokud si část publika uvědomí, co stojí za tím, aby si oni mohli koupit rohlíky za dvě koruny a balení žiletek v akci, třeba jim dokumenty jako tento zasejou do mysli semínko etické roviny spotřebitelského chování, které vyklíčí v žádoucí společenské změny. Hranice práce nám navíc představuje nepravděpodobný sex-symbol - údernici Sašu Uhlovou, kterak se v zaříznutých kalhotkách před snídajícím synkem drápe na okno do dvora, aby si zakouřila. "A zkus nemlaskat, jo?"

Všechno co nesnáším na západní produkci. V jádru nosný námět (pocit odcizení, základní lidská zkušenost, vždyť je to nejčastější téma umění) znehodnocený močopudným zpracováním. Každá estetická i stylistická komponenta tohodle kochání se vlastní melancholií mě nutí zvracet do dálky. Sebestřednost (se vole nediv že je ti na sebevraždu když jseš do sebe zahleděnej narcis kterýho maj vlastní děti rády jenom ze setrvačnosti), povýšenost, redukující současné Japonsko na zemi iritujících excesů a jeho historii na kýč, omalovánky, divné jídlo a bonsaje. Až mě šokoval režisérčin přístup, kdy netematizovala nic, co by se nabízelo a co by filmu dalo alespoň iluzi hloubky. Všechno je legračně konformní, neradikální (možný náznak subverze je možné číst ve scéně, kdy se při karaoke party zpívají Sex Pistols, ale to je jen miniatura vyčuhující z tónu filmu). (Navíc SJ ani neukáže prsa).

Nebudu dávat pět z respektu - ohodnotím to jako každý jiný film podle toho, jak mě zaujal. Caligariho si cením jako kusu zakonzervované historie s dotaženou dobovou estetikou, zvládnutým vypravěčským řemeslem a skvělou dodanou hudbou. Ale při vší úctě - ten příběh je konina.

V osmnácti bych se tomuhle filmu vysmál. Přesně takovéhle megaambiciózní arty, kde je každý záběr tak okatě nacpaný symboly a významy, které jsou určené spíše k uznalému pokyvování než k naplnění silou uměleckého díla, jsme s kamarády odsuzovali jako rádoby snobárnu. Bohužel, i po letech mi přijde Nostalgie jako přemyšlenkovaná a přestylizovaná etuda, kterou se autor dojímá nad svojí situací a skládá sám sobě poklonu. Kde je strohá dokonalost Stalkera? Pořád je to esteticky mistrovské a místy metaforicky chytré (voda!), ale duší mi to nehlo ani o milimetr, mé obzory zůstaly nerozšířeny.

Mimořádně povedené. Po prvních deseti minutách si Sběrače zašuplíkujete jako jednorozměrnou eko agitku na téma plýtvání vs. chudoba, s přibývajícími kapitolami, scénami a protagonisty se vám pomalu složí komplexní obraz společnosti nejen dolních padesáti procent - s jejími excesy, ctnostmi i slabinami. Obsah umocňuje i kontrast mezi formální neučesaností (záběry pokračují, ikdyž akce už skončila - kamera míří dolů atd.) a jasně patrnou dlouholetou zkušeností (rytmus, tón i estetika jsou uchopeny suverénně a film nemá hluchá místa). Autorka si možná chudobu trochu fetišizuje, ale neadoruje jí, nechá vyznít i "chudinské manýry", místy okázalé rochnění ve vlastní ublíženosti. Doporučuji i hodinový přídavek "dva roky poté".