m4xp4yn3

V první polovině hrozně nezajímavý post-noir bez sympatických postav a témat, ve druhé dochází k jakési gradaci za použití řady neokoukaných až bizarních dějotvorných prostředků a režijních nápadů. Asi rozumím  tomu jak se Long Goodbye dostal do 1001 filmů, nějakou zprávu o své době nese, ale já se nudil. Film se ničím nezasloužil o můj zapnutý mozek, dokoukával jsem ho už vyloženě mechanicky.

Jako by potřeba udělat experimentální dokument byla silnější než nutnost něco veřejnosti říct. Téma dokumentu stojí na několika pilířích (historie získávání vizuálních dat, současná technologie, gnozeologická stránka získaných obrazů, použití v konkrétních komunitách při snižování kriminality), ty spolu ovšem moc nekomunikují a jsou propojené spíše nahodile, než že by pomocí nich tvůrce pečlivě stavěl svoji esej. Mezi řádky leccos vyplývá, ale šikovnější režisér by z materiálu a tématu dostal víc.

Docela troufalost vůči publiku, postavit film na postavě se kterou je snadné se ztotožnit, a pak jí v průběhu filmu vykreslit jako sobecký, nevyzrálý a zmatený piece of shit. Jedinou útěchou budiž to, že ostatní nejsou o moc lepší. Takovéhle filmy potřebujeme jak sůl. Nesnesitelná lehkost bytí pro generaci mileniálů. Hvězda dolů za učebnicový přístup, za filmem vnímám autora jak se snaží ticknout všechny boxes, místo aby nechal ději přirozený spád.

Hráče jsem viděl krátce po jiné, dnes aktuální, satiře Don’t look up!, a zhlédnutí obou mě definitivně utvrdilo v přesvědčení, že satira není kritikou morální prohnilosti, ale milostným dopisem satirizovanému objektu. Stejně jako dnes nacházíme perverzní zalíbení ve sledování okázale hloupých publicistických relací, v pocitu vzteku který v nás vzbuzují arogantní tweety bohatých nebo obecně v bezmoci vůči systému, Altman se v Hráči nepohoršuje - on se fascinovaně a snad i obdivně kochá zvrácenými společenskými vazbami, jako nějaký přívěšek, který nemůže uvěřit že ho nechali sedět u jednoho stolu s hovady a mafiány. Přemýšlím zda je v tom nějaká subverze, nebo jde o užitečný idiotismus statu quo. Odpověď na otázku "je možné aby satira zároveň bavila a měla žádoucí aktivistický efekt?" nechávám dál viset ve vzduchu.

Je logické a zároveň úplně stupidní že satira musí být utkaná ze stejného materiálu jako satirizovaná skutečnost, mít stejnou chuť i strukturu, podléhat stejným tržním zákonům. Tvůrci přijali hru na to, že aby aspoň zlomek zprávy dorazil, publikum se musí nasytit a zabavit, pak možná bude chvíli vnímat co je za tím. Hrají tu role šašků apokalypsy, varianty která je z nabízených možností jediným schůdným happy endem. Protože co když se tahle fraška potáhne další dekády? Zároveň bych vás chtěl poprosit abyste házeli odpadky přímo na zem, podpoříte tím vznik nových pracovních míst v sektoru služeb.

Za mě v pohodě. U první půlky jsem se bavil královsky, druhá nabrala ten samý nefunkční tón jako trojka - cestuje se "reálným světem", ve městě Io říkají úplně blbě napsané, ještě hůř oblečené a úplně nejhůř zahrané postavy naprosto nahodilé plky, které jakože obohacují univerzum série. (Postava Niobe je totální grc). Ke konci se opět naváže na sebereferenční tón začátku a je to zase zábava. Líbí se mi jak je to pojaté stylem "whatever" a dosavadní smrtelně vážný tón Matrixu to hází do hajzlu. Protože svět je shitshow, lidé trpí a nikdo pořádně nerozumí proč (každý tlačí svou teorii a říkáme tomu politika). Jenom intuitivně tušíme že to tak nemusí být. Taky by mě zajímalo jestli si tvůrci uvědomili jak je tahle série (až na pár profláklých nápadů a motivů) vizuálně hnusná, že jí naschvál udělali ještě o řád hnusnější.   Něčím mi to připomnělo návrat Twin Peaks, kde po slabším konci původního materiálu přišli s čerstvým novým pohledem, který původnímu seriálu dodal spoustu nových rozměrů. Matrix se toho ke své škodě snaží natlačit moc do 140-ti minut, takže nic nestihne hlouběji zarezonovat, a místo přirozeného vývoje zůstává u náznaků. Absenci ducha částečně nahrazuje love story. Výsledek je zábavná fan-fiction, sbírka zfilmovaných memů.

Dobře vystavěné dialektické cvičení, ale emocionálně mě nechalo naprosto nedotčeného. K postavám a jejich konfliktům jsem se po skončení filmu neměl potřebu vracet a přemýšlet o nich. Mám tuhle polskou školu rád, ale Zanussi je přeci jen příliš studený.

Plně jsem si užíval řemeslo, atmosféru, fantastickou kameru a výtvarnou stránku. Všechno obstojí i v roce 2021 a nevidím důvod proč by mělo někdy zastarat. To ale nemůžu říct o druhé polovině zážitku, tj. ději a vyprávěcím mechanismům, a obecně přenosu emoce z postavy na diváka. Veškeré dění mi bylo úplně ukradené, film ve mě nevyvolal pocit děsu ani obav o kteroukoli z postav. K tomu velké množství vysvětlování pomocí knižních textů v obrazu, tedy selhání filmu jako média. Průkopnictví Dreyerovi nikdo nevezme, ale leckteré jiné filmy té doby si udržely původní náboj.

Chybějící článek mezi Personou a Mulholland Dr., které napříč dekádami doplňuje na dokonalou trilogii.

Pořád dobrý robustní Zvjagincev. Akorát si nemyslím že by film s takhle nehezkými tématy, emocemi a příběhem měl být krásný. Hlavně první třetina, ale i zbytek filmu, jsou plné obrazů, kterými se hřejivě kochám a těším (a říkám si "ha, tuhle stylově oprýskanou stěnu bych chtěl do svého pokoje"). Zvjagincev nám své vypiplané scény ukazuje s hrdostí studenta sebevědomě obhajujícího svou diplomku - to jsem to hezky celé vymyslel, že? A koukejte tady na to načasování deště! Z Vyhoštění vyčnívají zbytky nezralosti, bohudík teď už víme že jde o poslední růstové bolesti v autorově díle. 3 a ½*