m4xp4yn3

Moc nerozumím proč se o tomhle filmu píše v termínech jako "precizní studie". Jo, je soustředěný a oko kamery sleduje každý moment vývoje postupně se hrotící situace. Postavám rozumíte, jsou průsvitné. Ale právě proto není vidět nic víc. Film nám nedává možnost extrapolovat si dění na obrazovce do reálného života, nevybízí k přemýšlení.

Tomuhle příběhu tak, jak je tady podaný, nevěřím. Nepřijímám hloupost s jakou hlavní hrdina jedná, ani plochost všech postav. Třetí hvězda za solidní kokrhání (okamžitý důkaz že zvukový film má smysl!)

Více k oběma pokračováním jsem napsal pod Revolutions. K Reloaded snad jen to, že je zábavný a že pro svojí ambicióznost zapomíná na ostatní věci které tvoří film. Plně se tu odhalí všechny problémy trilogie, a příliš se spoléhá na divákovy sympatie, který promine neustálý příval přepálených efektů (jednička byla hustá, dvojku musíme udělat ještě hustější!), nepravděpodobných momentů a hodně volnou jehlou sešitá pravidla matrixího univerza. *** Herecké výkony nepatřily do výkladní skříně série, ale to co předvádí představitel Architekta je na zlatou malinu. Ten herec se prostě naučil svoje repliky a odříkal je způsobem, ze kterého je znát že vůbec nerozumí o čem mluví a k čemu se jednotlivé věty vztahují.

Když jsem M2+M3 viděl před sedmnácti lety, říkal jsem si jaký asi bude až si ho pustím za sedmnáct let. *** Nezestárl nejlíp. Za prvé hned líp chápu proč je hozený do zelena (aby nebyl tolik nápadný všudypřítomný green-screen). Ale hlavně už se na něj nedokážu dívat jako na cool akční podívanou s kecáním mezi střelbou. Je to přeplácaný mnohapatrový dort s dobrým zdravým jádrem, ale z velké části žluklý, místy i zkažený. *** Wachovští evidentně nechtěli nic míň než do nějakých šesti hodin vecpat celou Bibli, pilíře západní filosofie, základy východní filosofie, dystopické vize dvacátého století, spojit všechny filmové žánry a všechno zalít želatinou kulturních odkazů. Jako zázrakem se to v prvním dílu podařilo ukočírovat a vytvořit kult. Dvojka a trojka jsou už hlavně o bezuzdém vršení nových konceptů, které vás nemají šanci při sledování intelektuálně obohatit, leda že si sami vyhledáte podrobný rozbor od někoho, kdo nad rozklíčováním filmů strávil řadu hodin. Normální (a umělecky účelné) je věnovat jedné hlubší myšlence nebo souboru myšlenek film, nebo knihu. Wachowské jí věnují jednu scénu a pokračují dál. Zběžný nástřel konceptu a stačí. Dál. *** Za zmínku stojí i to jak je trilogie postupně hnusnější a hnusnější. Vysoký rozpočet odboural nutnost kreativních úsporných řešení, které vtiskly jedničce její unikátní styl. Teď je všechno větší, opulentnější, marnotratnější, až to nudí. Trojka už nevypadá jako Matrix, ale jako libovolné bezkrevné sci-fi. A vynechat nemůžu ani to, že už tu fakt skoro nic nedává narativní smysl. Svět Matrixu mění svoje pravidla za pochodu, pohnutky, postavy a scény působí nahodile, jako kuličky v pinbalovém automatu, které se ale pořád tváří že přesně vědí kde a proč jsou a kam a proč míří. Nepomáhá ani to, že se pro všechnu komplexnost a akci zapomnělo na úplný základ filmu - herectví. Na nuance se tady nehraje. Díky tomu má málokterá scéna adekvátní emocionální impakt. Postavy jsou ploché a psychicky okoralé, což moc dobře neladí s tím jak je celý matrixovský ekosystém liberální, multikulturní a snowflake-friendly. *** Pořád k celému dílu chovám jisté sympatie (motivace stvořit něco Velkého a Dobrého je chvályhodná, a kdo chce, může v Matrixu do smrti hledat a nacházet), ale mezi uctívače kultu se neřadím.

Naprostá soustředěnost vyprávění a překvapivá významová bohatost. Pro dnešního diváka bonusová interpretační vrstva v podobě matky která vypadá jako Jordan Peterson (aka ultimátní cock-blocker). Na někoho může zastaralost triků působit srandovně a zbavit film rychle houstnoucí atmosféry živelného nebezpečí. Můj prožitek byl opačný - pohled na podivně se pohybující vtáky, které diriguje neviditelná ruka, odhodlaná způsobit bezmocným postavám smrt, utrpení nebo aspoň děs, byl silně zneklidňující. Ani pleskot jejich křídel nezní přirozeně, ale jakoby z jiné dimenze. Masterpiece od prvního do posledního okénka.

Musím chtě-nechtě porovnávat s tím, jak podobná témata zpracovává Adam Curtis. Herzogovo pojetí je napůl školácké (až otrocky pečlivé střídání přínosů a rizik internetu, téma kolonizace Marsu - pár vět pro, pár vět proti a jedeme dál), ale i stařecky naivní (u některých odpovědí zejména od vědců je patrná rozpačitost z nemístně poeticky položených otázek, za všechny zmíním "can internet dream of itself?") Přesto v dokumentu padne řada zajímavých, když už ne důležitých, podnětů k tématu.

Škoda že to nádherně barevné a stále pohyblivé pozadí není vyfutrováno vydatným filmem. Fantastický začátek brzy přejde do jakéhosi autopilota, scény nejsou vystavěné, dramatický oblouk se ne a ne odlepit od země. Věci se dějí nahodile a emocionální impakt mají nanejvýš jednotlivé obrazy. Škoda. Černému Orfeovi nechybělo mnoho k tomu aby se stal důležitým momentem v dějinách kinematografie. Takhle zbývá vizuálně a kineticky nabušená slupka. (Taky nerozumím nápadu skloubit dle mého nepříliš zajímavý antický mýtus s prostředím brazilských slumů. Tyhle dva světy se vzájemně nijak zvlášť inspirativním způsobem nedoplňují.)

Jen poznamenám že mě trklo, a tedy trochu rušilo, jak je Tony Curtis neustále v módu "hraju jak o život", kdežto Sidney Poitier prostě je svojí postavou. Zase je to hezké předznamenání nové éry - afro-američané se pomalu prosazují, teatrální projev černobílých filmů ustupuje civilnějšímu herectví a barvě.

Přemýšlím jestli Schrader zvolil takovýto závěr proto, že jemu samotnému přišel správný, nebo jen chtěl divákovi zkomplikovat cestu z kina. Tak jako tak je First Reformed mimořádně věcný film, bezpečně sjízdný pro sekulární publikum, film se kterým se dá (musí) vést dialog. Jen má tendenci o své téma zakopávat a omezovat nuancované problémy na extrémy - v otázce klimatu rozlišuje velké znečišťovatele, ekologické (doslova) teroristy a ignoranty. Možná je úplný závěr naznačením cesty bez velkých gest, nalezení nového radikalismu v umírněnosti (uff). Film má formát 1.37:1, aby se do obrazu vešel bůh a současně nebyla vidět celá šíře průšvihu který se rychle rýsuje na obzoru. Režisér nám tím přiznává - "this is not the whole picture".

Zvláštní zážitek. Dvě hodiny a deset minut jste si jistí že sledujete pětihvězdičkové psychologické drama plné nuancí a nápadité filmařiny, postupně budující velké očekávání. Pak přijde finále, které nefunguje, i když víte jak bylo myšleno. Dává smysl, ale nepřinese kulminaci emocí ani uvolnění. Prostě se jen odehraje. Možná je to správné uchopení tématu (přijetí vlastního stárnutí není drama, drama je to co tomu předchází), ale v kontextu filmu to nefunguje, tím spíš že si film ke konci pro své účely ohýbá realitu, čímž si diváka odcizí a neumožní mu si závěr zaslouženě prožít.