m4xp4yn3

Tár ve mě i týden po druhém zhlédnutí vyvolává řadu nejasností. V prvé řadě otázku 'jak se dělá elita?' Protože Lydia Tár není dobrý umělec, i když přizpůsobila celý svůj život tomu, aby si to akademická i laická veřejnost (a skrze ně i ona sama) myslela. Nechá si říkat Maestro, aplikuje svoji reálnou moc, ničí životy, ale uvnitř je stále malý duch. (Je film o tom že lidé původem z nižších vrstev v sobě mají i po dosažení nejvyšších met zakořeněnou potřebu dokazovat svoji hodnotu skrze druhé?) Když slyšíme ukázku jejího velkého díla, opus magnum, je to pár jalových not napsaných jazykem devatenáctého století, které dokáže jen tak mezi řečí vylepšit mladá středně nadaná cellistka. Lydia má možná nakoukanou estetiku vznešeného, naučila se rozpoznat krásu a kvalitu, nedokáže ji ale sama vytvořit, jenom replikovat. Proto ten odpor k mladé generaci, která jde dál a už nechce poslouchat přednášky stavící na vrchol staré mistry.

Někdy si přijdu jako dospělý člověk a jindy seru smíchy když francouz říká "I fart in your general direction".

Film jsem si pustil s pocitem ’uf, to bude asi náročné‘, ale už první půlhodina mě pohltila rychlým sledem událostí a postav; obavy nad stopáží přestaly být faktor. Altman zručně použil moderní metody Nové vlny a aplikoval je na dynamičtější americké prostředí; většinu času jsme do děje vlákáni jako přihlížející - kamera sleduje dění okem a uchem náhodného účastníka, který se zaposlouchá do vzrušeného hovoru u vedlejšího stolu, zhlédne zprostřed davu deset minut veřejného politického meetingu nebo koncertu, je svědkem hromadné havárie. Realističnost je tu vzácně vybalancovaná a nikdy není na úkor diváckého zážitku nebo dramatického dopadu, naopak jej umocňuje. 4 a ½ *

Řemeslně je tu všechno v pořádku, film má dobrou stavbu a baví. Čím ve mě zanechal nelahodnou chuť je rozuzlení konfliktu. I když ono na zvoleném závěru ani není nic špatně, spíš mě sere že to takhle v životě/v rodině je. Nikdy se nestane že přednesete svoje sebevíc oprávněné námitky a druhá strana si řekne ’nojo on má pravdu’ a změní se a začne na vaše důvody a city brát ohled. Zvlášť starší ročníky už mají tak hluboko vyjeté koleje, že nelze doufat v racionální odezvu. Zrovna tak si ale nemyslím že by bylo řešením přijmout je takové jací jsou, s jejich dogmatismem a ignorantstvím, což zde hlavnímu protagonistovi přineslo jakýsi mír do osobního života, a jakési rozhřešení, ale zároveň nevyřčenou rezignaci na opravdové řešení (spočívající ve vzájemném pochopení), jehož jiskřičku tu představuje postava otce - jediného ’napravitelného’, reflektujícího. Film tvrdí že zralost spočívá v přijetí toho, že věci lepší nebudou, a já s ním nesouhlasím. /// 3,5*

Zkusím obhájit tu chybějící hvězdičku. Především se Apocalypse Now snaží o to samé, co už před ní dokázal Aguirre, the Wrath of God. Hlavní postava se v rámci stěží obhajitelné imperiální války nachází v chudé zemi, čelí její děsivé síle, mysterióznosti a primitivní vitalitě. Pohled na čež slouží jako zrcadlo k nepěknému prozření, nahlédnutí do nepoznaných či jen tušených koutů vlastní duše. Zhnusení sebou samým. Pohled na vnější děs nabývá skutečné hrůzy teprve při téhle identifikaci. Oba filmy mají ústřední motiv cesty po řece nehostinnou krajinou, pomalým metaforickým postupem do vnitrozemí. Tvrdím že Werner Herzog tuto látku uchopil lépe, podnětněji. Čímž Coppolův opus nechci snižovat, je působivý, většinu stopáže dokonale hutný. Jen jsem byl v nějakém smyslu zklamaný závěrečnou sekvencí, od které jsem čekal protipól hyperstimulující úvodní hodiny. Postava plukovníka Kurtze byla zajímavá dokud byla pouze tušená. Při konečné konfrontaci možná vyzní jeho charisma, ne už jeho motivace a význam které on sám i jeho skon představuje.

Je zvláštní že mě to nebavilo víc. Pete Holmes tam má všechno - dobře zmáknuté řemeslo, vůli obětovat ego a být předmětem vtipu (byť za tím může být kalkul), hloubavější kusy přesahující formát stand-upu, upřímnou snahu přibalit lidem domů něco víc než smích. Posunout jim perspektivu pohledu na pozemský život. Chybí tomu ale nějaký umělecký geist, opravdovou inspiraci a tvůrčí neklid. Dobrý spisovatel taky nevzniká tak, že absolvuje šest semestrů tvůrčího psaní. Cítím v tom pořád hollywoodskou liberální elitu a její snad dobře míněnou snahu lidem něco blahosklonně kázat.

Fajn. Tarantino už definitivně netočí filmy, ale kinematografické produkty po vzoru Jamese Bonda. Dostanete přesně to co si zaplatíte. Postavy zasazené do fotogenické doby, tři kýble kulturních (sebe)referencí, scény o ničem natočené tak že je naprosto žerete, přepísknuté násilí, anachronismy dle potřeby, mistrovsky vybalancovaná práce s kýčem, brakem a hloupostí. Zábavička.

Jodorovsky si zaslouží slávu za vše nové, čím v Krtkovi obohatil kinematografii, ale nemyslím si že je to dobrý film. Především nemá stavbu a jakoukoli gradaci. Je zaflákaný obrazy, které jsou samy o sobě silné a významné, ale nekomunikují spolu a ve dvouhodinové stopáži jich je moc. Cítím z toho přístup "možná je to moje poslední šance realizovat film, tak tam musím nabouchat všechno co chci ke všemu říct". Spousta scén je zahraná ochotnicky a vyznívá nechtěně směšně. Moc nepomáhá podivný střih a přehnané zvukové efekty. A poznámka osobní: možná, pokud chcete točit film o otázkách dobra a zla, byste nemuseli používat tolik opravdu mrtvých zvířat, z nichž některá vidíme umřít na obrazovce. Z tohoto důvodu film nehodnotím.

Tvář a hlas Sissy Spacek mi jako ztělesnění ducha dané doby a místa úplně stačí. Zbytek filmu je vlastně jen ilustrace, stafáž.

Před šedesáti lety málem vznikl geniální film o válce, charakteru a utrpení. I jeho torzo si našlo cestu do seznamu Tisíce a jednoho filmu které musíte vidět než zemřete. Je dobré mít možnost alespoň nahlédnout a domýšlet si jak zásadní tohle dílo mohlo být.