m4xp4yn3

Něco mezi precizní studií muže-dítěte a volně pospojovanou komedií. Hlavní postava je unikát, není to typ omylného člověka, který ovšem nese jakousi vnitřní pravdu a integritu. Je to člověk který je o svých motivech jasně přesvědčený, aniž by věděl jaké ty motivy jsou, nebo k jakým důsledkům vedou. M. Sheen to zahrál dokonale, zaťatá tvář, zmatená řeč těla, hra očima která chce demonstrovat sílu, ale nechává probleskovat slabost.

Pokud jste náhodou zabloudili na stránku tohohle filmu, udělejte si laskavost a dopřejte si ho - je na něm tolik věcí k chvále, že pominete nedostatky. Už dlouho jsem nebyl takhle emocionálně strhnutý jedním hereckým výkonem.

Na rozdíl od mnohých kritizujících nevidím problém v tom, že se režisér "velkých" filmů rozhodne natočit komorní a jednoduchý příběh. Udělali to třeba i Paul Thomas Anderson nebo D. Lynch. Jelena pořád nabízí dost živiny pro podnětů chtivé diváky. Konflikt je tu jasně načrtnutý, známe postavy, jejich situace i charaktery. Zdánlivě před sebou máme jednoznačnou situaci, ovšem jakmile si divák začne pokládat otázky, film přestane spolupracovat a místo odpovědí nabídne plátno pro vlastní závěry. Nakonec přeci jen vytknu rezignaci na sofistikovanější filmový jazyk. Často jsem si říkal "aha, v téhle scéně má divák dostat tuhle informaci, čímž tvůrci vrhají nové světlo na předchozí scénu" apod. Trochu to kazí zážitek, ale jakmile člověk pochopí spíše esejistickou/publicistickou povahu scénáře, lze se přes to přenést.

Tati odmítá přetechnizovanou, odlidštěnou společnost, ale nabízí opačný extrém - pýchu a egoismus. Playtime přímo žadoní o pozornost - podívejte jak jsem každý záběr přecpal detaily, srandičkami, vizuálními hříčkami a odkazy. Všechno je tady šíleně chtěné, základním tónem celého snímku je zajídavá křečovitá ironie. Přitom to mohlo být tak dobré - vizuální jazyk se kterým Tati přišel je nadčasový a silný (v mnohém i dál než pozdější Brazil), nápadů má až-až, úplně by stačila větší střídmost, sestříhat to pod sto minut a vypustit vtipy které jen opakují základní motiv "tyjo, ta společnost je už úplně šílená, co?" Beztak se autor nepídí po příčinách, a až podezřele si libuje ve zobrazování excesů.

Bál jsem se že to bude o dobrých lidech kteří žijí authentický život™ v příměstské divočině a o zlých byrokratech kteří je vyhání z domova, ale nakonec se na relativně krátké ploše stihne naskicovat řada témat. Sice cítím lehký kýč a snahu režie o ’50/50 pohled’, ale jen proto aby se dal prostor divákovi udělat si vlastní názor. Pročetl jsem si recenze různých světových médií a z každé vycházel jiný bias, jiné akcenty a závěry. Je to asi úspěch, když se i u takhle minimalistického dokumentu lidé neshodnou na tom o čem vlastně byl.

Škoda ne úplně vytříbeného výtvarného stylu (často vzniká dojem že na jednom záběru pracovaly dva týmy animátorů (pozadí/akce) které spolu během prací nekomunikovaly a nekoordinovaly svůj rukopis), přitom každé políčko je přeplněné nápaditými detaily. Jinak jde o moc milý film.

Za dlouhou dobu nejméně příjemný filmový zážitek. Obyčejně hnusní lidé odžívají banální tragédii v kulisách zbídačené země. (Je geniální jak Rumuni v posledních letech přišli na to jak svojí estetickou i morální bídu prostřednictvím filmového média proměnit v lukrativní export). Všechno působí tak věrně, že jsem snad poprvé u filmu měl pocit, že mi dění na obrazovce nepřísluší přihlížet, že dál sledovat soukromé hovory těch lidí není v pořádku. Když od toho odhlédnu, zůstane chytře vystavěný, soustředěný film, několik dialogů které míří přesně k jádru věci, film který přesnému vykreslení situace zcela obětuje tradiční úkol pobavit a potěšit divákovo oko.

Dánové dělají něco dobře. Jako jeden z mála národů žijí v hlubokém smyslu v míru s vlastní směšností, nesmyslností života a celkovou beznadějí. Ne jako třeba britové, kteří se naoko všemu vysmějí, ale v jádru se berou smrtelně vážně, nebo francouzi, z jejichž osvobozující dekadence zůstalo akorát pár básnických sbírek. V severské depresi je autentické přitakání životu. Je to paradox, ale i díky tomu se Dánsko umisťuje na předních příčkách World Happiness Indexu. Severská deprese má víc ducha než americký sen. Tenhle film je toho oslavou. (Krom toho diváka neobtěžuje patosem nebo expozicí.)

Zábavná, čistá, oproti padesátým letům možná trochu naivní žánrovka, ale způsob jakým je zakončená mě přiměl k rozhození rukama a mocnému "wat??" Rozuzlení je  neodpustitelný scénáristický fail. Zajímavé je však číst o tom, jak znalejší oko rozkóduje zdánlivě nevinné repliky a mezi řádky dokáže číst ještě temnější příběh:  FILM NOIR AND THE HOMOEROTIC SUBTEXT IN GILDA

V pohodě. Funkční podobenství, které sice není zvlášť inspirativní, ale chytne, baví a drží pozornost. Popravdě, když jsem si přečetl že je to "trochu Gaspar Noé, a autor se do filmu i sám obsadil", čekal jsem spíš sebestřednou francouzskou debilitu, ale Carax se v tomhle ohledu nakonec docela krotil.