Dlouhé loučení

Drsná marlowka podle stylové Chandlerovy předlohy. Obyčejná detektivka to však není. Robert Altman je totiž stejně náruživým režisérem jako Phil Marlowe kuřákem. Poctivým a do detailu propracovaným způsobem nám tu tak vznikla především kvalitní galerie výstředních postaviček, skvěle zahraných kvalitními herci - především Elliott Gould, dost zaujme i "obří troska" v podání Sterlinga Haydena. Další plus je mírně ironický styl vyprávění a snímku pomáhá i příjemný hudební doprovod. (05.01.2006)

Přál jsem si víc konvenční, než tak ležérní styl vyprávění, ale něco mi říká, že napodruhé zvýším hodnocení. Ten film je osobitý, líbil se mi jeho humor, ironie a fuck-the-police nálada, především pak hlavní postava (detektivní týpek z 1953 v ’73 realitě) a ožralý vyhořelý literát v podání Haydena. První polovinu jsem v tom tápal, pak fajnovka. (05.12.2021)

Ani by mi tolik nevadilo, že je příběh, původně se odehrávající nedlouho po 2. světové válce, přenesen ve filmu do sedmdesátých let. Nejvíce zarážející na tomto snímku byl pro mě fakt, proč že se vůbec nazývá The Long Goodbye. Až na jména hlavních hrdinů totiž neexistuje takřka žádné další pojítko s geniální románovou předlohou.Vše podstatné bylo vypuštěno, něco málo významného zachováno a spoustu zcela zbytečného přidáno. A kdyby jen zbytečného - tolik nesmyslných a nelogických kiksů je k vidění opravdu jen ve velmi málo detektivkách. Pravda, Chandler to ve svých románech často poněkud přeháněl s popisem psychologické motivace jednání postav. Nicméně tomuto problému se tvůrci vyhnuli velmi originálně - postavy ve filmu snad i nějakou motivaci, nějaké ty důvody, proč se zachovaly tak, jak se zachovaly, mají, potíž je ale v tom, že divák se jich jaksi nemá šanci dobrat. Potěšitelná je sice skutečnost, že Phil Marlowe pálí jednu retku za druhou, horší ovšem je, že se z drsňáckého soukromého očka, které jde s buldočí zarputilostí za svým cílem a přitom ještě stačí plivat jednu cynickou hlášku za druhou, stal jakýsi zmateně sem a tam pobíhající a jezdící kašpárek, jehož největší starostí je nakrmení kočky. Tohle bylo velké zklamání. (21.12.2007)

Dlouhé loučení je celkem fajn kriminálka, ale - jak to tak bývá - knižní předloha je nesrovnatelně lepší. Labutí píseň Raymonda Chandlera, Loučení s Lennoxem, je knihou, která rozehrává hned několik zajímavých témat - samotu, přátelství, mužské stárnutí, pokřivenou společnost - a přitom je zabaluje do atraktivního prostředí Los Angeles (pro které mám zvláštní slabost). Drobní skoro až směšní gangsteři, zkorumpovaní poldové, luxusní domy na plážích a spousta whisky a cigaret.. Bohužel ale v tomto filmu zůstalo jen to pozlátko, to atraktivní prostředí, a z hlubších (především sociálně-kritických myšlenek) pak už jen velmi málo. Vzhledem k tomu, že Phil Marlowe je málomluvný samotář, je jasné, že většina myšlenek v knize jsou jeho vnitřní monology. A o ty se tvůrci filmové verze úplně připravili. Možná by byl namístě voiceover, ale Altman asi věděl, proč ho nepoužil... Zkrátka a dobře - literární verze je jedním z nejlepších kriminalistických románů 20. století, kdežto filmové zpracování jen jakýsi lepší díl Columba. Nevadí mi, že se oproti knize ubralo postav a některých motivů, ani že byla změněna pointa (byť člověka napadne - když to chtěl scénárista udělat razantně jinak, proč vůbec sáhl po této předloze?). Dokonce mi ani zas tak nevadí, že všechny postavy jsem si představoval úplně jinak. Ale co mi vadí je to, že místo aby se řešilo třeba pozadí zajímavého vztahu Lennox - Marlowe, tak se čtvrt hodiny řeší, jestli Phil sežene žrádlo pro kočku.. (17.11.2014)

Velmi vtipné a přitom ne směšné; vymykající se klasickému pojetí noiru a přesto samy žánrové bubliny naplňující; detektiv zdrsnělý a přitom si ironicky uvědomující svou drsnost a vůbec všechny klišovité situace, jímž musí procházet; záporáci, kteří ani nejsou záporáky, když vrcholem jejich hrozby (hned po rozbití skleničky o tvář) je svlečení se do naha, komplikovanost vyprávění, které pak vyřeší pár Jamesů Madisonů, všude hrající ústřední skladba bez ohledu na to, jestli je to bar nebo pohřební průvod... dalo by se pokračovat do nekonečna. Je to výsměch, ale s uznáním, ne tak přímočarý jako parodie, ale přesto se neberoucí vůbec vážně. Yes, it's really ok with me. Možná si to řekl i Paul Thomas Anderson. (15.02.2016)