Vyhostenie

Mám tolik rád tuhle ruskou drsnou školu... Brácha tahá bráchovi kulku z ruky na gauči v pokoji a přitom spolu několika málo slovy poklábosí o životě, sterilizace nástrojů proběhne letlampou a špiritusem a špiritusu si cvakne i pacient namísto narkózy... Skvostný začátek. A skvostný celý film. Vynikající herci, scénář, dialogy, kamera. Fantastické lokace! Těžkotonážní filmový projektil ruské syrovosti a spolehlivý katalyzátor existenciální depky, tzn. jsem opojený a v mírné euforii. Snad ještě intenzivnější a hlubší zážitek než Zvjagincevovo předchozí Vozvraščenije, a to je co říct. Leckterý divák si možná v plné síle uvědomí, že k silnému filmu není zapotřebí, aby herci mleli a plkali a žvanili jednu větu za druhou a aby kamera skákala na všechny strany a střihač freneticky stříhal a režie nás omračovala bombastickými triky a bombastickou výpravou a bombastickou (nebo jakoukoliv jinou) hudbou a podobně. Za jeden z vrcholů filmu považuju rozhovor Aleksandra a Marka v autě u nádraží - tahle krátká a prostá scéna je taková nenápadná, ale zároveň zatraceně hluboká sonda do pověstné ruské duše. (04.06.2015)

Neurvalý "text distributora" předem nesmyslně pustoší, co se má divákovi postupně odhalit a poskládat docela jinak, mnohem odvážněji, originálněji a krutěji. ** U tohoto filmu je klíčové zrekonsturovat si děj po překvapivé závěrečné pointě, nespokojit se líně s hodnocením za umělecký dojem; Zvjagincev vypráví minimalisticky, přitom je však mistrem citově složitých, ale přísně logických lidských situací, až dostojevovského zauzlení osudů, jež jsou svázány s prostředím - poetikou starobylého domu, širé venkovské krajiny, velice se od sebe lišících městských bytů - a odhalují se spolu s ním. ** Jako u Dostojevského se tu horečnatá touha po vyšším životě sráží s váhavostí a zaprodaností méně intenzivních duší a ústí v tragický konflikt. A je to jako osvícení, když zpětně nahlédnete ten obezřetný tanec postav, jejich málomluvnost i smysl každého slova, gesta, předmětu, porozumíte zvratům v jejich chování, odhalíte, co si to provedli. ** Je to magická skládanka, jak vizuální, tak dějová. Uveďme na pravou míru alespoň tolik: Vera je žena, které dá zralost a mateřství vytušit, jak hluboký, smysluplný a rozlehlý je život, žijí-li lidé pro sebe navzájem, a z touhy po takovém plném životě a z bezmoci po boku zatvrzelého, vnitřně nejistého muže jí v nově nastalých okolnostech zbývá jediné východisko: vystaví Alexe doslova "životní zkoušce". Aniž by vysvětlovala či prosila, nechá jej prostě rozhodnout nad životem nenarozeného dítěte a zároveň nad tím, zda má smysl, aby ona sama žila dál, jestliže svůj život spojila s ním. Pokud Alex neobstojí a ani teď nerozpozná, co je podstatné, ona svůj život jako dobrá matka raději obětuje, aby ho donutila to pochopit - aby tak přetrhla prokletí rodu, starými fotografiemi a narážkami sousedů naznačený řetězec, a aby její syn Kir (podle jména "panovačný", "ovládající", tak jako Alexander) nevyrostl ve stopách otce, strýce a děda do stejné zaslepené zavilosti a nepřipravil další dívku o naplnění její osobité krásy, daru života (jak se už sbírá v postavě mladičké Flory). Alex se svým rozhodnutím z osobního ráje vyhostí, ale poučený tragickou ztrátou na sebe bere úkol obě děti - nevinnou Evu, probouzející se evokaci pomyslného ráje ("nejsem zlatíčko, jsem Eva -- já vím, sama jsem ti to jméno vybrala") i prchlivého, sobě podobného Kira - vést k životu v pochopení. ** Vyhoštění. Kdo všechno a odkud je v tom příběhu vlastní vinou vyhoštěn. ** Další zvjagincevovská pocta pomalému vizuálnímu i meditativnímu umění, nezastřené vědomí tradice a volnost vycházení z nich k novým obrazům. ** Jenom ti, kdo si nedají práci porozumět precizně konstruovanému a vyprávěnému ději, mohou režiséra vinit z vizuálního plagiátorství. Zvjagincev přitom ukazuje, jaké to může být, když se Tarkovského často samoúčelné lyrice udělí ostrý epický rozměr a řád. (08.04.2012)

Vyhosteni sice neni lepsim filmem jak Navrat, jak asi kazdy tise doufal, ale i film, ktery potvrzuje vysoke kvality rezisera, si zaslouzi pozornost. Zvlast kdyz tim reziserem je Andrej Zvjagincev, ktery je zde sice na rozdil od Navratu slabsi s kazdou pribyvajici minutou a ke konci i zbytecne doslovny, ale citici tradici ruskeho kina ala Tarkovskij. Zvjagincev ale nekopiruje a pokud vzdava poctu, tak vzdy tak, aby to slouzilo zvolenemu materialu, nemluve o tom, ze snad krom vody jakozto ocistneho prvku a zdurazneni vztahu mezi clovekem a prirodou nema moc s Tarkovskim co spolecneho. Jeden Andrej (T) ve svych dilech uziva pomale hypnoticke kamery posouvajici se nevidne dopredu a navozujici tak tu spravnou melancholickou atmosferu, vyjimecnych individui (jedincu se zvlastnim nadanim) a dialogu jako nositelu filozofickych sdeleni, nevyhyba se psychologizovani a sazi na zvukove efekty a hudbu dotvarejici naladu vyvolaneho peclive zkomponovanym obrazem; to jiny Andrej (Z.) zase nechava kameru stat a neuziva vyrazne ruchu ci hudby k dokresleni situace, jeho postavami jsou, psychologicke drobnokresy zbavenei normalnimi lidmi a nikoliv vyjimecnymi osobnostmi, dialogu je ve Vyhosteni asi tak na pet stran a ani to ne a hudba zazni akorat v uvodu a v zaveru samotneho snimku, otazky se kladou prevazne moralni, nikoliv filozoficke. Zrcadleni Navratu s Vyhostenim dodava obema filmum na nove rovine, ale uprimne, zajimalo by mne, jak by se Zvjagincev vyporadal s urbanizovanou zapletkou, protoze uvod a zaver ve meste je to nejlepsi, co tyhle 2,5 hodiny nabizeji. (07.12.2007)

Niektoré zábery určite potešia nadšencov industriálnej archeológie. Bezútešné Rusko (hoci vizuál samozrejme má navodiť bezčasovosť a bezpriestorovosť), bezútešný život, osobná tragédia jednoduchého mužika fixovaného na svoju ženu. Rodičia sú luky, deti sú šípy. Neviem viac. A pritom Saroyana som vždy čítala rada. (08.11.2016)

Po skvělém moderně vypadajícím Návratu, filmu s výbornou kamerou, hudbou a hlavně zdařile vybudovanou tíživou atmosférou, se zdálo, že v Rusku vyrostla nová režisérská hvězda. Vyhoštění ale vypadá, že by klidně mohlo být natočeno už před 40 lety (třeba Tarkovským nebo někým podobným) - jeden rozvláčný záběr střídá druhý, a atmosféra, přestože patrně měla být podobná jako v Návratu, selhává kvůli řídkému a nepříliš zajímavému příběhu. Nějak jsem ve filmu nenašel ani "výrazně duchovní rozměr", který slibovala (asi protože ve filmu občas zazní gotická ambientní hudba) anotace v katalogu. (07.07.2007)