yenn

Jednou za deset let probíhá na Zemi Válka o Svatý grál. Jejími účastníky je sedm vybraných pánů, z nichž každý si „vylosuje“ jednoho ze sedmi služebníků. A ač nejsou pánové vyloženě nezajímaví, právě služebníci jsou tím nejlepším, co Fate/stay night nabízí. Ale popořadě. Už vzhledem k faktu, že je seriál dle PC hry, nepřekvapí, že není nestranným pozorovatelem, nýbrž má hlavního hrdinu, resp. ústřední dvojici pán + služebník (z nichž ten druhý je zelenooká a velice sympatická dáma), které se věnuje valná část neakčních scén. Co se týká všech služebníků, jednak je zábavné odhalovat jejich mytologicko-historickou minulost, vztah s pánem, případně motivace, jednak spolu svádějí úchvatné souboje, které i přes počet zúčastněných nepřesahující většinou prsty jedné ruky, nabízejí vpravdě monumentální pastvu pro oko (k vrcholům patří střety Saber s Assassinem) i ucho, anžto hudební doprovod se (nejen v soubojích) opravdu povedl. Co tedy scházelo do vyššího hodnocení? Především eliminace pocitu, že z onoho mytologicko-historického pozadí šlo vytřískat více. Rovněž bych uvítal, kdyby někteří služebníci dostali o drobet více prostoru pro svou prezentaci. I bez toho jde ovšem o kvalitní podívanou. Doplnění (únor 2011): Po více než čtyřech letech a s o trochu většími zkušenostmi s anime jsem Fate/stay night zhlédl podruhé. Nyní už si všímám mnoha použitých klišé a již nejsem tolik nadšený ze soubojů (Berserkovo nesmyslné vyčkávání, obzvláště v rozhodujícím souboji, je vysloveně hloupé), ale stále jde o zábavné fantasy, které si díky Saber čtvrtou hvězdičku zaslouží. 7/10

Film je jakýmsi zmírněným výtahem z knihy. Je tu méně keců, kosmetiky, hudby... a především je (nepříliš překvapivě) značně redukován důvod, proč většina lidí („Podle sebe...“) čte knihu - tedy explicitní popisy scén brutálního násilí. Patrick Bateman je ovšem vystižen takřka dokonale.

Během cca prvních deseti dílů jsem se bavil takřka královsky a docela jsem chápal zdejší vysoké hodnocení. Problém ovšem je, že seriál má částí pětkrát více, přičemž humor zůstává stále stejný a v tomto případě platí rčení o opakovaném vtipu. Světlý moment aby člověk pohledal, pročež jsem kolem dvacátého dílu Trpaslíka přestal sledovat úplně.

Příjemný, byť ne vždy veselý (místy však až velice vtipný) příběh různorodé trojice lidí bez domova, kteří v době vánočních svátků objeví mezi odpadky odložené mimino. A příhody, jež díky/kvůli němu zažijí, se pro ně ukáží býti velice podnětné. Nemáte-li averzi k filmům, kde značnou roli hraje náhoda, mohu Tokyo Godfathers jen doporučit (samozřejmě obzvláště na Vánoce:-)). 8/10

Parfém musím rozebrat na dvě části. První z nich, zhruba dvouhodinová, vypráví většinu příběhu mladého muže s výjimečným čichem, který touží stvořit dokonalou vůni a pro svůj cíl je ochoten učinit cokoli. Díky netradičnímu námětu působí tato část neočichaně, prostředí vytváří patřičnou atmosféru a „hrdinovi“ jsem přál, aby se mu dílo podařilo. Před projekcí jsem se trochu obával delší stopáže, leč ačkoli mohl být film o nějakých 20 minut kratší, až na pár nudnějších momentů odsýpají první dvě hodinky vcelku svižně. Jen škoda, že v evropském filmu, jenž se odehrává ve Francii, mluví všichni anglicky. Summa summarum bych tuto větší část filmu hodnotil ****. Ovšem poté přijde poslední čtvrthodinka. Nečetl jsem předlohu, pročež netuším, zda se jí režisér držel i na konci (nejen dle zdejších ohlasů hádám, že ano), ale ať je tomu jakkoli, závěr vypadá spíše jako skeč Monty Pythonů (např. zabijácký vtip). Když porovnám finální dění se zbytkem filmu, myslím, že jsem dosud neviděl absurdnější zakončení. Kvůli němu jde hvězda dolů, nicméně chvíli jsem přemýšlel, zda neučinit absurdnosti za dost a nedat za něj naopak hvězdu navíc.

Thriller o popové zpěvačce, která se rozhodne přestoupit na hereckou dráhu, což se ovšem ukáže býti velice obtížným... Úžasně strhující. Fantasticky atmosferické. A navíc s parádní mysteriózní příchutí. Mňam! (nebo spíše „Brr!“?) Nemám jediné výtky - Perfect Blue je pro mě jedním z nejlepších filmů vůbec. 9+/10

Mohlo být lépe, ale zklamán rozhodně nejsem. Azumi je především řežba, řežba a řežba (aby bylo jasno), jež obsahuje pár působivých momentů, pár absurdních situací, mnoho sice nijak zvlášť variabilních, leč přesto povedených soubojů (ať už zásluhou choreografie, či střihu), velice půvabnou hlavní hrdinku, a hlavně je to celé skvěle natočeno (při finální bitce jsem téměř pomlaskával). A i přes vcelku dlouhou stopáž film nenudí.

Kjó (15) a Asu (9) jsou sestry. Maminka jim zemřela brzy po narození Asu, otec se dostal kvůli své hráčské vášni do finančních potíží a odešel neznámo kam, a tak dívky nyní žijí samy ve skrovném bytečku. Binbó šimai monogatari vypráví deset vcelku nezávislých příběhů z jejich života. Není to dílko, bez jehož zhlédnutí byste nemohli žít, ale pokud se pro něj rozhodnete, uvidíte přiměřeně sentimentální a milý seriál, který místy trochu podceňuje diváka a má mimořádně vyvedenou úvodní znělku. 6/10

Šinigami no Ballad tvoří šestice jednoduchých příběhů, jež mají dvě pojítka: tématiku smrti a sympatickou „smrtku“ (šinigami) Momo, která mi trochu připomíná Smrt ze Sandmana, s jejím kocourem. Hlavní postavy jednotlivých dílů netrpí stereotypem a v rámci krátkosti epizod se o nich dozvíme dost. Stejně tak i příběhy jsou vcelku nápadité a možná trochu nečekaně na mě celý seriálek navzdory námětu působil optimisticky, což je potěšující. 8/10

Jeden výtah + osm cestujících = drsná a fascinující psychologicko-psychedelická podívaná. Obrazově a hudebně takřka bezchybné a především s osazenstvem a prostorem, které vytvářejí parádní stísněnou atmosféru. Jen škoda těch pár záseků ve výsledcích interakce násilí s lidským tělem.