progression

Po výborné volné trilogii "Před úsvitem/soumrakem/půlnocí" natáčenou v devítiletých periodách se Richard Linklater pustil do dalšího netradičního projektu, který točil průběžně celých dvanáct let a podařilo se mu to na výbornou. Dvanáct "chlapeckých" let na začátku šestiletého Masona, na konci už osmnáctiletého sebevědomého mladíka. Úžasný popis dospívání malého chlapce a spolu s ním i jeho sestry (přesvědčivě zahraná Linklaterovou dcerou), opět hodně zajímavý Ethan Hawke v roli biologického otce a Patricia Arquette v roli matky. Snímek je zdánlivě skoro bez podstatného děje, ale o to větší množství emocí dokáže z diváků vydolovat. Stopáž je hodně nadprůměrná, ale ani na chvíli jsem se nenudil. Fascinující je zejména to, jak se v průběhu dvanácti let mění nejenom filmové postavy, ale i jejich herečtí představitelé. To dospívání je znázorněno velice bezprostředním a poutavým způsobem a podle mého názoru zdaleka ne jen dospívání Masonovo, ale vlastně i těch "dospělých", v tom je díky "dvanáctiletému" natáčení asi největší síla tohoto hodně netradičního díla. Třešničkou na dortu je skvělý soundtrack a jsem jen zvědav, s čím přijde Linklater příště (resp. jak rozsáhlý další projekt už má možná rozpracován), tu laťku si ale nastavil setsakramentsky vysoko.

Další výborný Kaurismaki. Jak už je jeho zvykem, opět nestandardní příběh lidí "z okraje společnosti" zasazený do "okrajových a méně známých" kulis Paříže. Osudy tří bezstarostných "bohémů" poutavě znázorněné v Kaurismakiho úsporném, ale tím více osobitém a zajímavém stylu, poetickém a přitom realistickém. Opět se spolu snoubí všední realita, mezilidské vztahy, tragikomické scény i vzájemná soudržnost. Dialogy jsou opět úspornější, ale v rámci příběhu i prostředí vyjadřují vše. Na jednu stranu dost drsný příběh, na druhou stranu nesmírně lidský příběh o síle přátelství a solidarity v životě, který zdaleka není jen procházkou růžovým sadem. Prostě typický Aki Kaurismaki.

Další z Kaurismakiho filmových klenotů se "svojí dvorní herečkou" Kati Outinen v hlavní roli. Jako obvykle film zdánlivě velice úsporný (jak na množství dialogů, tak i dějových zvratů), ale natočený nenapodobitelně v Akiho stylu tak, že diváka "mrazí" ještě dlouho po jeho skončení. Spousta emocí, mnoho zajímavě zakomponované hudby, podrobná studie sociálních i rodinných poměrů a samozřejmě i "sirkovací mašinky", občas nechybí ani špetka černého humoru a závěrečné finále skoro ve stylu antických tragédií. To všechno dohromady dalo vzniknout opravdu silně nadprůměrnému celku, který ve vás bude rezonovat asi ještě zatraceně dlouho.

Vynikající hudební film se skvělým scénářem a naprosto vynikajícími dvěma hlavními představiteli (obzvláště J.K.Simmons byl nezapomenutelný). Přesto, že nejsem zrovna jazzovým fanouškem (a když, tak spíše toho tradičního), film mne hodně moc bavil od úplného počátku až po famózní závěr. Asi se nám zrodila nová režisérská hvězda, ten "permanentní" střet dvou výrazných osobností nám předvedla se vší parádou a takovýhle režisérsko-herecko-hudební Koncert uvízne v paměti diváka (tedy mluvím za sebe) opravdu na pěkně dlouho.

Klasické sportovní drama podle skutečné události. Kevin Costner si roli trenéra, který se shodou okolností z trenéra amerického fotbalu přeškoluje na trenéra přespolních běžců, evidentně užívá, Ale není to zdaleka jen film o sportu, ale především o vztazích rodinných i sociálních. Připadá mi, že "ryzost" sportovních výkonů, charakterů i mezilidských vztahů je velice často nepřímo úměrná ekonomickým i sociálním poměrům, ze kterých zúčastnění vyšli. Je tomu tak i v tomto filmu a bohužel to čím dál tím častěji platí i v reálné skutečnosti a netýká se to zdaleka jen sportovců. O peníze přece jde až v první řadě a to ostatní jde bohužel až na vedlejší koleje. V tomto filmu ti "ryzí" hrdinové i díky těm "hodnotám navíc" uspějí, ale ve skutečném životě bohužel nebývá vždycky happy end. Nevím proč, ale při sledování filmu se mi několikrát vybavila rodina Hmongů z vynikajícího Eastwoodova filmu "Gran Torino". Film tématicky dost odlišný, ale ten motiv charakterů, soudržné rodiny i vzájemných vztahů se od hispánských rodin v tomto Carově "sportovním" snímku ani tak moc nelišil.

Přiznám se, že tento Kaurismaki mne překvapil více než příjemně. Zpočátku to vypadalo jako něco mezi komedií a parodií, ale mýlil jsem se. Z dost neobvyklé zápletky vytěžil Kaurismaki maximum. Sociálně laděné drama lidí z okraje společnosti mírně "střihnuté" gangsterkou i tragikomedií podané v pochmurném duchu a přesně ve stylu jak on velice dobře umí. Opět je zde přistěhovalecký motiv (podobně jako v "Le Havre"), ale zdaleka není tím hlavním. Nijak košaté dialogy, ale ty, které děj přináší, jsou opravdu výstižné a jedinečné. Vynikající Jean-Pierre Léaud v hlavní roli (to co předváděl v mladším věku u Truffauta zdaleka nezapomněl - ba právě naopak). Mix absurdní gangsterky a vztahové romance opravdu přináší situace jak komické, tak i melodramatické a Kaurismaki umí stále překvapovat. Zpěvák z "The Clash" v roli barového zpěváka, netradiční a dost zajímavý "záporák", šansoniér Serge Reggiani v zajímavé roličce a miniroličku si "střihnul" i sám režisér. Opravdu moc příjemné pokoukání včetně mnoha námětů k zamyšlení.

Výborný dokument o neuvěřitelné osobnosti paní Soně Červené. Je bohužel pravdou, že osobnosti, které něco uměly, minulý režim hodně silně potlačoval, takže se dost často o jeich úspěších dozvídáme až s notným zpožděním (a o některých ještě stále nevíme ...) Herečka, ale hlavně světově proslulá operní zpěvačka patří mezi ně. Ve svém věku je stále neuvěřitelně vitální a krásná žena a v působivém dokumentu jsme se dozvěděli hodně zajímavého z jejího bohatého života. Dřívější informace z minulých kratších dokumentárních profilů nebyly zdaleka tak působivé jako tato "její osobní zpověď". Docela rád bych v dokumentu uvítal i více informací o jejím otci, ale je pravda, že pak už by byla délka dokumentu pro někoho možná nadměrná a dokument se přece jmenuje "Červená" a ne "Červení". Cesty osudu jsou opravdu někdy spletité a křivolaké, pokud by na berlínském přechodu tehdy sloužil "starší a tvrdší" pohraničník, tak by se (bohužel) kariéra této osobnosti asi vyvíjela poněkud jinak. Ta věta Jiřího Voskovce "Happy bych byl, ale šťastnej to teda nejsem" je opravdu velice výstižná.

"Pojďte za mnou. Já to tady znám !". Moc rád jsem si po letech zase připomněl legendární představení v Sísově filmovém přepisu. Na divadle to bylo ještě o level výš. V tehdejší době takováto "two-men show" v podání mladé dvojice hereckých i životních přátel perfektně naladěných na stejnou vlnu, byl (samozřejmě pro ty, kteří měli "Divadlo na provázku" v oblibě) zážitek, který pořádně "pohladil po duši" a samozřejmě i po bránici. Absurdní komedie plná gagů slovních, vizuálních i těch na bázi představitosti odehrávající se v jediné místnosti fascinovala i tou "absolutní souhrou" dvou výrazných individualit. "Málem bych zapomněl", ale v některých okamžicích Pecha Bolka i "přehrával". Teď už je samozřejmě jiná doba, ale (nejenom z nostalgie) svoje hvězdičkové hodnocení ponechávám beze změny. Tak mne teď napadlo, co by asi vzniklo, kdyby si tato dvojice teď pro změnu chtěla "střihnout" např.dva puberťáky "-? Čekání v kleči i horské výstupy bych jim klidně protentokrát odpustil :-)

Fascinující pohled do zákulisí při vzniku legendárního představení Romeo a Julie na scéně ND. Radúzem Činčerou geniálně nasnímaný dokument o prvních přípravách na chatě, tvůrčích zkouškách, ale hlavně o strhující a přitom vzájemné přátelské atmosféře při vytváření představení, které předběhlo dobu a stalo se kultovním. Bohužel se mi tehdy nepodařilo toto představení vidět, ale podle mých přátel, kteří měli více štěstí, se jednalo o strhující podívanou. Dokument vznik tohoto představení krásně mapuje včetně závěru, kdy Krejča při premiéře napjatě čeká, jak diváci představení přijmou. A opravdu přijali, a to nejenom v kotlině české. Jestli mne paměť neklame, tak jednu z prvních divadelních rolí (Mistr a Markétka) v New Yorku dostal Jan Tříska mj. i díky ohlasu jeho strhujícího pojetí Romea v tomto představení. Tehdy asi byla opravdu zlatá léta československého divadla i kultury všeobecně. Bohužel netrvala věčně a tehdejšímu režimu se opravdu ani trošku nelíbila, takže dělal vše pro to, aby "takovouto kulturu" omezil a následně i umlčel. Je opravdu hrozná škoda, že takoví velikáni (jako v tomto případě Krejča, Tříska, Činčera a samozřejmě mnoho dalších) byli v jejich nejlepších tvůrčích letech od svého řemesla "odstřiženi". Jinak by těch jejich "kulturních pomníčků" a klenotů bylo mnohanásobně více.

Legendární Hubovo a Brichcínovo zpracování Krále Leara z prostředí Pražského hradu s Janem Třískou v hlavní roli jsem bohužel naživo neviděl. Televizní záznam samozřejmě nemůže plně zachytit atmosféru konkrétního představení, přesto se jedná o neskutečný zážitek. Viděl jsem ho před lety a velice rád jsem si záznam opět připomenul. Je jen ohromná škoda, že při příležitosti, kdy si divák pořád uvědomoval, že tohoto hereckého velikána s nezaměnitelným hlasem i mimikou už nikdy naživo neuvidí. Představení samozřejmě "kraloval" hodnostně i herecky, ale většina ostatních (včetně mladší generace) nezůstávala o moc pozadu. To se to asi hraje s takovou hereckou osobností. Působivé prostředí Pražského hradu evokovalo historické reálie Shakespearova příběhu a herci hráli opravdu jako o život, na čemž měl určitě lví podíl skvělý překlad Martina Hilského. Třískův výkon byl opravdu strhující, až z něj chvílemi "mrazilo". Tato Třískova role podle mého názoru patří k jeho nejpůsobivějším a skutečně nezapomenutelným. "Obávám se", že moje hvězdičkové hodnocení se u tohoto hereckého koncertu také nikdy nezmění.